8 Tdo 1324/2006 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1324/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:25. 10. 2006 Spisová značka:8 Tdo 1324/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1324.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1324/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2006 o dovolání, které podal obviněný X. C., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 8 To 567/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 206/2004, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného X. C. o d m í t á . Odůvodnění: Obviněný X. C. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 2 T 206/2004, uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že od července 2003 do června 2004 v Praze 6 ani jinde neplnil vyživovací povinnost vůči své nezletilé dceři K. C., která byla rozsudkem soudu v Clermond-Ferrand ve znění Odvolacího soudu v Riomu ze dne 21. 1. 2003 svěřena do péče své matky B. Š., přičemž tuto povinnost neplnil i přesto, že si jí byl vědom, neboť vzniká narozením dítěte přímo ze zákona, a protože o výši výživného nebylo dosud soudně rozhodnuto, bylo vyřešením předběžné otázky výživné stanoveno na částku 4.000,- Kč měsíčně, splatných k rukám matky oprávněné měsíčně vždy předem do každého 1. dne v měsíci a za předmětné období tak na výživném vznikl dluh ve výši 48.000,- Kč, přičemž úmyslné zavinění je spatřováno v tom, že ačkoliv si byl své vyživovací povinnosti vědom a měl dostatečný příjem na to, aby ji mohl plnit, přesto tak nečinil. Za tento čin byl obviněný odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil během zkušební doby dlužné výživné zaplatil. Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný X. C. odvoláním, o němž Městský soud v Praze rozhodl tak, že ho usnesením ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 8 To 567/2005, podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti označenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný X. C. prostřednictvím obhájce JUDr. J. H. dovolání, jež vymezil dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu podle něj spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení souvisejících otázek. Především poukázal na to, že se odvolací soud vůbec nezabýval vázaností orgánů činných v trestním řízení pravomocným rozhodnutím soudu v otázce výživného, jak o ní odvolací soud v Riomu rozhodl usnesením ze dne 21. 1. 2003. Dále napadenému rozhodnutí vytkl, že nová výše výživného nebyla dovolateli určena pravomocným rozhodnutím českého soudu resp., že vůbec dosud nebyla stanovena a za účelem jejího objasnění nebyly provedeny důkazy ve prospěch dovolatele, a to i přesto, že ji dovolatel považuje za neopominutelnou při posuzování toho, zda se stal, resp. mohl stát skutek, v němž je spatřován předmětný trestný čin. Obviněný se též ohradil proti výtce odvolacího soudu, podle něhož neprojevil valný zájem o trestní řízení, když se veřejného zasedání ani hlavního líčení neúčastnil, k tomu poznamenal, že částku 1.500,- EUR nelze mechanicky přepočítávat na Kč, aniž by soud bral v úvahu náklady konkrétní osoby podle poměrů místa jeho bydliště. Uvedl, že pro něj je prioritní zabezpečení základních životních potřeb a uskutečnění cesty 1x měsíčně na návštěvu nezletilé dcery do P. K tomu mu postačuje právě částka, kterou měsíčně vydělá a tudíž není schopen hradit jiné výdaje, např. další cesty k soudu do P. Obviněný za nesprávný označil i názor vyjádřený v odůvodnění odvolacího soudu, že výživné nelze hradit naturální formou. Ze všech těchto důvodů v závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil. K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která nejprve poukázala na průběh předcházejícího řízení a rozvedla podstatný obsah podaného dovolání, a shledala, že všechny námitky, o něž obviněný své dovolání opřel, jsou skutkové povahy, směřují mimo rámec dovolacího důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nelze je uznat za věcně odpovídající ani jinému ze zbývajících zákonných dovolacích důvodů plynoucích z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovolání obviněného X. C. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby takto podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Když Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod je možné považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž podání dovolání umožňuje zákon podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., může být dovolání podáno, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Plyne z něho, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Na základě těchto zásad významných pro posouzení existence deklarovaného dovolacího důvodu, je potřeba posuzovat i obsah podaného dovolání, z něhož plyne, že obviněný v něm v rozporu s uvedeným dovolacím důvodem reagoval na výtku odvolacího soudu, že neprojevil zájem o trestní řízení, neboť se nedostavoval k hlavnímu líčení a veřejnému zasedání a k tomu obviněný v dovolání vysvětloval, že se soudu neúčastnil z důvodu velkých finančních nákladů na cesty k soudnímu řízení, které nemohl vydat vzhledem k jiným potřebám, které musel hradit. Tyto námitky stojí mimo označený dovolací důvod a nedopadají ani na žádný z jiných důvodů vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., a dovolací soud se jimi nemohl zabývat. V souladu s označeným dovolacím důvodem obviněný dovolání podal v té části, v níž napadenému rozhodnutí vytkl, že skutek, jímž byl uznán vinným, nemůže být posouzen jako trestný čin, protože soudy jeho vyživovací povinnost určily, aniž by respektovaly, že odvolací soud v Riomu jeho vyživovací povinnost nestanovil, a pokud se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že výživné nelze hradit naturální formou. Vzhledem k tomu, že těmito námitkami je vytýkána nesprávná právní kvalifikace a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jak předpokládá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolací soud zkoumal, zda je ve vztahu k nim dovolání opodstatněné. Vzhledem k tomu, že obviněný byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., je nejprve vhodné v obecné rovině konstatovat, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Z hlediska námitky obviněného uvedené v dovolání je významné, že objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zákona o rodině a vztahuje se tak na vyživovací povinnost vyplývající přímo ze zákona o rodině, aniž by se vyžadovalo její předchozí určení soudem. Již z tohoto vymezení je zřejmé, že trestní odpovědnost pachatele uvedeného trestného činu se odvíjí od jeho povinnosti vyživovat jiného podle příslušných ustanovení zákona o rodině (bez toho, aniž by taková povinnost byla soudem stanovena). Obviněný je v projednávané trestní věci v poměru otce k nezletilé dceři. Vyživovací povinnost rodičů k dětem upravuje ustanovení § 85 od