7 Tdo 568/2022

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2021, č. j. 29 T 1/2011-8032, byl obviněný P. N. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., dále jen „tr. zák.“) ve znění účinném do 31. 12. 2009. Za tento trestný čin a za sbíhající se přípravu zločinu vraždy podle § 20 odst. 1, § 140 odst. 2 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010, dále „tr. zákoník“), kterou byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2018, č. j. 5 To 22/2018-3295, a dále ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, č. j. 7 Tdo 395/2019-3683, a ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 22/2018-4190, byl odsouzen k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. b) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 22/2018-4190, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že v přesvědčení o svém nároku na nabytí rodinného domu na ulici XY č. XY v Přerově do svého vlastnictví, které pramenilo především z dávných příslibů otce M. N., nar. XY, že „tento dům staví pro sebe“, v rámci pozdějších dlouhodobých sporů se svým otcem, jež se týkaly zejména užívání předmětného domu, z obav, že jej otec definitivně zbaví přístupu do domu a že učiní právní kroky, v jejichž důsledku vlastnictví domu přejde na jinou osobu, nejpozději na počátku měsíce října 2009 začal rozvíjet úvahy o usmrcení svého otce a jeho manželky Z. N., nar. XY, během kterých zpovzdálí domu XY č. XY v Přerově sledoval jejich denní režim a jejich reakce na výpadek elektrické energie v domě po vypnutí hlavního jističe umístěného v rozvodné skříni před domem, přičemž svůj plán se jal realizovat ve večerních hodinách dne 7. 11. 2009, kdy v časovém rozmezí 20:44 až 21:15 hod. ozbrojen nezjištěným nástrojem způsobilým k usmrcení jiného vypnul v rozvodné skříni před domem hlavní jistič, v důsledku čehož přiměl otce k otevření vstupních dveří domu, načež v úmyslu usmrtit napadl před vstupními dveřmi jak otce, tak posléze v chodbě domu, kde útok pokračoval, i Z. N., která po prvotním napadení manžela mu přispěchala na pomoc, opakovanými razantními údery nezjištěným předmětem, zejména vedenými na jejich hlavy, čímž jim způsobil masivně krvácející zranění, kterým na místě podlehli, a následně v době nejpozději do 03:44 hod. dne 8. 11. 2009 jejich těla odvezl osobním automobilem svého otce zn. Škoda Felicia a ukryl na neznámém místě a rovněž se snažil o úklid místa činu.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2021, č. j. 1 To 56/2021-8253, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného podaného do všech výroků napadeného rozsudku a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného do výroku o trestu částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o uložených trestech a o povinnosti k náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že se obviněnému za uvedené trestné činy ukládá podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 29 odst. 1, 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. výjimečný souhrnný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. b) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 22/2018-4190, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Soudy obou stupňů ve věci rozhodovaly opakovaně. Nejprve Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 13. 7. 2012, č. j. 29 T 1/2011-3598, jímž byli podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěni jak obviněný P. N., tak i obviněná H. N. (která v mezidobí zemřela a jejíž trestní stíhání bylo zastaveno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2013, č. j. 1 To 5/2013-3890). Z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněného tento rozsudek Vrchní soud v Olomouci zrušil ve vztahu k obviněnému P. N. usnesením ze dne 7. 3. 2013, č. j. 1 To 5/2013-3896. Následně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 24. 5. 2013, č. j. 29 T 1/2011-4127, kterým obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby. I podruhé Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněného rozsudek krajského soudu zrušil usnesením ze dne 26. 2. 2014, č. j. 1 To 55/2013-4442, a věc vrátil soudu prvního stupně. Nato rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 9. 2014, č. j. 29 T 1/2011-4819, o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. I tento rozsudek byl z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněného zrušen, a to usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2016, č. j. 1To 19/2015-5057, a věc byla opět vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, ovšem s tím, že současně bylo podle § 262 tr. ř. nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Následně Krajský soud v Ostravě rozhodl shora uvedeným způsobem.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), c), d), g), h), i), m) a podle § 265b odst. 2 tr. ř. Citoval zákonná znění jednotlivých dovolacích důvodů a dodal, že dovolání je podáno i z důvodu, že napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, představuje nepřípustný zásah do základních lidských práv a svobod dovolatele garantovaných Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, neboť v řízení byla konkrétně závažným způsobem porušena základní lidská práva a svobody, mezi které řadil právo nebýt stíhán z jiného důvodu a způsobem, než který stanoví zákon, právo na nedotknutelnost obydlí a respektování soukromí, právo na zákonného soudce, právo na spravedlivý proces, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, právo na obhajobu a právo na účinný prostředek nápravy. Tato porušení ve svém souhrnu způsobila, že byla dovolateli v trestním řízení odepřena spravedlnost (denegatio iustitiae). Ač takový důvod explicitně nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., z konstantní judikatury Ústavního soudu plyne, že dovolací řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu. Zvláště zdůraznil, že výklad dovolacích důvodů, který by a priori odhlížel od procesních vad řízení a odmítal by se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, by stavěl postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Obviněný dále stručně shrnul svou dovolací argumentaci, kterou následně podrobně rozvedl.

Nejprve se obviněný vyjádřil v obecné rovině k trestnímu řízení, přičemž trval na tom, že je v této trestní věci nevinen, neboť se trestného činu, pro který byl obžalován, nedopustil. S ohledem na přisuzovaný trestný čin vraždy patřící mezi nejzávažnější trestné činy s nejpřísnější hrozící sankcí bylo třeba důsledně dodržovat ustanovení hmotného i procesního práva, aby byla zvlášť pečlivě chráněna veškerá práva dovolatele. Účelem trestního řízení totiž není jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i fair proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03). Avšak orgány činné v trestním řízení se podle obviněného v průběhu trestního řízení dopustily celé řady závažných pochybení zpochybňující výsledek trestního řízení. Za nejzásadnější skutečnost označil to, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud prvního stupně jej třikrát zprostil obžaloby, neboť nebyly zjištěny a označeny skutečnosti, které by vyloučily, že trestný čin spáchala osoba odlišná od obviněného. Odvolací soud se pak pokusil vnutit soudu prvního stupně neúspěšně vlastní hodnocení důkazů a poté mu věc odňal a nařídil její projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu, čímž dovolatele odňal zákonnému soudci.

Konkrétně pak dovolatel namítl, že odvolací soud závažně zasáhl do jeho práva na obhajobu, když dne 9. 12. 2021 konal veřejné zasedání navzdory tomu, že obviněný již dne 2. 12. 2021 požádal o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů, neboť trpěl velkými bolestmi pravé ruky. Ve dnech 16. 11. 2021 a 24. 11. 2021 podstoupil lékařská vyšetření, přičemž mu ošetřující lékař sdělil, že zdravotní stav jeho končetiny je vážný a je pravděpodobné, že dojde k operaci ruky. Obviněný proto nemohl psát, dělat si poznámky ani se odpovídajícím způsobem připravit. Odvolací soud žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhověl s odkazem na vyžádanou zprávu od Zdravotního střediska Věznice Mírov, podle níž byl obviněný schopen účasti na veřejném zasedání, ačkoli tato zpráva je věcně chybná a postup odvolacího soudu byl nesprávný. Předmětná zpráva byla sepsána J. Ch. dne 7. 12. 2021 bez toho, že by obviněného vůbec vyšetřil, přičemž tak nepřípustně revidoval závěry specialistů. Lékařské zprávy dokládající jeho skutečný zdravotní stav obviněný nemohl předložit odvolacímu soudu u veřejného zasedání, protože je v té době neměl k dispozici. Obviněný pak dne 8. 12. 2021 opětovně požádal o odročení veřejného zasedání s tím, aby si odvolací soud vyžádal lékařské zprávy sám, avšak odvolací soud jeho žádosti vyhodnotil jako nedůvodné. Podle názoru obviněného však dané lékařské zprávy jednoznačně vyvracejí tvrzení, že byl schopen účasti na veřejném zasedání. V této souvislosti zdůraznil, že předvolání k veřejnému zasedání mu bylo doručeno dne 15. 11. 2021, tedy v době, kdy již trpěl uvedenými zdravotními problémy, z čehož je zjevné, že se na veřejné zasedání nemohl řádně připravit. Odvolací soud pak konkrétně neodůvodnil, proč jeho žádost považoval za nedůvodnou, a tento závěr je proto nepřezkoumatelný. Jako nesprávný a nekorektní odmítl obviněný argument odvolacího soudu, že si v průběhu veřejného zasedání téměř celou dobu činil pravou rukou poznámky, což bylo v naprostém rozporu s jeho tvrzením, že nemůže psát. Obviněnému totiž nezbylo nic jiného, než pravou ruku při veřejném zasedání používat, a to přesto, že tím porušil nařízený léčebný režim, přinášelo mu to fyzickou bolest a obavu z toho, že se jeho zdravotní stav zhorší. Za této situace se nemohl plně koncentrovat, dělat si poznámky a reagovat na průběh veřejného zasedání. Odvolací soud ho fakticky dotlačil k tomu, aby ohrozil své zdraví, a pak to použil jako důkaz toho, že byl ve skutečnosti zdráv, což svědčí o naprosté neúctě k právům dovolatele, zejména k jeho právu na obhajobu. Písemná forma přípravy na procesní úkony přitom byla pro dovolatele zcela klíčová, neboť své právo vyjadřovat se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a k důkazům o nich, realizoval zásadně písemně a pravá horní končetina je jeho dominantní rukou. Tvrzené skutečnosti pak obviněný doložil souvisejícími dokumenty. Uzavřel, že veřejné zasedání dne 9. 12. 2021 se konalo přesto, že to jeho zdravotní stav neumožňoval, a v důsledku tohoto pochybení se na něj nemohl řádně připravit ani se jej plnohodnotně účastnit.

Další závažné pochybení představovala podle dovolatele skutečnost, že jeho účast na veřejném zasedání dne 9. 12. 2021 byla zajištěna prostřednictvím videokonferenčního zařízení, a to přes jeho výslovný nesouhlas. Došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, zásady veřejnosti, bezprostřednosti a také porušení práva na obhajobu. Dovolatel na počátku předmětného veřejného zasedání zdůraznil, že s jeho konáním formou videokonference nesouhlasí. Za ryze účelový označil argument odvolacího soudu rizikem nákazy SARS-CoV-2, neboť z jeho postupu, kdy ho fakticky donutil porušit léčebný režim, bylo zjevné, že odvolacímu soudu na zdraví dovolatele nikterak nezáleželo. Při skutečné obavě měl soud za situace, kdy obviněný trval na své osobní účasti, odročit veřejné zasedání o několik měsíců, než dojde ke zlepšení epidemiologické situace. Současně při dosavadní délce řízení by odročení veřejného zasedání o pouhé tři až čtyři měsíce znamenalo zanedbatelné a akceptovatelné prodloužení, které by umožňovalo doléčení dovolatele a konání veřejného zasedání za výrazně lepší epidemiologické situace. Z doporučení Ministerstva spravedlnosti ve vztahu k fungování soudů s ohledem na vyhlášený nouzový stav ze dne 13. 3. 2021 (správně 2020), č. j. MSP-15/2020-SDJ-SP/1, pak vyplývá, že prodlení v soudních řízeních vzniklá v důsledku aplikace doporučení přehodnotit již nařízená soudní jednání nebudou Ministerstvem spravedlnosti v rámci výkonu jeho dohledových pravomocí považována za průtahy v řízení. Kategoricky obviněný nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu, že účast u veřejného zasedání formou videokonference nebyla na újmu jeho práv, protože mu byla zachována možnost být v bezprostředním kontaktu s obhájcem a byly realizovány i zásady ústnosti a bezprostřednosti. Podle dovolatele nelze účast u veřejného zasedání formou videokonferenčního zařízení považovat za plnohodnotnou alternativu osobní účasti. Neverbální složka komunikace je totiž značně potlačena, obviněný nemůže bezprostředně a v prostoru vnímat a ovlivnit členy senátu a další osoby přítomné v jednací síni, a naopak, tyto osoby nemohou bezprostředně vnímat obviněného a vzájemný kontakt probíhá pouze zprostředkovaně, přičemž se vytrácí osobní dojem, obviněný není vnímán v prostoru, ale redukuje se na plochý videozáznam. Za další obecně známý fakt označil to, že řadu lidí znervózňuje, že jsou natáčeni kamerou. Rovněž pak nemohl odvolacímu soudu krátkou cestou předat listiny, které chtěl navrhnout k důkazu. Současně upřesnil, že dle jeho názoru lze videokonferenční zařízení použít v případě, kdy s jeho použitím obviněný souhlasí, neboť se tím dobrovolně vzdává plného uplatnění zásady ústnosti a bezprostřednosti. Jestliže však nesouhlasí, neměla by mu být tato forma jednání ze strany soudu vnucena. Pro potvrzení své argumentace citoval stanovisko Unie obhájců ČR k využívání videokonferenčních zařízení ze dne 11. 6. 2020, č. 3/2020, ve kterém se mj. uvádí, by mělo být ponecháno na obviněném, aby rozhodl, zda je z jeho pohledu videokonference přijatelná. Uvedené závěry platí o to více, že dovolateli byl uložen nejpřísnější možný trest. Je pak z jeho pohledu absurdní, jak se o jeho uložení dozvěděl. Závěrem této dovolací námitky uvedl, že použití videokonferenčního zařízení konkrétním způsobem omezilo jeho procesní práva, neboť nosí brýle kvůli vadě zraku, a z tohoto důvodu řádně neviděl obrazy jednotlivých soudců na televizní obrazovce a nevěděl, kteří soudci jsou členy příslušného senátu, čímž mu bylo efektivně zabráněno vznést námitku podjatosti (vznesl by minimálně námitku podjatosti soudce JUDr. Libora Losy, nicméně o tom, že je členem senátu, se dozvěděl až ex post z napadeného rozsudku). Podle názoru dovolatele tak nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání prostřednictvím videokonferenčního zařízení i proti vůli obviněného, neboť jde o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i porušení zásady veřejnosti, bezprostřednosti a ústnosti.

V souvislosti s touto námitkou obviněný uvedl, že senát odvolacího soudu neměl dostatečný časový prostor pro nastudování jeho trestní věci. Senát 1 To fungoval ve složení JUDr. Libor Losa, Mgr. Daniel Plšek a Mgr. Tomáš Kurfiřt od 1. 11. 2021 do 31. 12. 2021, přičemž v uvedené době rozhodl 28 trestních věcí, jejichž spisový materiál čítá přes 50 000 listů. Vzhledem k tomu, že se jedná o pouhých 42 pracovních dnů, je podle obviněného vyloučeno, aby členové senátu řádně prostudovali trestní spis k jeho věci.

Dále obviněný namítal, že v trestním řízení nebyl řádně zastoupen obhájcem, a to jak u veřejného zasedání dne 9. 12. 2021, tak ani v předchozích fázích trestního řízení, přestože podle zákona měl obhájce mít. Rovněž tato skutečnost představovala závažné porušení jeho práva na obhajobu. V souvislosti s tímto argumentem uvedl, že formálně mu byl v trestním řízení ustanoven jako obhájce Mgr. František Stratil. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ESLP“) však vyplývá, že v žádném případě nepostačuje formální ustanovení obhájce, neboť zájmy spravedlnosti vyžadují, aby měl obviněný zajištěnu účinnou (efektivní) obhajobu. Proto označil za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud mu sice byl obhájce formálně ustanoven, avšak tento krok obviněnému negarantoval výkon účinné obhajoby (zejm. rozsudek ESLP ze dne 13. 5. 1980, č. 6694/74 ve věci Artico proti Itálii a rozsudek ESLP ze dne 9. 4. 1984, č. 8966/80 ve věci Goddi proti Itálii). Ustanovený obhájce mu totiž v rozporu s § 41 odst. 1 tr. ř. neposkytoval potřebnou právní pomoc, účelně nevyužíval k hájení zájmů dovolatele prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně a nepečoval o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které dovolatele zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují. Náleželo proto, aby soud obhájce vyměnil, neboť obviněný opakovaně podával návrhy na zproštění Mgr. Františka Stratila funkce obhájce podle § 40 tr. ř. z důvodu absolutní ztráty důvěry mezi obhájcem a obviněným. Soudy však jeho návrhům nevyhověly a obviněný byl nucen vést svou obhajobu v podstatě sám. Poukázal i na své vyhrocené vztahy s obhájcem, na něhož podal dvě stížnosti k České advokátní komoře, trestní oznámení, žalobu na ochranu osobnosti, dále i na vyjádření Mgr. Františka Stratila civilnímu soudu, ve kterém konstatoval, že je mu vyhrožováno ze strany obviněného smrtí. Ve svých procesních podáních obviněný opakovaně uváděl, že Mgr. František Stratil jeho obhajobu přímo sabotoval. V této souvislosti dodal, že Mgr. František Stratil ho zastupoval i v občanskoprávním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 123/2011, přičemž žádosti obviněného o zproštění funkce zástupce obviněného bylo vyhověno mj. s odůvodněním, že důvěra v řádné právní zastupování je zcela vymizelá, což potvrzuje absolutní ztrátu důvěry i to, že tuto skutečnost uznal i sám Mgr. František Stratil.

V trestním řízení tedy podle obviněného existovaly důležité důvody pro zproštění Mgr. Františka Stratila funkce obhájce obviněného, neboť absentovala oboustranná důvěra. Nicméně soud prvního stupně žádosti obviněného o zproštění obhajoby Mgr. Františka Stratila označil za účelové s tím, že je dovolatel podával vždy až před vyhlášením rozhodnutí ve věci samé. Takový postup však obviněný označil za logický, neboť v této fázi řízení směřoval na obhájce největší množství požadavků a odborných dotazů. Žádosti podával s ohledem na neuspokojivé vyřízení jeho požadavků a nepředstavovaly účelovou obstrukci, nýbrž logický důsledek procesní fáze, ve které se řízení nacházelo. Svou žádost o zproštění zopakoval i po vynesení zprošťujícího rozsudku ze dne 24. 5. 2013, což prokazuje, že důvodem nebyla jeho nespokojenost s výsledkem trestního řízení jako takového (o této žádosti pak nebylo dodnes procesním způsobem rozhodnuto). Kategoricky odmítl názor odvolacího soudu, podle kterého na rozdíl od zvolení obhájce, kdy se předpokládá po uzavření smlouvy o poskytování právní pomoci určitý vzájemný vztah důvěry, ustanoveného obhájce určuje orgán státní moci bez ohledu na to, zda mezi obhájcem a obviněným existuje nějaký vztah důvěry, neboť smyslem institutu není, aby mezi nimi vznikal či se upevňoval vztah vzájemné důvěry. Důvěra je přitom podle dovolatele předpokladem pro účinnou realizaci práva obviněného na obhajobu a elementárním stavebním kamenem jakéhokoli vztahu mezi obviněným a obhájcem bez ohledu na to, zda jde o obhájce zvoleného nebo ustanoveného. Současně zdůraznil, že nešlo o obecnou a nepřezkoumatelnou proklamaci, nýbrž existovaly konkrétní a důležité důvody, aby byl obhájce své funkce zproštěn. Podle názoru dovolatele soud prvního stupně nedokázal adekvátně vyhodnotit důvody pro výměnu obhájce, protože má (podle svého vyjádření v hlavním líčení dne 13. 6. 2017) zjevně za to, že Mgr. František Stratil nevykonával obhajobu obviněného, nýbrž toliko činnost poskoka, přičemž vykonávání funkce poskoka, sluhy a sekretářky rozhodně nepředstavuje výkon efektivní obhajoby.

Závěrem této námitky se obviněný vyjádřil k názoru prezentovanému soudy, že si mohl kdykoli na plnou moc zvolit obhájce, se kterým by byl spokojen, čehož však nevyužil. Uvedl k tomu, že právo zvolit si obhájce mu svědčilo pouze formálně, fakticky jej však realizovat nemohl, neboť nedisponoval finančními prostředky na úhradu odměny obhájce. Proto opakovaně žádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, soudy obou stupňů však tyto žádosti opakovaně zamítaly. Nárok na bezplatnou obhajobu dovolateli přiznal až Krajský soud v Ostravě v jiné trestní věci, přičemž konstatoval, že je dlouhodobě osobou se zjevným nedostatkem finančních prostředků a do současné doby nedošlo k podstatným změnám. Teprve po tomto rozhodnutí reagoval i soud prvního stupně v tomto trestním řízení a usnesením ze dne 13. 1. 2017, č. j. 29 T 1/2011-5246, právo na bezplatnou obhajobu dovolateli konečně přiznal. Obviněný uzavřel, že Mgr. František Stratil měl být zproštěn funkce obhájce v tomto trestním řízení s odkazem na rozhodnutí ESLP ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř proti České republice, č. 64935/01, ve kterém bylo konstatováno, že pokud vyjádření soudce svědčí o tom, že dotyčný soudce nedokázal dodržet potřebný odstup, chybí u soudu objektivní nestrannost. Podle obviněného mu dále soud v rozporu se zákonem nepřiznal právo na bezplatnou obhajobu, přestože byl dlouhodobě osobou se zjevným nedostatkem finančních prostředků, čímž byl fakticky zbaven možnosti zvolit si obhájce na plnou moc. Po přiznání nároku na bezplatnou obhajobu se intenzivně snažil najít obhájce, který by se jeho obhajoby ujal, to se mu však nepodařilo vzhledem k rozsahu a složitosti této trestní věci i vzhledem k jisté negativní publicitě. Soudy svým jednáním bránily v řádném uplatnění práva obviněného na obhajobu. I pro tuto závažnou procesní vadu – absenci efektivní obhajoby – je napadený rozsudek nesprávný, nezákonný a protiústavní.

Dovolatel dále namítl, že byl odňat svému zákonnému soudci. Tuto skutečnost konkrétně spatřoval v tom, že odvolací soud opakovaně zrušil zprošťující rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci jako soudu prvního stupně, přičemž opakovaným rušením zprošťujících rozsudků soudu prvního stupně se pokoušel prosadit vlastní hodnocení důkazů a své vlastní závěry. Jelikož si soud prvního stupně nenechal názor odvolacího soudu vnutit, odvolací soud rozhodl o projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu, ačkoli pro to neexistovaly zřetelné, zřejmé, nepochybné, a především prokázané důvody. Obviněný zdůraznil, že tato trestní věc je velmi podobná trestní věci, kterou posuzoval Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 25. 6. 2020, č. 44151/12 – Tempel proti České republice. Akcentoval shodné prvky obou věcí i rozdíl spočívající v tom, že pan Robert Tempel byl usvědčován přímým důkazem, zatímco proti dovolateli žádný přímý usvědčující důkaz zajištěn nebyl. Závěry ESLP jsou podle obviněného plně aplikovatelné i na jeho nyní posuzovanou trestní věc, což se týká zejména stěžejního závěru, podle kterého sled událostí v dané věci významně svědčí o selhání justice, jímž utrpěla celková spravedlivost řízení. Obviněný se následně podrobně vyjádřil k vývoji soudního řízení a k jednotlivým rozhodnutím vydaným soudy v této jeho trestní věci.

Stran usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2016, č. j. 1 To 19/2015-5057, kterým zrušil i třetí zprošťující rozsudek soudu prvního stupně a podle § 262 tr. ř. nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, dovolatel uvedl, že odůvodnění pro tento postup spočívalo v tom, že je soud prvního stupně zatížen předcházejícími závěry učiněnými ve věci a není tak možné očekávat spravedlivé rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku přitom dle názoru obviněného vyplývá, že oním zatěžujícím závěrem je přesvědčení soudu prvního stupně, podle kterého neshledává dostatečnou oporu pro závěr o otázce, kdo je pachatelem trestného činu. ESLP ve věci Tempel proti České republice v této souvislosti zdůraznil, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu může odvolací soud postupovat tímto způsobem pouze v případě, že jsou dány zřetelné, zřejmé a bezpochybné důvody pro takový postup a existence těchto důvodů byla jednoznačně prokázána. Odvolací soud pak konstatoval, že k pochybení nedošlo, protože popsaný postup neshledal protiústavní ani Ústavní soud, když usnesením ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2293/16, odmítl podanou ústavní stížnost dovolatele. Takový argument nemůže podle obviněného obstát, neboť i ve věci Tempel proti České republice došlo k tomu, že Ústavní soud aproboval jako správný postup, který následně ESLP označil jednoznačně za rozporný s Úmluvou. Kromě toho se Ústavní soud věcí samou vůbec nezabýval, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti a stále probíhajícího řízení. Současně obviněný poukázal na komentář k § 262 tr. ř., který uvádí, že předmětný postup nelze použít proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu, a na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I ÚS 1922/2009, podle něhož se při výtce ze strany odvolacího soudu pro porušení zásady volného hodnocení důkazů musí jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci, přičemž musí být zdůvodněno, v čem a proč jsou spatřovány rozpory a vadné hodnocení a pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je nedostačující pro zrušení rozhodnutí. V nyní projednávané věci odvolací soud vytknul soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, přestože na straně soudu prvního stupně nebylo dáno zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci, a své rozhodnutí podle obviněného řádně neodůvodnil. Z rozsudku ESLP ve věci Tempel proti České republice přitom obviněný dovozuje, že odvolací soud nemá oprávnění vytýkat soudu prvního stupně způsob hodnocení důkazů nebo skutková zjištění. V této trestní věci neexistovaly podle obviněného bezpochybné důvody pro to, aby byl odňat svému zákonnému soudci. Pro potvrzení nestandardnosti postupu odvolacího soudu poukázal obviněný i na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98, dle kterého by postup odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. neměl být pravidlem, ale spíše výjimkou.

Opakované nezákonné rušení zprošťujících rozsudků odvolacím soudem bylo podle obviněného také hlavním důvodem toho, že trestní řízení trvalo naprosto nepřiměřenou dobu více než 12 let, přičemž tato délka nebyla akceptovatelná ani v těch nejsložitějších případech organizované kriminality s mezinárodním prvkem. Evropský soud pro lidská práva ve věci Tempel proti České republice považoval za nepřiměřenou délku řízení v dané věci 10 let a 1 měsíc (včetně rozhodnutí o dovolání a o ústavní stížnosti).

Ve zmiňovaném rozhodnutí ESLP je rovněž uvedeno, že procesní postup uplatněný odvolacím soudem je protiprávní i proto, že mohl vést v důsledku k tomu, že soud prvního stupně považoval rozhodnutí o vině stěžovatele za jediné možné rozhodnutí. Dovolatel má za to, že výše uvedeným způsobem byl také on v nyní projednávané věci odňat svému zákonnému soudci. Navíc byl připraven o účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Bylo totiž zcela zřejmé, že odvolací soud je pevně rozhodnut prosadit svůj právní názor na věc a akceptovat toliko odsuzující rozsudek. Dovolatel uzavřel, že v důsledku uvedených závažných procesních vad je napadený rozsudek věcně nesprávný, nezákonný a protiústavní.

Dále obviněný namítl, že rovněž přesunem trestní věci od Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ke Krajskému soudu v Ostravě došlo k závažným procesním pochybením, která ve svém důsledku vedla k tomu, že byl v rozporu s čl. 38 Listiny odňat zákonnému soudci. K přesunu trestní věci ke Krajskému soudu v Ostravě neexistoval žádný důvod, neboť odvolací soud rozhodl o tom, že věc má být projednána v jiném složení senátu, nikoli v jiném senátu, přičemž tyto dvě formulace je nutno striktně odlišovat. Zatímco projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu znamená, že věc rozhodne tentýž senát a rozhodování se účastní někteří členové původního senátu, projednání a rozhodnutí věci v jiném senátu znamená, že věc projedná úplně jiný senát a žádný z členů původního senátu se již projednání a rozhodnutí věci neúčastní. Správnost těchto závěrů jednoznačně potvrzuje odborná literatura, která uvádí, že není vyloučeno, aby se nového projednání a rozhodnutí věci účastnil některý z členů původního senátu, přičemž v takovém případě je nutno výrok rozhodnutí odvolacího soudu přesně specifikovat. Odvolací soud podle obviněného přesně specifikoval, že věc je nutné rozhodnout v jiném složení senátu, nikoli v jiném senátu Případnou jinou vůli by musel odvolací soud přesně vyjádřit. Věc měl podle obviněného i po zrušujícím rozhodnutí projednat senát 29 T pod předsednictvím JUDr. Vladimíra Hendrycha, pouze v jiném složení, tj. za změny některého či obou přísedících. Jedině takový procesní postup by byl v souladu s jazykovým vyjádřením § 262 tr. ř., jakož i v souladu s výrokem třetího rozhodnutí odvolacího soudu. Bylo-li by postupováno tímto způsobem, nebyl by důvod se zabývat případným vyloučením předsedů dalších senátů a přesouvat věc ke Krajskému soudu v Ostravě. Odvolacímu soudu šlo podle obviněného ve skutečnosti o to, aby byl podílu na rozhodování zbaven předseda senátu JUDr. Vladimír Hendrych, avšak jeho jméno není ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu vůbec zmíněno. Soud prvního stupně tak vyložil formulaci „v jiném složení senátu“ nepřípustně extenzivním způsobem jako „v jiném senátu“.

I při přesunu věci k onomu jinému senátu však došlo podle obviněného k závažným pochybením. Krajský soud v Ostravě v rozsudku uvedl, že dále byli stávající předsedové senátů Mgr. Eduard Ondrášek a JUDr. Aleš Vašků z projednání věci vyloučeni, a věc proto byla podle aktuálního rozvrhu práce přidělena do senátu 30 T předsedovi senátu JUDr. Miroslavu Muchovi. Takové konstatování označil obviněný za nepravdivé. Podle Krajského soudu v Ostravě měl být Mgr. Eduard Ondrášek vyloučen na základě ustanovení rozvrhu práce, podle něhož se oddělení 28 T, jehož předsedou senátu je Mgr. Eduard Ondrášek, nepřidělují trestní věci, v nichž jako státní zástupkyně působí jeho manželka JUDr. Alice Ondrášková, přičemž ta byla v projednávané trestní věci dozorovou státní zástupkyní. Obviněný namítl, že o vyloučení určitého soudce nemůže být rozhodnuto rozvrhem práce, neboť takový postup je v přímém rozporu s § 31 odst. 1 tr. ř., který stanoví, že o vyloučení z důvodů uvedených v § 30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu, a o vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. Dále je uvedený postup v rozporu i s § 31 odst. 2 tr. ř., podle kterého je proti rozhodnutí o vyloučení přípustná stížnost. Pokud je určitý soudce z projednávání určité věci vyloučen rozvrhem práce, znamená to, že nerozhodl orgán, který podle zákona rozhodnout měl, a dále i to, že byl obviněný zbaven práva podat stížnost, kterou mu zákon přiznává. Není možné suspendovat platnost a účinnost jednoznačného ustanovení zákona administrativním opatřením, kterým je i rozvrh práce, jen proto, že je to pro soud jednodušší. Při postupu souladném se zákonem by podal proti rozhodnutí stížnost, čímž by byla otázka případného vyloučení Mgr. Eduarda Ondráška postavena najisto, a to procesním způsobem. Pokud by měl obstát jako správný názor, podle kterého je možno soudce vyloučit ustanovením rozvrhu práce, pak by mohl být tento krok zneužíván k porušování práva na zákonného soudce i v jiných, méně jednoznačných případech, než je rodinný poměr. Takový stav nelze podle obviněného akceptovat.

O nestandardnosti přesunu svědčil podle obviněného i fakt, že jeho trestní věc měla ke Krajskému soudu v Ostravě (v dovolání zřejmě chybně pobočky v Olomouci) napadnout přesně v 10 hod. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že žádná jiná trestní věc nenapadla v celou hodinu, kteroužto okolnost považoval za podezřelou.

Dovolatel rovněž upozornil na fakt, že na straně 45 rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě je uvedeno, že trestní věci k řízení v prvním stupni z obvodu Krajského soudu v Ostravě s určenou místní příslušností pro pracoviště Olomouc nenapadají na pracoviště Ostrava (vyjma trestných činů vojenských). Pravidlo, že trestní věci nelze přesouvat mezi Krajským soudem v Ostravě a Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci bylo součástí rozvrhů práce od r. 2016 do r. 2022. Z ustanovení § 42 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“) vyplývá, že v rozvrhu práce se zejména stanovuje okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, a dále se stanoví pravidla přidělování věcí soudním oddělením tak, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce. Z toho dovolatel dovozoval, že předmětným přesunutím věci byl závažně porušen rozvrh práce. Měl za to, že pokud mělo dojít ke změně místní příslušnosti, věc měla být odňata Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci a přikázána jinému soudu. V této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 29/01, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16 a ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1872/16. Uzavřel, že i v souvislosti s přesunem věci od Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ke Krajskému soudu v Ostravě došlo k závažnému pochybení, které zasáhlo do jeho práva na zákonného soudce.

„Z procesní opatrnosti“ dovolatel namítl, že věcně nesprávný, nezákonný a nespravedlivý je i uložený souhrnný výjimečný trest odnětí svobody na doživotí. Vzhledem k tomu, že se jedná o nejpřísnější možný trest, lze ho uložit jen v případě kumulativního naplnění podmínek podle § 29 odst. 3 tr. zák., jež však naplněny nebyly. Byl tedy uložen trest, který zákon nepřipouští. Především dovolatel namítal, že v jeho trestní věci nebyla naplněna podmínka podle § 54 písm. b) tr. zákoníku [zřejmě míněn § 29 odst. 3 písm. b) tr. zák.], podle které uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let (správně nad patnáct až do dvaceti pěti let). Pokud jde o hledisko účinné ochrany společnosti, tento trest je na místě pouze v případech nejnebezpečnější kriminality, která velmi negativním a nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty (organizovaný zločin, teroristické akce apod.). Avšak žádný z těchto znaků není v případě dovolatele dán. Stran absence naděje na nápravu pachatele trestem kratšího trvání musí soud na základě všestranného, pečlivého zhodnocení osobnosti pachatele, jeho předchozího života a příčin a podmínek jeho trestné činnosti dospět k závěru, že je dána rozumná jistota, že mírnější trest není způsobilý zajistit dostatečnou nápravu pachatele, což zpravidla bude vyžadovat psychologickou, psychiatrickou, případně i sexuologickou expertizu. Nicméně ani tato podmínka nebyla naplněna. K osobě obviněného byl vypracován znalecký posudek MUDr. Bohumila Navrátila a PhDr. Pavla Koldy ze dne 3. 5. 2010, ke kterému následně vyhotovili dodatek ze dne 14. 7. 2011. S ohledem na stáří posudku neměl odvolací soud v době rozhodnutí o uložení trestu odnětí svobody na doživotí aktuální psychologickou a psychiatrickou expertizu (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000). Avšak ani tento zjevně zastaralý znalecký posudek nezakládal rozumnou jistotu o absenci naděje na nápravu dovolatele mírnějším trestem. Na podporu svých tvrzení poukázal obviněný na některé pasáže znaleckého posudku, ze kterých vyplývá, že nemá zásadnější sklony k agresivnímu řešení situací a dominuje u něj sklon ke konvenčnímu, neagresivnímu chování, a dále skutečnost, že jeho pobyt na svobodě není (z psychiatrického hlediska) pro společnost nebezpečný a jeho resocializace není zcela vyloučena. Za těchto okolností nemůže uložení doživotního trestu odnětí svobody obstát. Doplnil, že soud prvního stupně měl k dispozici i znalecký posudek ze dne 16. 7. 2016, který však nemůže zhojit zastaralost zmíněného znaleckého posudku, neboť byl v této trestní věci zprocesněn jako listinný důkaz. Avšak i v tomto znaleckém posudku znalci MUDr. Petr Nedoma a Mgr. Michal Pernička dospěli k závěru, že pobyt obviněného na svobodě není nebezpečný a resocializace je možná.

V souvislosti s touto námitkou dovolatel přiložil znalecký posudek MUDr. Pavla Žádníka, CSc. ze dne 17. 12. 2008 a znalecký posudek prof. MUDr. Jiřího Králíka, DrSc. ze dne 8. 9. 2008, které byly vypracovány v trestní věci vedené v minulosti proti dovolateli pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit vůči svému otci. Oba znalci v podstatě dospěli k závěru, že k jednání došlo v afektu, bez kontroly jeho jednání, podle MUDr. Pavla Žádníka s ovládacími schopnostmi vymizelými a rozpoznávacími podstatně sníženými. Dovolatel byl přesvědčen, že pokud hned dva znalci potvrdili jeho jednání v afektu, v důsledku čehož nebyl trestně odpovědný, nelze považovat za přesvědčivý závěr jiných znalců, že při údajném dalším konfliktu by byl plně trestně odpovědný. Zjevně proti sobě stojí několik znaleckých posudků, které diametrálně odlišně hodnotí otázku, zda u dovolatele dochází v zátěžových situacích k městnání afektu, a jaký vliv má tato skutečnost na zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností dovolatele. Podle dovolatele měl být proto přibrán znalecký ústav podle § 110 odst. 1 tr. ř., jelikož se jednalo o výjimečný, zvlášť obtížný případ vyžadující zvláštního vědeckého posouzení.

O reálné možnosti resocializace obviněného svědčí podle něj i skutečnost, že se v době rozhodování odvolacího soudu nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody za jiný trestný čin, v rámci něhož rozhodl Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 3. 11. 2021, č. j. 5 Nt 210/2020-120, o jeho přeřazení z věznice se zvýšenou ostrahou do věznice s ostrahou. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že chování obviněného je dobré, účastní se vzdělávacích aktivit, nad rámec svých aktivit je nápomocen vychovatelům a byl sedmkrát kázeňsky odměněn. Ředitel věznice ho za jeho přístup k výkonu trestu odnětí svobody přeřadil do 1. prostupné skupiny vnitřní diferenciace. Tyto skutečnosti byly soudem zhodnoceny tak, že dosavadní chování obviněného svědčí o nadstandardním výkonu uloženého trestu odnětí svobody a přeřazení do věznice s mírnějším režimem přispěje k jeho nápravě. Současně tyto skutečnosti vylučují závěr, že není naděje na nápravu obviněného mírnějším trestem než doživotím. Je zjevné, že resocializace obviněného je nejen možná, ale už k ní došlo. Odvolací soud neprovedl navrhované usnesení Okresního soudu v Šumperku k důkazu u veřejného zasedání, neboť nenabylo právní moci, což je pravdou, protože dovolatel vzal svou žádost o přeřazení do mírnějšího typu věznice zpět, neboť už trpěl bolestmi ruky a jeho eskorta by mohla zkomplikovat léčbu. Absence právní moci předmětného usnesení ale nic nemění na závěru o chování dovolatele ve výkonu trestu odnětí svobody jako příkladného. I z tohoto důvodu měl odvolací soud přistoupit ke zpracování aktuálního znaleckého posudku z psychologie a psychiatrie. Soudy však hodnotily znalecké posudky tendenčně a neobjektivně, když z nich vybraly pouze závěry svědčící v neprospěch dovolatele, zatímco opačné závěry ignorovaly.

Obviněný dále namítl, že v této trestní věci existuje extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním na straně jedné a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů na straně druhé. Konkrétně má být v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním samotný klíčový závěr soudů obou stupňů, podle kterého to byl právě obviněný, kdo usmrtil M. N. a jeho manželku Z. N. Soud prvního stupně dospěl opakovaně k jednoznačnému závěru, že neexistují žádné konkrétní údaje, z nichž by bylo možno takový závěr vyvodit, ani v náznaku se v trestním řízení neobjevily argumenty, které by vylučovaly variantu, že poškozené usmrtila H. N., a fakticky není známo, co na straně obviněných předcházelo trestnému činu.

Další námitka dovolatele se týkala skutečnosti, že trestní řízení trvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu, v důsledku čehož došlo k zásahu do jeho základních práv. V této souvislosti poukázal na znění čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy, čl. 38 odst. 2 věty první Listiny a § 2 odst. 4 tr. ř. Nesouhlasil s argumentací soudu prvního stupně, že ve věci nezjistil záměrné, nedůvodné průtahy v důsledku nečinnosti soudu či jeho nedbalosti, ani s tím, že za průtahy nelze považovat rozdílný názor soudu prvního stupně a soudu odvolacího na skutkový děj a procesní postupy. Obviněný měl naopak za to, že k průtahům došlo v důsledku toho, že se odvolací soud v rozporu se zákonem opakovaně pokoušel vnutit soudu prvního stupně své vlastní hodnocení důkazů. Nicméně i kdyby ve věci nedošlo k průtahům na straně soudů, přesto by bylo nutné hodnotit délku trestního řízení jako naprosto nepřiměřenou. Obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, ve kterém je mj. konstatováno, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat (také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 531/2012). Za takové důvody jsou v judikatuře považovány případy organizovaného zločinu, trestní věci s mezinárodním prvkem, případy, v nichž je nutné vyčkat na výsledky dožádání do ciziny nebo překladů apod. Žádný z těchto důvodů však není v trestní věci dovolatele dán. Po dobu 12 let se řešilo v podstatě jen to, jestli odvolací soud prosadí svůj pohled na hodnocení nepřímých důkazů. Obviněný zdůraznil, že sám se na délce trestního řízení nepodílel a řízení neprotahoval, nemařil ho ani ho jinak neobstruoval. Svými podáními pouze realizoval své právo na obhajobu, což nelze považovat za procesní obstrukce. Odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 5. 2000 č. 31070/96 ve věci Van Pelt proti Francii, ve kterém Soud akceptoval jako přiměřenou délku osm let a osm měsíců, avšak pouze proto, že se jednalo o mezinárodní organizovaný zločin. V této souvislosti obviněný uvedl, že Ústavní soud vyvodil z práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 Listiny povinnost soudů zohlednit při ukládání trestu odnětí svobody délku trestního řízení. Odkázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, ze kterého vyplývá mj. povinnost kompenzace porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Podle názoru obviněného tedy bylo povinností odvolacího soudu zohlednit zjevně nepřiměřenou délku trestního řízení v uloženém trestu, pokud dospěl k závěru o jeho vině.

Dovolatel rovněž namítal porušení zásady ne bis in idem, neboť byl v jiné trestní věci (výše citovanými rozsudky) shledán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 20 odst. 1, § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Vyjádřil názor, že v této jiné trestní věci se soudy zabývaly otázkou, zda se dopustil skutku, který je předmětem trestního řízení v této věci. Formulace skutkové věty a výslovný odkaz na trestní věc vedenou u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 1/2011 ve skutkové větě obžaloby v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 81 T 1/2017 podle dovolatele znamená, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci se musel v trestní věci vedené pod sp. zn. 81 T 1/2017 s ohledem na zásadu vyčerpání obžaloby zabývat i skutkem, který je předmětem řízení v této trestní věci, čímž došlo k porušení zásady ne bis in idem.

Dovolatel trval na své námitce, že měl o úkonech v přípravném řízení rozhodovat Okresní soud v Přerově, neboť zde mělo dojít k trestnému činu a zde žili oba obvinění i poškození. V přípravném řízení proto podle dovolatele rozhodoval o ustanovení obhájce a nařízení domovních prohlídek místně nepříslušný soud. Dovolatel nesouhlasil s tím, že běžná praxe státních zástupců byla také v souladu se zákonem, a navíc v té době už „platilo“ rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 Tz 69/2009, které vyslovilo prakticky totožné závěry jako (později) Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14.

Obviněný dále namítal i místní nepříslušnost Krajského soudu v Ostravě s tím, že obžaloba napadla a o věci původně rozhodoval Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci. Ač se de iure jedná o jeden a tentýž krajský soud, obviněný byl přesvědčen, že de facto jde o dva různé soudy. Důkazem je rozdílné označení, rozdílná adresa umístění, odlišný způsob zřízení a fakt, že zatímco Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci byl zřízen zákonem o soudech a soudcích, v příloze č. 5 bod 2, tak Krajský soud v Ostravě byl zřízen přílohou č. 2 bodem 8 téhož zákona. Nadto je podle § 42 tohoto zákona vyžadováno, aby se s pobočkami soudů kvůli zachování místní příslušnosti zacházelo jako s plnohodnotnými soudy. Z uvedeného podle názoru obviněného plyne, že ani podle zákona nejde o stejný soud, a tudíž se plně uplatní čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 91 odst. 2 Ústavy, které shodně předepisují určení místní příslušnosti předpisem minimálně v síle zákona. Rozvrh práce tak nemůže ani stanovit, natož měnit, místní příslušnost Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci. S ohledem na str. 45 rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě Spr 3770/2015 platil zákaz přesunu věcí z Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ke Krajskému soudu v Ostravě. Pokud mělo dojít k přesunu, mělo se jednat o Krajský soud v Brně – pobočku ve Zlíně, který je místu spáchání trestného činu výrazně blíže.

Soudy obou stupňů podle obviněného svévolně aplikovaly judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Pokud se jim to hodilo, aplikovaly judikaturu pouze s účinky pro futuro a tvrdily, že podle těchto judikátů nelze posuzovat skutkové okolnosti vzniklé před jejich vyhlášením. Jindy aplikovaly závěry vyplývající z judikatury i zpětně v neprospěch dovolatele. Takový postup označil za nekonzistentní a svévolný s tím, že vnitřní rozpornost rozhodnutí je dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1074/2002). Dospěje-li Ústavní soud k nějakým právním závěrům, musí být aplikovány ve všech dosud neskončených trestních řízeních. Dovolatel se neztotožnil s konstatováním odvolacího soudu, podle kterého je třeba veškeré úkony činěné orgány přípravného řízení posuzovat ve vztahu k době, kdy byly učiněny, a nikoli s ohledem na pozdější závěry vyslovené v judikatuře vyšších soudů. Navíc upozornil na to, že odvolací soud např. ve vztahu k domovním prohlídkám neaplikoval judikaturu aktuální v době jejich provádění, nýbrž judikaturu novou (nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13) a nedostál tak svému vlastnímu konstatování.

Dále dovolatel trval na tom, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se zákonem, pokud v rodinném domě na ulici XY provedly ohledání, ačkoli správně měla proběhnout domovní prohlídka. Ztotožnil se se závěrem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, který s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 11 Tdo 161/2014, dovodil, že důkazy zajištěné při ohledání místa činu v rodinném domě poškozených a při ohledání automobilu M. N. je třeba vyloučit z procesu hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu pro neodstranitelné procesní vady a jejich absolutní neúčinnost. Ohledání je kriminalistickým institutem založeným toliko na pasivním smyslovém vnímání a nemůže nahrazovat jiné právní instituty, k jejichž provedení je nezbytný přesně stanovený zákonný povolovací proces. Za těchto podmínek byl policejní orgán oprávněn provést pouze úkony směřující k odstranění naléhavého nebezpečí nebo k předvedení, a důkazy v rodinném domě XY měly být získávány až na základě zákonem aprobované a procesně povolené domovní prohlídky. Obviněný setrval i na námitce, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se zákonem a zasáhly bez zákonného podkladu do jeho domovní svobody. Nesouhlasil s konstatováním odvolacího soudu, podle kterého nelze z trvalého bydliště vyvozovat nárok na ochranu domovní svobody, neboť domovní svoboda chrání oprávněného uživatele i proti majiteli s vykonatelným rozsudkem o vyklizení (k tomu odkázal na rozhodnutí označené jako R 1/1980). V této souvislosti upozornil obviněný na výpověď svědkyně I. N., že neví, kdy se odstěhoval z dotčeného domu, pokud ví, tak tam měl své věci, a z fotografií, které jí posílal, dovozovala, že do domu docházel.

Obviněný namítl i nezákonnost obou domovních prohlídek provedených v jeho bydlišti na adrese XY, Přerov. Jako nezákonné je rovněž posoudil jak soud prvního stupně, tak odvolací soud v předchozím řízení. Pokud odvolací soud nyní vyhodnotil předmětné domovní prohlídky jako souladné se zákonem, jeho rozhodování je nekonzistentní. Existovala celá řada důvodů pro závěr o jejich nezákonnosti (absence předchozího výslechu, absence razítka soudu na příkazu k domovní prohlídce, vadné označení trvalého pobytu dovolatele aj.).

Odposlech jeho osoby v této trestní věci označil dovolatel za nezákonný, a to zejména z důvodů uvedených na č. l. 4308 trestního spisu, na který odkázal.

Vyjádřil rovněž své přesvědčení, že daktyloskopické vzorky a DNA vzorky jsou procesně nepoužitelné, protože byly odebrány podle zákona o policii a nikoli podle trestního řádu. V této souvislosti vyjádřil názor, že žádost o provedení identifikačních úkonů ze dne 30. 10. 2017 na č. l. 6389 je antedatované falzum.

Obviněný dále poukázal na závěr odvolacího soudu, podle kterého jsou zajištěné otisky pachových stop nepoužitelné pro jejich nevložení do předepsaných bezpečnostních sáčků. Odvolací soud v této souvislosti upozornil obviněného, že nemůže zároveň zpochybňovat výsledky pachového porovnávání a zároveň se domáhat závěrů pachového srovnání v tom případě, kdy mu to dle jeho názoru prospívá. Takový názor obviněný označil za nesprávný, neboť z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, vyplývá, že obviněný se může dovolávat i nezákonných důkazů, pokud z nich vyvozuje závěry ve svůj prospěch, a soud je nemůže bez dalšího přejít. Dodal, že trestní stíhání jeho osoby bylo zahájeno dne 10. 11. 2009, avšak v podstatě všechny významné důkazy byly získány dne 9. 11. 2009, aniž byly jednotlivé úkony označeny, natož odůvodněny jako neodkladné nebo neopakovatelné. Takto získané důkazy tudíž nejsou s ohledem na konstantní judikaturu procesně použitelné.

Dovolatel konečně namítal, že dne 24. 1. 2021 navrhl odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř., tomuto návrhu mělo být vyhověno, jelikož soud prvního stupně dovolateli opakovaně poskytoval nepravdivé informace na jeho žádosti o informace, což vyústilo v celkem čtyři správní žaloby. Za této situace nemá dovolatel žádnou důvěru v objektivitu soudu prvního stupně. Na podporu svých tvrzení přiložil dokumenty, které dle jeho názoru prokazují, že se cestou žádostí o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, domáhal po soudu prvního stupně informací, které hodlal následně využít ve své obhajobě. Soud prvního stupně však dovolateli požadované informace neposkytl, což bylo posouzeno jako nezákonný zásah.

Závěrem obviněný poukázal na fakt, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu trestní proces nesmí vzbuzovat, byť i jen hypotetické podezření o projevu libovůle, neboť vždy je třeba neztrácet ze zřetele, že účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, ale i fair proces. S ohledem na předestřené vady zatěžující napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, je napadený rozsudek věcně nesprávný, nezákonný a nespravedlivý a trestní řízení rozhodně nenaplňuje zásady fair procesu.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1, odst. 3 věta druhá tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, a to buď Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, nebo Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně.

Současně s podaným dovoláním obviněný učinil návrh (přesněji podnět), aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o podaném dovolání podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon doživotního trestu, který byl obviněnému uložen.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací argumentace obviněného ne zcela odpovídá označeným dovolacím důvodům. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naplněn nemohl být, neboť obviněný byl veřejnému zasedání přítomen. Pokud jde o tvrzený diskomfort, z ničeho nevyplývá, že by obviněný kvůli své nepohodě průběh veřejného zasedání nevnímal nebo mu bolest ruky znemožňovala výkon jeho práv. Poznámky si standardně pořizoval. V tomto ohledu k žádnému zásahu do práv obviněného nedošlo. Ještě před konáním veřejného zasedání si odvolací soud vyžádal lékařskou zprávu, ze které vyplývá, že účast obviněného je z hlediska jeho zdravotního stavu možná.

Státní zástupce se neztotožnil s tvrzením, že videokonference znamená zásah do principu bezprostřednosti a porušuje právo být osobně přítomen při jednání soudu či právo na obhajobu. K takovému zásahu nedošlo a nebylo narušeno ani právo na obhajobu ve formě přítomnosti obhájce. Zákon eventualitu přítomnosti obviněného formou videokonference explicitně připouští (§ 52a tr. ř., § 202 odst. 1 tr. ř., § 234 odst. 1 tr. ř.), ať již s tím obviněný souhlasí či nikoli. Současně z citovaných norem vyplývá, že zákon postavil tuto formu účasti obviněného prostřednictvím videokonference (též jiných osob) na soudním jednání na roveň jejich fyzické osobní přítomnosti. Zásadně se proto nejedná o nepřítomnost na jednání soudu či narušení principu bezprostřednosti a ústnosti, jestliže je ohledně osoby obviněného využito uvedeného technického prostředku, byť fyzicky se v místnosti, kde zasedá soud, nenachází. V projednávané věci bylo zajištěno právo aktivně se účastnit jednání, bez omezení slyšet a sledovat jednání soudu, radit se se svým obhájcem a případně v průběhu jednání klást dotazy vyslýchaným svědkům a vyjadřovat se k prováděným důkazům. Podle názoru státního zástupce je zdůvodnění provedení videokonference rizikem nákazy koronavirem akceptovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 6 Tdo 368/2021). Fakt, že taková účast obviněného na jednání není sama o sobě v rozporu se základními právy obviněného, vyplývá i z judikatury ESLP, a to za podmínky zachování procesních práv obviněného, což v řešeném případě splněno bylo.

K námitce, že dovolateli nebyla poskytnuta skutečná, efektivní obhajoba, neboť byl zastoupen obhájcem pouze formálně, se státní zástupce vyjádřil tak, že naplnění v úvahu připadajícího dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nelze na základě předestřených námitek dovodit. Podle citovaného důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo porušeno právo obviněného na obhajobu, avšak neodpovídá mu každé porušení práva na obhajobu. Z dikce zákona plyne, že tento dovolací důvod směřuje na případy, kdy byla porušena ustanovení o nutné obhajobě, a to v té formě, že obviněný obhájce skutečně neměl, ačkoli ho mít měl. V řešeném případě byl obviněnému opatřením Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009 obhájce ustanoven z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. Obhájce přitom měl možnost účastnit se všech relevantních úkonů trestního řízení. Ustanovení o nutné obhajobě porušena nebyla a nemohl tak být ani naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. V některých případech může být tento dovolací důvod naplněn i tehdy, bylo-li u obviněného pravomocně rozhodnuto, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu podle § 33 odst. 2 tr. ř., přičemž mu byl na podkladě jeho žádosti podle § 33 odst. 4 tr. ř. ustanoven obhájce, pokud takto ustanovenému obhájci bylo znemožněno, aby se účastnil úkonů trestního řízení, např. v důsledku nesprávného rozhodnutí soudu o zrušení ustanovení obhájce s ohledem na pominutí důvodů nutné obhajoby (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 53/2010 Sb. rozh. tr.). Ani taková situace však v této kauze nenastala a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. naplněn nebyl, a to ani při zohlednění jeho širšího výkladu. Obviněný nebyl na svém právu na obhajobu nijak zkrácen. Jde-li o rovinu formální, obhájce měl, a na tom nic nemění, že případně nebyl spokojen s tím, jak obhájce postupoval. Pokud jde o materiální rovinu, obviněný měl plnou možnost osobně se účastnit jednání před soudem, vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu, mohl navrhovat provedení důkazů apod. Ve výkonu obhajoby mu tedy nebylo nijak bráněno.

K další dovolací námitce státní zástupce uvedl, že Vrchní soud v Olomouci nepochybil, pokud postupoval podle § 262 tr. ř. a nařídil nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Výtku, podle níž vrchní soud zasáhl do práva obviněného na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny, označil za nedůvodnou. Odvolací soud řádným způsobem vysvětlil příčiny aplikace § 262 tr. ř. K takovému postupu ho přiměla opakovaná závažná pochybení soudu prvního stupně vedoucí k pochybnostem o jeho schopnosti spravedlivě rozhodnout. Nešlo tedy o projev libovůle vrchního soudu ani o projev snahy prosadit za každou cenu vlastní názor na hodnocení důkazů a skutková zjištění podle subjektivní, nepodložené představy odvolacího soudu. Sám Ústavní soud uvedený postup v této věci aproboval usnesením ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2293/1