8 Tdo 124/2005 – Nejvyšší soud

8 Tdo 124/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2005 o dovolání obviněného K. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 3 To 122/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 35/2002, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. K. o d m í t á . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 2 T 35/2002, byl obviněný K. K. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák., za který byl podle § 180 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Dále mu byl podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a), § 54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 1.800.000,- Kč, přičemž podle § 53 odst. 4 tr. zák. bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen ve splátkách po 100.000,- Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 180 dnů. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně obviněného V. L., jakož i o náhradě škody. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění K. K., V. L. a jeden z poškozených. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 3 To 122/2004, byl z podnětu odvolání podaných oběma obviněnými podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f), odst. 2 tr. ř. u obviněného K. K. zrušen výrok o vině a u obou obviněných byly zrušeny výroky o trestech a částečně výrok o náhradě škody. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto o vině obviněného K. K. tak, že byl uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil tím , že „v době od 1. 2. 2000 do 7. 4. 2000 v domech v M. O., jako předseda představenstva nájemce M. d. O. – T., a. s., bez oprávnění k provádění stavebních prací potřebného podle ustanovení § 44 odst. 1 stavebního zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bez stavebního povolení příslušného stavebního úřadu vydaného na základě stavebního řízení dle § 54 a následujících stavebního zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bez zevrubné prohlídky objektu, bez projektové dokumentace potřebné k realizaci stavby a bez zajištění realizace stavby oprávněnou osobou dle § 46a odst. 1, odst. 3 písm. b) stavebního zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, realizoval prostřednictvím svých podřízených rozsáhlé stavební úpravy, změnu stavby spočívající v zásahu do nosné konstrukce třetího a čtvrtého nadzemního podlaží, v důsledku čehož dne 7. 4. 2000 kolem 11.15 hodin po zásahu do okolního nosného zdiva došlo k přetížení rohového cihlového pilíře mezi podlahou a stropem druhého nadzemního podlaží a ke zřícení části střechy a tří stropů nad třetím podlažím, které dopadly na strop nad druhým podlažím, pod kterým byla provozována běžná obchodní činnost, čímž došlo k ohrožení značného množství osob nacházejících se v objektu budovy, přičemž jen shodou okolností nedošlo ke zřícení celé konstrukce objektu na přilehlou pozemní komunikaci, poškozením budovy vznikla S. H., a. s., škoda ve výši nejméně 8.300.000,- Kč“. Za toto trestné jednání byl obviněný K. K. podle § 180 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Rovněž bylo při nezměněném výroku o vině rozhodnuto o trestu uloženém obviněnému V. L. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn a odvolání poškozeného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný K. K. prostřednictvím obhájce JUDr. V. S. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že neměl být v posuzované trestní věci postižen za způsobení škody S. H., a. s., a odkázal na rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 8 Zt 279/2002, jímž bylo zastaveno trestní stíhání jiného pachatele, majoritního akcionáře M. d. O. – T., a. s., (dále jen MDOT, a. s.,) pro trestný čin podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. proto, že jako majoritní akcionář nezpůsobil vzniklou škodu, neboť se jednalo o jeho majetek. Obviněný tak vyjádřil, že nemůže být postižen za způsobení škody S. H., a. s., jejímž byl v rozhodné době 100% akcionářem. Nespokojil se s odůvodněním odvolacího soudu, který k této otázce uvedl, že majetková práva právnické osoby a jejího vlastníka je nutno striktně rozlišovat. Za základní pochybení soudů obou stupňů považoval, že dovodily příčinnou souvislost mezi prováděnými stavebními pracemi a havárií, přestože se nikterak nepodílel na realizaci stavebních prací s výjimkou prvního jednání představenstva MDOT, a. s., dne 7. 2. 2000, při kterém byl představenstvem jednomyslně jejich realizací pověřen V. L., který své pověření přijal. Pokud byla obviněnému vytýkána neexistence plné moci, kterou měl udělit V. L., vysvětlil, že v praxi právnických osob je zcela běžné, že za ně jednají fyzické osoby na základě pověření statutárního orgánu. Konstatoval, že pokud příčinou havárie bylo stanoveno přetížení rohového cihlového pilíře oslabeného děleným zdivem s odvodněním, k havárii mohlo dojít a zřejmě by také došlo i při respektování všech ustanovení stavebního zákona a souvisejících předpisů. Toto své tvrzení podložil závěry znaleckých posudků zpracovaných Ing. K. K. a Ing. J. Š. CSc. – znalci z oboru stavebnictví, z nichž lze podle jeho názoru uzavřít, že zřícení inkriminovaného pilíře nebylo příčinně nezbytným následkem prováděných stavebních prací, nýbrž šlo o následek vyvolaný skrytou vadou stavby spočívající v oslabení pilíře děleným zdivem, kterou nebylo možno předvídat. Ve vztahu k zavinění coby subjektivní stránce trestného činu namítl, že nebylo ničím prokázáno, že by v souvislosti s prováděnými stavebními pracemi měl či mohl mít vědomost nebo představu o skryté vadě stavby. Vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu o jeho vině nedbalostním trestným činem, u něhož nebyl zjištěn příčinný vztah mezi jeho zaviněním a škodou způsobenou na jeho majetku, pokud tato škoda navíc podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Z tohoto důvodu považoval za vyloučenu i svou trestní odpovědnost. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně týkající se jeho osoby, jakož i všechna další rozhodnutí, která mají ve výroku o vině svůj podklad, a aby jej podle § 226 písm. b), resp. c) tr. ř. zprostil obžaloby. K předmětnému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí jeho obsahu i průběhu předchozího řízení konstatoval, že dovolatel de facto soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění ohledně jeho podílu na rozhodování o provádění stavebních prací. Zvolený dovolací důvod nebyl naplněn ani námitkami, jimiž bylo poukázáno na to, že příčinou havárie bylo přetížení rohového cihlového pilíře děleným zdivem. V těchto námitkách spatřuje státní zástupce pouhou polemiku se závěrem soudu druhého stupně o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem. Protože jde o závěr právní, avšak vycházející ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování, nelze se jejich přezkoumání domáhat způsobem, jak to činí obviněný. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je právně relevantní jen ta část dovolání, v níž dovolatel poukázal, že mu nebylo možné klást za vinu způsobení škody velkého rozsahu. Tuto námitku však státní zástupce shledal zjevně neopodstatněnou, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze pov