7 Tdo 484/2014 — Nejvyšší soud

7 Tdo 484/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:28. 5. 2014 Spisová značka:7 Tdo 484/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.484.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy Dotčené předpisy:§ 283 odst. 1,2 písm. b,c) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:10. 6. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 484/2014-36 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl dne 28. května 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 7 To 341/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 219/2012, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2013, sp. zn. 8 T 219/2012, byl obviněný M. M. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí části majetku (částky 7 400 Kč a 20 euro), a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (mobilního telefonu NOKIA se SIM kartou, specifikovaných v rozsudku). Týmž rozsudkem byli odsouzeni také spoluobvinění J. V. a L. S. Obviněný M. M. se pokusu uvedeného zvlášť závažného zločinu dopustil jednáním podrobně popsaným v rozsudku soudu I. stupně (ad 2 výroku o vině), které v podstatě spočívalo v tom, že (stručně uvedeno) ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 71 T 91/2005, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 39 To 40/2007, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona, a mj. odsouzen k trestu odnětí svobody na 5 let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn se zkušební dobou do 3. 2. 2014, přesto po předchozí domluvě a za vzájemné součinnosti se spoluobviněnými J. V. a L. S., v celkem v pěti případech ve dnech 23. 3. 2013, 10. a 24. 4. 2013 a 2. a 16. 5. 2013, v O.-P. u budovy Hlavního nádraží ČD, a v O.-F. u obchodního centra Tesco, v osobním motorovém vozidle spoluobviněného L. S. tov. zn. Škoda Superb, s vědomím, že se jedná o psychotropní látku pervitin určenou k prodeji J. K. (za využití § 102a tr. ř.) zvanému Indy, postupně předal spoluobviněnému J. V.celkem 398,1535 gramů směsi psychotropní látky pervitin, což představovalo celkem 311,4506 gramů metamfetaminu báze, když tuto směs bezprostředně před prodejem M. M. na místo schůzky po předchozí domluvě v prvních třech termínech přivezl sám osobně, a ve zbývajících dvou termínech se spoluobviněným J. V. a posléze i se spoluobviněným L. S. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný M. M. odvolání. Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení rozhodl také o odvoláních spoluobviněných J. V. a L. S., a to rozsudkem ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 7 To 289/2013. Řízení proti obviněnému M. M. podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil ze společného řízení a poté k jeho odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 7 To 341/2013, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně něj rozsudek soudu I. stupně v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. M. uložil stejné druhy trestů jako již předtím soud I. stupně, s výjimkou, že mu neuložil opět také trest propadnutí části majetku. Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný M. M. řádně a včas dovolání, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho úvodu uvedl, že se dovolává extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, protože ve věci podstatné skutkové okolnosti nemají vůbec žádnou vazbu na provedené důkazy, které soud vyhodnotil v rozporu s jejich obsahem. V hodnocení důkazů spatřuje libovůli soudů, které nebraly v potaz jeho námitky a proto opětovně argumentuje i v dovolání stejnými námitkami. Uvedl, že se osobně neúčastnil výroby ani distribuce pervitinu, nebylo také prokázáno, že by byť v jednom případě někomu prodal nebo daroval dávku pervitinu, na předaných balíčcích se nenašli žádné jeho daktyloskopické stopy, neexistuje jediný důkaz, že by věděl o trestné činnosti spoluobviněných, nebo jezdil pro pervitin a dával jej J. V. a přesto byl uznán vinným. To, že ve třech případech zajel do místa bydliště, a poté se vrátil, nemůže podle jeho názoru dokazovat, že jel právě pro pervitin. Považuje také za nelogické, aby J. V. vyrobil pervitin, následně jej předal L. S. a po setkání s „I.“ jej pro pervitin poslal. Nikdy se nejednalo o takové množství pervitinu, aby si jej nemohl vzít sebou a schovat v autě. Oba spoluobviněné přitom pouze vozil, kam oni chtěli, aniž by věděl o jejich následných jednáních, tito také uvedli ve svých výpovědích v hlavním líčení, že o jejich činnosti nevěděl, neměl z prodeje pervitinu žádný prospěch, a J. V. se mu také písemně omluvil za to, že jej dostal do problémů. Popírá tedy svůj podíl na trestné činnosti, trvá na tom, že se ji nedopustil, podle jeho názoru soudy nemají o jeho zapojení do předmětné trestné činnosti žádné přímé důkazy a měly vycházet ze zásady „in dubio pro reo“. V další části dovolání pak obviněný M. M., s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (III. ÚS 291/03, III. ÚS 597/99, II. ÚS 710/01) namítá, že již před realizací předstíraného převodu měla policie důkazy o páchání trestné činnosti, a měla tedy zahájit trestní stíhání a ne iniciovat předstírané převody. Nebo tak měla učinit ihned po prvním předstíraném převodu. Dalšími předstíranými převody podle něj došlo k nepřípustnému zásahu policie do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. k takovému podílu státu do skutkového děje, jehož důsledkem je trestní kvalifikace jednání. Namítá, že před započetím předstíraného převodu nebyl vůči němu žádný důkaz prokazující, že by se nějakým způsobem podílel na výrobě a distribuci pervitinu a bylo to zjištěno pouze u J. V. Společně s L. S. je tak odsouzen za skutky, které vyprovokovala policie prostřednictvím předstíraného převodu a to v rozporu se zákonem v počtu pěti skutků, kdy podněcovala J. V. a L. S. k další výrobě pervitinu, až bylo možné dovodit značný rozsah. Vzhledem k nepřiměřené četnosti předstíraných převodů namítá, že jednání popsané ve výroku rozsudku není trestným činem, jak uzavřely soudy, neboť „jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků“ dané skutkové podstaty. Podle jeho názoru vykazuje znaky pouze trestného činu podle § 283 odst. 1tr. zákoníku u obviněného L. S., resp. § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku u obviněného J. V. a on sám měl být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. I pokud by věděl o trestné činnosti, a vozil spoluobviněné s tím vědomím, že se dopouští protiprávního jednání, tak ani za této situace podle obviněného M. M. „nelze souhlasit se závěry soudů ohledně právní kvalifikace a výše trestu“, když k trestnému činu došlo výhradně na základě nepřípustného zásahu státu do skutkového děje. Trest odnětí svobody v trvání 8 let považuje za zcela nepřiměřený i vzhledem k tomu, že spoluobviněný J. V. pervitin vyráběl a prodával ještě před předstíranými převody, v minulosti již byl celkem 8x odsouzen, z toho 3x za trestný čin podle § 183 tr. zákona a přesto byl odsouzen pouze k trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Obviněný M. M. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a přikázal, aby soud nově ve věci rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Námitka existence policejní provokace, že je procesního charakteru, protože jejím prostřednictvím obviněný zpochybňuje zákonnost základních skutkových zjištění, tato námitka směřuje proti postupu orgánů činných v trestním řízení a nikoliv proti hmotněprávnímu posouzení skutku. K samotné policejní provokaci státní zástupce citoval z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu k této problematice (sp. zn. 5 Tdo 497/2012) a dospěl k závěru, že soud I. stupně se povahou zjištěných okolností zabýval a nelze mu tuto vadu vytknout. Poukázal také na rozsudek odvolacího soudu, který na