7 Tdo 601/2018 – Nejvyšší soud

7 Tdo 601/2018-21 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 10. 2018 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné A. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 18/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 64/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: I Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 4 T 64/2017, byla obviněná A. V. uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byla odsouzena podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 T 11/2017, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci, a to vozidla (specifikovaného ve výroku o trestu). Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 let. Obviněná se přečinu dopustila tím, že (zkráceně) dne 4. 1. 2016 v odpoledních hodinách, v době vycházky z Psychiatrické nemocnice B., v místě svého trvalého bydliště v P., zakoupila a následně měla ve svém držení psa – štěně kanárské dogy, z chovatelské stanice M. P., H. B., a tohoto jednání se dopustila navzdory tomu, že věděla o uloženém zákazu chovu zvířat, který jí byl uložen rozhodnutím Úřadu městské části Praha 12 ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. P1225366/2014/OŽD/Krn, s nabytím právní moci dne 31. 10. 2014, na dobu 5 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, tedy do dne 31. 10. 2019. Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání obviněná a státní zástupkyně v neprospěch obviněné. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 18/2018, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odsoudil za uvedený přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního osudu v Táboře ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 T 11/2017, podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku a § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci (věcí uvedených ve výroku o trestu). Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 T 11/2017, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Městský soud v Praze se sice vypořádal s jejími námitkami ohledně viny, avšak obviněná považuje takové zdůvodnění za nedostatečné a nesprávné. Obviněná doslovně citovala obsáhlou pasáž z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze. Uvedla, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že se jí nevěří, protože i v jiných řízeních vypovídá svědek R. B. v její prospěch. V této souvislosti však obviněná považuje za logické, že k věci vypovídá jako svědek osoba, která byla na daném místě a účastnila se jednání, které je důležité pro posouzení její viny a skutečnost, že jde o jejího přítele je snad logická, neboť psa přece nemůže koupit cizímu člověku a nedá mu ho chovat. Obviněná se nemůže ztotožnit s právním názorem městského soudu, že vlastněním věci, kterou nemůže užívat, je možno dopustit se trestného činu. Jako příklad uvedla, že když vlastní auto a má vysloven zákaz řízení, tak vozidlo pouze nesmí užívat. Totéž podle obviněné platí o zvířeti. Orgány činné v trestním řízení se podle ní spokojily s faktem, že koupila psa a mají za to, že již toto jí zákon zakazuje a není třeba zkoumat ničeho dále, trestný čin se stal. Zdůraznila, že psa koupila v době, kdy byla na vycházce z psychiatrické nemocnice a to podle ní není trestný čin, neboť jí je zakázáno zvířata chovat, nikoli získávat do vlastnictví. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že po seznámení s obsahem dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání. III Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud především shledal, že obviněná postavila své dovolání na obdobných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání (č. l. 195 a násl. tr. spisu). Shodnými námitkami obviněné se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud druhého stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněné a zabýval se jimi dostatečně podrobně již nalézací soud. Základní obhajobou obviněné po celé trestní řízení je, že jednání uvedené ve skutkové větě (které obviněná nepopírá) nepovažuje za trestné. Tuto námitku ale zakládá na své verzi průběhu skutkového děje prezentované po celé trestní řízení, že psa koupila jako dar svému kamarádovi a je přesvědčena o netrestnosti takového jednání. Již soud prvního stupně ale považoval tuto její obhajobu za vyvrácenou provedenými důkazy. Obviněná i nadále ale pomíjí, že provedeným dokazováním byl