8 Tdo 139/2024 — Nejvyšší soud

8 Tdo 139/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:27. 3. 2024 Spisová značka:8 Tdo 139/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.139.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Hodnocení důkazů Podvod Subjektivní stránka Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 6. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 139/2024-282 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání obviněného I. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 9 To 12/2023-251, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 71/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný I. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2022, č. j. 12 T 71/2022-178, uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. 2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 9. 2023, č. j. 9 To 12/2023-251, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku poukázal na soudy rozporuplné vymezení neurčitého právního pojmu „společná domácnost“, a v souvislosti s tímto pojmem vyjádřil své přesvědčení, že pro potřeby správného vyplnění dotazníku České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“), má daný pojem jistě jiný význam než pro soukromoprávní majetkový spor. Dále soudům vytkl, že se řádně nevypořádaly s jeho argumentací v souvislosti s jím zpochybňovanou otázkou subjektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným, stejně jako skutečností, že „o doplatku ve výši vyšší než nepatrné nevěděl, resp. ani vědět nemohl“. V této souvislosti poukázal na výpověď svědka V., která podle jeho názoru nebyla soudy hodnocena ve všech souvislostech, mj. také ve vazbě na subjektivní stránku trestného činu. Rovněž má za to, že ČSSZ nemohla být způsobena škoda ani ve stádiu pokusu, neboť daný nedoplatek důchodu by byl součástí dědické podstaty, ze které by polovina připadla jemu, i kdyby v dotazníku uvedl, že ve společné domácnosti s manželkou nežil, a v této souvislosti poukázal na to, že se soudy měly zabývat skutečností, že jejich manželství nebylo rozvedeno a ani nebyla na rozvod manželství podána žaloba. Argumentoval dále tím, že na otázku o společné domácnosti odpovídal až dodatečně po konzultaci s ČSSZ. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících celým trestním řízením, se kterými se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Dále poukázal na to, že obviněný v době smrti manželky s touto nesdílel společnou domácnost. Argumentoval rovněž tím, že tvrzení obviněného o žití s manželkou ve společné domácnosti vylučuje výpověď K. a obsah listinných důkazů. V neposlední řadě také uvedl, že sám obviněný v rámci tehdy probíhajících občanskoprávních řízení uváděl, že společnou domácnost s manželkou nevedou, nebydlí spolu a žijí odděleně. Podle státního zástupce nelze mít pochybnosti ani o tom, že obviněný jednal úmyslně. V této souvislosti poukázal mj. i na to, že obviněný je osobou vysokoškolsky vzdělanou, která pracovala na vysokých řídících postech, a i s ohledem na jeho účast v probíhajících civilních sporech, srozumitelnou formulaci oné žádosti ČSSZ a poučení k této žádosti, které se mu dostalo, nelze mít pochybnosti o tom, že byl přinejmenším v základních podstatných konturách schopen porozumět podstatě čestného prohlášení i obsahu samotného formuláře, který byl stylizován způsobem pochopitelným i pro průměrně vzdělanou osobu. Podle státního zástupce ze žádosti o čestné prohlášení stran sdílení společné domácnosti jednoznačně vyplývá, že právě tato okolnost je stěžejním předpokladem výplaty oné dávky, přičemž obviněný s ohledem na připojené poučení velmi dobře věděl, co je míněno onou společnou domácností, a přesto lživě, v rozporu s realitou, potvrdil, že tuto společnou domácnost se zemřelou manželkou vedl. Ve vztahu k námitkám obviněného poukázal na to, že ČSSZ nevede žádný záznam, že by obviněný předmětnou žádost konzultoval a dotazoval se na vysvětlení eventuálních nejasností. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 8