7 Tdo 541/2010 — Nejvyšší soud

7 Tdo 541/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:10. 11. 2010 Spisová značka:7 Tdo 541/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.541.2010.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 23 odst. 1 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 1. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 541/2010-II.-165 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. listopadu 2010 v neveřejném zasedání k dovolání obviněného B. D., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 7 To 195/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 6/2002, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 7 To 195/2007, z r u š u j e. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Plzni p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 3 T 6/2002, byl obviněný B. D. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kterého se v období od 23. 3. 1994 do 28. 11. 1995 dopustil celkem šesti dílčími útoky, kterými v souvislosti s leasingovými smlouvami způsobil poškozeným, z části sám (body 1-4) a z části společným jednáním s dalšími osobami, celkovou škodu ve výši 3.687.447,- Kč. Za to byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zákona a § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 2 tr. zákona na zkušební dobu v trvání 5 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 1 T 91/2002, včetně navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody. O odvolání obviněného a Okresního státního zástupce Plzeň-město, které bylo podáno v neprospěch obviněného pouze do výroku o trestu s tím, že je nepřiměřeně mírný, rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 7 To 195/2007. Z podnětu obou podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozenému správci konkursní podstaty JUDr. K. Kovalírovi ohledně částky 1.347.428,20 Kč. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově v rozsahu zrušení rozhodl tak, že obviněnému podle § 250 odst. 3 a § 35 odst. 2 tr. zákona uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Současně byl opět zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 1 T 91/2002, včetně navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl i o povinnosti obviněného k náhradě škody. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to pouze do výroku o trestu. Poukázal na trest odnětí svobody uložený soudem I. stupně v trvání 2 roků, s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu 5 let, ve kterém bylo zohledněno, že trestní stíhání bylo pro jednotlivé skutky postupně zahájeno v období od 8. 7. 1998 do 31. 3. 2000, přičemž sám na délce řízení neměl žádnou vinu. V jeho případě, že byla zjevně překročena doba trvání trestního řízení 6 let, která je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva považována za odpovídající požadavku rychlosti řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale ve výjimečných a skutkově i právně složitých případech. Odvolací soud ale k uvedeným požadavkům nepřihlížel a zpřísněním trestu jej posunul do hranice, která by odpovídala trestu, který by mohl být uložen, pokud by ovšem nedošlo k nepřiměřeným průtahům v délce trestního řízení. Odvolací soud přitom nerespektoval ani zásadu presumpce neviny uvedenou v § 2 odst. 2 tr. ř., když uvedl, že obviněný údajně i po spáchání projednávané trestné činnosti páchal obdobnou trestnou činnost. K tomu uvádí tři trestní stíhání, která proti němu jsou vedena, přičemž ve věci Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 2 T 126/2004, bylo trestní stíhání již pravomocně skončeno usnesením o zastavení trestního stíhání podle § 231 odst. 1 tr. ř., za použití § 223 odst. 2 tr. ř., z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., protože vzhledem k trestu, který obviněného již postihl a který jej podle očekávání postihne, je trest, k němuž může trestní stíhání vést, bez významu. Další dvě trestní stíhání u Okresního soudu v Opavě (2 T 45/2006) a Okresního soudu v Semilech (4 T 20/2007) skončila zcela zproštěním obžaloby, i když tato rozhodnutí dosud nenabyla právní moci. Obviněný se tak po podání obžaloby v této trestní věci 3 T 6/2002, žádné trestné činnosti nedopustil, když v žádném řízení, na které poukázal odvolací soud, nebyla jeho vina pravomocně prokázána. Obviněný proto navrhl, aby po zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, Nejvyšší soud sám rozhodl a uložil mu trest stejného druhu a výměry, jak byl uložen soudem I. stupně a předtím, aby bylo rozhodnuto podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odložení nebo přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněným uplatněný důvod dovolání nekoresponduje s jeho odůvodněním, protože se domáhá pouze odlišného posouzení otázky přiměřenosti trestu, který mu byl uložen v zákonné trestní sazbě ustanovení § 250 odst. 3 tr. zák. Odvolací soud, že v uloženém trestu zohlednil trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby a jde o trest přiměřený všem zákonným hlediskům rozhodným pro ukládání trestu. Odvolací soud, že ani ve svém rozsudku neodkazoval na obviněným citovaná rozhodnutí. Státní zástupkyně neshledala ve věci ani extrémní rozpor mezi právním posouzením jednání obviněného a skutkovými zjištěními a závěrem navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl již usnesením ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 8/2008, kterým jej podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. V tomto usnesení Nejvyšší soud mj. konstatoval, že soudy obou stupňů se otázkou kompenzace neúměrně dlouhé doby trvání trestního řízení, jakož i doby uplynulé od spáchání činu, při ukládání trestu zabývaly a tyto doby v uloženém trestu kompenzovaly. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného nejsou v rovině neposkytnutí ústavní ochrany práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale pouze v rovině námitek o nepřiměřenosti uloženého trestu, a to v důsledku namítané nedostatečné kompenzace délky řízení i doby od spáchání činu. Protože námitka pouhé nepřiměřenosti uloženého trestu není důvodem dovolání, není ani způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, jakož i proti předcházejícím rozsudkům soudů obou stupňů, podal obviněný dne 4. 4. 2008 ústavní stížnost. Konkrétně ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že tento by vzal jeho námitky v potaz, a zabýval se jimi, pouze pokud by je uplatnil v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což podle obviněného vyplývá z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. K výzvě soudce (zpravodaje) Ústavního soudu ČR, JUDr. Elišky Wagnerové, Ph.D., se Nejvyšší soud k podané ústavní stížnosti vyjádřil mj. tak, že soudy se otázkou nepřiměřené délky řízení zabývaly, kompenzovaly ji v uloženém trestu a až poté, co Nejvyšší soud tuto skutečnost zjistil, odmítl dovolání stěžovatele, které směřovalo pouze proti nepřiměřenosti uloženého trestu. Ústavní soud ČR nálezem ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 8/2008, když dospěl k závěru, že tímto usnesením bylo nerespektováním čl. 4 Ústavy ČR porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud proto znovu projednal dovolání obviněného, přičemž dospěl k stejnému zjištění jako ve svém předchozím rozhodnutí, že soudy nižších stupňů splnily svoji povinnost odčinit prostředky v rámci své pravomoci důsledky porušení p