7 Tz 34/2017 — Nejvyšší soud

7 Tz 34/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 7. 2017 Spisová značka:7 Tz 34/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:7.TZ.34.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rehabilitace Dotčené předpisy:§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:26. 9. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tz 34/2017-20 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., projednal ve veřejném zasedání dne 11. 7. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. Ž., proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1992, č. j. 2 Rtvo 24/92-26, v trestní věci vedené u býv. Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. 2 Rtv 65/91 a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto: Usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1992, č. j. 2 Rtvo 24/92-26, byl porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanoveních § 1 odst. 1, 2, § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného J. Ž. Toto usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře a usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 65/91, se zrušují. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 10. 1992, sp. zn. 2 Rtv 65/91, a rozsudek býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 1993, sp. zn. 1 Rtvo 29/92. Podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 1. 1978, sp. zn. 3 T 230/77, v celém rozsahu. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zároveň zrušují všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 1. 1978, sp. zn. 3 T 230/77, byl obviněný J. Ž. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců se zařazením do druhé nápravně výchovné skupiny. Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění býv. Vojenského obvodového soudu v Brně spočíval v tom, že obviněný jako vojín základní služby dne 9. 11. 1977 v 10,00 hodin v J. v úmyslu vyhnout se vojenské službě odmítl provádět stanovené úkoly podle rozvrhu zaměstnání při výcviku ochrany proti zbraním hromadného ničení a i v dalších případech odmítal konat vojenskou službu a plnit své vojenské povinnosti. Rozsudek nabyl právní moci dne 14. 2. 1978 v řízení před býv. Vojenským obvodovým soudem v Brně jako soudem prvního stupně. Z podnětu návrhu na soudní rehabilitaci, který podali matka a bratr obviněného, rozhodl býv. Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 25. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 65/91, tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil v odsuzujícím rozsudku výrok o trestu a podle § 14 odst. 3 cit. zákona zároveň zrušil všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující. Proti usnesení podali stížnost vojenský prokurátor a matka obviněného. Vojenský prokurátor vzal stížnost zpět. Usnesením předsedy senátu býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1992, č. j. 2 Rtvo 24/92-25, bylo zpětvzetí stížnosti vojenského prokurátora vzato na vědomí. Stížnost matky obviněného byla usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1992, č. j. 2 Rtvo 24/92-26, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. V řízení, které následovalo, byl rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 10. 1992, sp. zn. 2 Rtv 65/91, při nezměněném výroku o vině obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na deset měsíců se zařazením do druhé nápravně výchovné skupiny. O odvolání, které podala matka obviněného, bylo rozhodnuto rozsudkem býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 1993, sp. zn. 1 Rtvo 29/92. Rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně byl zrušen ve výroku o nepodmíněnosti trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, výkon trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na dva roky. Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného dne 6. 6. 2017 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1992, č. j. 2 Rtvo 24/92-26, jímž byla zamítnuta stížnost matky obviněného proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 65/91. Podle ministra spravedlnosti oba soudy pochybily tím, že rehabilitaci zúžily jen na výrok o trestu, přičemž nesprávně pominuly, že výrok o vině byl protiprávním zásahem do svobody svědomí obviněného, neboť jím byla porušena ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 32 odst. 1 tehdejší Ústavy ČSSR. Ministr spravedlnosti zdůraznil účel rehabilitace, jak vyplývá z ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a poukázal na to, že obviněný byl uznán vinným činem, jímž pouze uplatňoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, aniž měl legální možnost výkon vojenské služby odmítnout a zvolit si alternativní službu. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v předcházejícím řízení v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. ve vztahu k ustanovení § 280 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře, tak předcházející usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně, aby podle téhož ustanovení zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl, a to zrušením rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 1. 1978, sp. zn. 3 T 230/77, v celém rozsahu včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí a zproštěním obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen. Soudy rozhodovaly v přezkumném řízení na podkladě návrhu matky a bratra obviněného podle § 5 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Základním pochybením obou soudů bylo to, že jednání, pro které byl obviněný odsouzen, hodnotily v podstatě jen jako běžný projev nekázně obviněného jako vojína základní služby. Přitom těžištěm návrhu matky a bratra obviněného byla pasáž vyznívající tak, že ze strany obviněného šlo o jednání, jímž se jako věřící katolík postavil na odpor komunistickým zákonům. V návrhu byla výslovně zdůrazněna myšlenka, že obviněný byl odsouzen pro jednání, které bylo kvalifikováno jako trestné, přestože směřovalo k uplatnění práva zaručeného mimo jiné deklarací lidských práv. Porovná-li se obsah návrhu s odůvodněním rozhodnutí obou soudů, které ponechaly odsuzující výrok o vině nedotčený, lze konstatovat, že soudy se nezabývaly podstatou návrhu ani tím, zda výrok o vině může obstát z hlediska účelu rehabilitace, jak je vymezen v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Podle § 1 odst. 1 cit. zákona účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle § 1 odst. 2 cit. zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních pakte