7 Tdo 885/2019 – Nejvyšší soud

7 Tdo 885/2019-801 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 9. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. T., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 8 To 502/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 121/2016, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 10. 2018, č. j. 38 T 121/2016-741, byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 1 rok, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené M. č. P. na náhradu škody. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že poté, co se na zasedání Zastupitelstva M. č. P., jakožto nově zvolený člen zastupitelstva, seznámil se zásadami řešení náhrad mzdy nebo výdělku ušlého v souvislosti s výkonem funkce neuvolněného člena Zastupitelstva M. č. P. a dozvěděl se, že neuvolnění členové zastupitelstva, kteří přichází o výdělek z podnikání, mohou požadovat proplácení prokazatelně ušlého výdělku v souvislosti s výkonem své funkce pro volební období 2006 až 2010 ve výši 400 Kč za hodinu, zatímco neuvolněným členům zastupitelstva, kteří jsou v pracovním poměru, poskytne jejich zaměstnavatel pouze pracovní volno s náhradou mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu potřebnou k výkonu funkce, jak vyplývá ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, dne 26. 1. 2007 předložil M. č. P. písemnost označenou jako „Žádost neuvolněného člena Zastupitelstva M. č. P., který není v pracovním nebo obdobném poměru“ o proplácení ušlého výdělku z podnikání, ve které zatajil existenci svého pracovněprávního poměru, a to přesto, že byl od 1. 8. 2006 do 31. 1. 2010 v pracovním poměru u společnosti M. T., a následně od 1. 2. 2010 do 31. 12. 2012 v pracovním poměru u společnosti R. H., čímž porušil § 52 odst. 4 ve spojení s § 87 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, dle kterého je poskytována náhrada výdělku prokazatelně ušlého v souvislosti s výkonem funkce pouze těm neuvolněným členům zastupitelstva, kteří nejsou v pracovním nebo jiném obdobném poměru, čímž úmyslně uvedl osoby, které měly na starost proplácení náhrad za městskou část, v omyl o tom, že není osobou v pracovním poměru a tudíž může čerpat náhrady za ušlý výdělek z podnikání, o který přichází v důsledku výkonu funkce zastupitele, což doložil městské části Výčetkami pro výpočet náhrady mzdy nebo výdělku prokazatelně ušlého v souvislosti s výkonem funkce neuvolněného člena Zastupitelstva M. č. P., popsanými ve výroku, na základě kterých mu byl proplácen ušlý výdělek v sazbě pro členy zastupitelstva, kteří nejsou v pracovním nebo jiném obdobném poměru, přestože byl v pracovním poměru a věděl, že ušlý výdělek, který mu byl tímto způsobem městskou částí v období od února 2010 do října 2010 proplacen, je vyplácen neoprávněně, čímž se úmyslně neoprávněně obohatil o finanční částku ve výši nejméně 214 800 Kč ke škodě M. č. P. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2019, č. j. 8 To 502/2018-774, podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Soudu prvního i druhého stupně vytkl, že jejich skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena vadou založenou na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, čímž bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces. Z provedeného dokazování nelze dovodit zejména jeho podvodný úmysl, tedy potřebnou subjektivní stránku. Výpovědi svědkyň M. B. a P. U. korespondují s jeho obhajobou a potvrzují, že se o účetnictví svých společností nikdy nezajímal, této problematice nerozuměl a vše přenechával k odbornému posouzení účetních. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že by účetním předložil jeho pracovní smlouvy, ani že by podepsal evidenční list důchodového pojištění. Svědkyně P. U. nepůsobila ve společnosti M. T., v období února až října 2010, její výpověď proto není možné považovat jakkoli relevantní pro objasnění předmětu obžaloby. Uvedla přitom, že jeho pracovní smlouvu neměla k dispozici a nevěděla, zda byl nahlášen jako zaměstnanec nebo statutární orgán. Tuto pracovní smlouvu neeviduje ani Česká správa sociálního zabezpečení. Pokud svědkyně M. B. potvrdila existenci předmětné smlouvy, pak se jedná o nepravdivé a účelové tvrzení. Těmto svědeckým výpovědím nelze přikládat dostatečný význam, jelikož popisují události, které se staly před více jak osmi lety. Kromě toho setrval na své argumentaci, že tehdejší judikaturou (zejména rozhodnutí publikované pod č. 13/1995 Sb. rozh. civ.) byl dán zákaz souběhu funkce statutárního orgánu a zaměstnance u téže společnosti, pokud by byl tedy pracovní poměr hypoteticky uzavřen, žádného protiprávního jednání se nemohl dopustit, jelikož by se na něj hledělo, jako by neexistoval. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl nebo ve věci rozhodl sám a zprostil ho obžaloby. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho podstatou jsou námitky, které obviněný uplatňoval již při projednání věci nalézacím soudem, s těmito námitkami se však soudy obou stupňů vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž s jejich argumentací se lze ztotožnit a v podrobnostech na ni lze odkázat. Obviněný namítl existenci extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, jeho argumentace nicméně obsahovala spíše námitky odpovídající porušení zásady in dubio pro reo. Právě na porušení této zásady přitom odkázal i v odvolání, jehož text doslovně převzal do dovolání. Zmíněná zásada je procesně právní, nikoliv hmotně právní, tudíž tato námitka nemůže být dovolacím důvodem. Obviněný navíc z provedeného dokazování pouze vytrhl z kontextu pouze nejisté části výpovědí svědkyň M. B. a P. U., aniž by bylo patrno, že tyto části mohou vyvrátit ostatní části jejich výpovědí a další důkazy. Extrémnímu nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními potom nic nenasvědčuje. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] je dán, jestliže soudy učiněné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotněprávní