7 Tdo 950/2023 — Nejvyšší soud

7 Tdo 950/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:15. 11. 2023 Spisová značka:7 Tdo 950/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.950.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Legalizace výnosů z trestné činnosti Předběžné otázky Subsidiarita trestní represe Dotčené předpisy:§ 216 odst. 1, 3 písm. a), 4 písm. c),d)) předpisu č. 40/2009 Sb. § 12 odst. 2 předpisu č. 40/2009 Sb. § 407 předpisu č. 40/1964 Sb. § 9 odst. 1 předpisu č. 141/1961 Sb. Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:3. 2. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 950/2023-787 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 11. 2023 o dovoláních obviněných 1. I. H. a 2. K. M. podaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 9 To 168/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 86/2022 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. H. a K. M. odmítají. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 2023, č. j. 6 T 86/2022-681, byly obviněné I. H. a K. M. (rozená H.) jako spolupachatelky podle § 23 tr. zákoníku uznány vinnými zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c), d) tr. zákoníku a odsouzeny každá k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let. 2. Uvedený trestný čin spáchaly obviněné podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 v podstatě tím, že v blíže nezjištěné době od 5. 4. 2013 do 1. 11. 2013 v Praze 1, XY, v pobočce XY banky, do bezpečnostní schránky, kterou nechala zřídit obviněná I. H. a ke které měla disponentská práva obviněná K. M., uschovaly obraz malíře Jana Zrzavého s názvem „Pojďte ke mně všichni“ v hodnotě 8 000 000 Kč, ačkoli věděly, že k tomuto obrazu, který byl odcizen neznámým pachatelem z bytu na adrese Praha 4, XY, užívaného I. H., nar. XY, která zemřela dne XY, si nárokuje vlastnické právo a žádá o jeho vydání jejich strýc O. H., nar. XY, jemuž byl obraz darován v roce 1988 jeho otcem O. H., nar. XY, který zemřel XY. Podle dalších zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 obviněné v prostorách bezpečnostních schránek banky představily obraz zástupcům společnosti PROARTE, uzavřený investiční fond, a. s., jako potenciálního kupce s tvrzením, že obraz je součástí jejich rodinného dědictví, a poté prodej obrazu této společnosti za částku 3 300 000 Kč realizoval M. M. (manžel obviněné K. M.). 3. Odvolání obviněných I. H. a K. M., podaná proti všem výrokům rozsudku, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. 9 To 168/2023-754, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. 4. Obě obviněné podaly dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadly s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítly, že závěr, podle něhož se O. H. v roce 1988 stal vlastníkem obrazu, soudy vyvodily jako pouhou hypotézu z okolností, které zjistily z výpovědí nevěrohodných svědků. Vytkly, že soudy ignorovaly verzi těch svědků, kteří naopak vypověděli, že si nejsou vědomi darování obrazu O. H. Obviněné v dovolání vyjádřily výhrady k naplnění všech znaků uvedeného trestného činu, včetně subjektivní stránky a rovněž existence tzv. zdrojového trestného činu. Popřely vědomí toho, že obraz byl získán trestnou činností jiné osoby. Uvedly, že soudy se odmítly zabývat předloženými listinnými důkazy prokazujícími tzv. vytunelování společnosti TauCeti, které ve svých důsledcích vedlo k tomu, že je O. H. připravil o dědický podíl po jejich matce. Zásadní částí dovolání byly námitky, v nichž obviněné prezentovaly názor, že O. H. nemohl nabýt vlastnictví obrazu darovací smlouvou, u které ani nebyl přítomen, neboť nebyly splněny podmínky ustanovení § 628 občanského zákoníku z roku 1964, když smlouva nebyla uzavřena písemně a nedošlo k odevzdání a převzetí obrazu. Obviněné namítly také to, že věc měla být posouzena podle zásady ultima ratio a zásady proporcionality a že měla být řešena občanskoprávní cestou. Poukázaly na to, že žádná škoda k datu vyhlášení rozsudku neexistuje, neboť byla uhrazena mimosoudní dohodou, a že soudy se nevypořádaly s možností postupovat podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Obviněné se dovoláními domáhaly toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření projevil souhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy, v jakém rozsahu provedly dokazování a jaká zjištění z důkazů vyvodily. Uvedl, že skutkové závěry soudů jsou ve světle provedených důkazů nepochybné, a ztotožnil se také s právním posouzením zjištěného skutkového stavu. Soudy dospěly k odůvodněnému závěru, že k darování obrazů poškozenému O. H. v roce 1988 skutečně došlo. O úmyslném zavinění dovolatelek svědčí mimo jiné to, že poškozený je opakovaně vyzýval k vydání obrazu z důvodu svého vlastnického práva a dokonce se snažil se domoci přístupu ke svému obrazu prostřednictvím zásahu Policie České republiky. První takové výzvy jim adresoval prokazatelně ještě předtím, než obraz ukryly v bezpečnostní schránce banky. Dovolatelky se rozhodně nemohly domnívat, že obraz je v jejich vlastnictví, což platí tím spíše za situace, kdy dědické řízení po jejich matce nebylo skončeno a obraz do něj vůbec nebyl přihlášen. Na překážku rozhodnutí o vině obviněných není podle státního zástupce ani neobjasnění pachatele zdrojového trestného činu, tedy absence konkrétních zjištění o způsobu, jakým se obraz z bytu do rukou obviněných a do bezpečnostní schránky dostal. Jak přiléhavě zdůraznily oba soudy, jeví se pravděpodobným, že k převozu obrazu musela minimálně jedna z obviněných poskytnout součinnost, neboť právě ony měly – na rozdíl od poškozeného – do bytu po zesnulé přístup. Zdrojový trestný čin, tedy krádež obrazu z bytu, je přitom nezpochybnitelný a byl prokázán i v rámci prověřování trestního oznámení policejním orgánem. O odložení věci pak bylo rozhodnuto nikoli proto, že by se čin nestal, případně že by se nejednalo o trestný čin, ale výlučně z důvodu nemožnosti zjistit pachatele krádeže. Naproti tomu v případě skutku obviněných byly všechny podstatné okolnosti objasněny. Na překážku odsouzení obviněných pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti by přitom nemohla být ani případná úvaha o jejich podílu na samotné krádeži. Zmíněného trestného činu se totiž může dopustit i pachatel základního (hlavního) trestného činu. Státní zástupce dále odůvodnil, že uplatnění trestní odpovědnosti nebylo v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Námitky týkající se postupu podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. označil za námitky, které nejsou dovolacím důvodem. Navrhl, aby dovolání obviněných byla jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta. 6. Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána obviněnými jako oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájkyně podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněná. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 8. Rozhodnými skutkovými zjištěními, která byla dovoláními obviněných zpochybněna, jsou jednak okolnosti, z nichž soudy dovodily, že O. H. v roce 1988 daroval svému synu O. H. sbírku obrazů, mezi nimiž byl i obraz malíře Jana Zrzavého s názvem „Pojďte ke mně všichni“, a jednak zjištění, podle kterého obviněné věděly, že tento obraz, který uložily do bankovní bezpečnostní schránky, pocházel z trestné činnosti. Obviněné ovšem v dovoláních neuvedly, s obsahem kterých konkrétních důkazů by měla být zmíněná skutková zjištění ve zjevném rozporu. 9. Pokud jde o okolnosti vztahující se k otázce darování obrazu, obviněné založily své námitky na tom, že proti výpovědím svědků, kteří tak či onak o darování věděli a jejichž výpovědi se staly podkladem skutkových zjištění soudů, postavily výpovědi svědků, kteří o darování nevěděli. Obviněné se tedy v podstatě domáhaly toho, aby podkladem skutkových zjištění byly výpovědi svěd