8 Tdo 190/2007 — Nejvyšší soud

8 Tdo 190/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 3. 2007 Spisová značka:8 Tdo 190/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.190.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 190/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2007 dovolání obviněné Š. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 9 To 255/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 201/2005 a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 9 To 255/2006, ohledně obviněné Š. V. z r u š u j e . Podle 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 3 T 201/2005, byla obviněná Š. V. uznána vinnou trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzena podle § 235 odst. 2 tr. zák., § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných V. T. a M. K. a o náhradě škody poškozené Z. p. M. v. ČR. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná Š. V. trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dopustila tím, že společně s obviněnými V. T. a M. K. dne 12. 6. 2005 kolem 17.00 hodin po předchozí dohodě s cílem získat od poškozeného P. M. finanční hotovost ve výši 4.000,- Kč nejprve obviněný M. K. jmenovaného pod záminkou odvozu do L. vylákal z trvalého bydliště v M. L., cestou ho pak přiměl zastavit jím řízené vozidlo tov. zn. Škoda Felicia na místě zvaném U O., kam se záhy dostavili i obvinění V. T. a Š. V., kteří sem přijeli vozidlem tov. zn. Škoda Felicia řízeným obviněnou Š. V., poškozenému P. M., kterému poté, co poznal obviněného V. T. a chtěl z místa odjet, v tomto obviněný M. K. zabránil tak, že mu vypnul motor a odjistil centrální zamykání, načež obviněný V. T. P. M. z jím (M.) řízeného vozidla násilím vytáhl, udeřil jej do obličeje pěstí a dovlekl jej k vozidlu, jímž na místo spolu s obviněnou Š. V. a doprovázejícím je P. H. přijeli, a do tohoto jej donutil nasednout s tím, že jej zavezou domů pro peníze, které když jim nedá, nedostane zpět klíčky od vozidla, jichž se mezitím obviněný V. T. zmocnil, za řízení obviněné Š. V. pak P. M. skutečně odvezli zpět do M. L., kde si měl tento podle pokynu obviněného V. T. vypůjčit od otce 4.000,- Kč a tyto předat obviněnému V. T. coby údajné odškodné za vymáhání dluhu pro obviněnou Š. V. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění V. T., M. K. i Š. V. odvoláními, která zaměřili především proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 9 To 255/2006, byla podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných jako nedůvodná zamítnuta. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná Š. V. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázala v něm na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. a namítla, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ač v řízení rozhodoval a rozhodl orgán, který byl z rozhodování vyloučen, a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněná rekapitulovala, že prostřednictvím obhájkyně namítala nevhodnost projednání její trestní věci věcně a místně příslušným soudem v B. a navrhovala delegaci jinému soudu v rámci S. k. z důvodů vhodnosti. Činila tak proto, že její matka Mgr. I. V. je u Okresního soudu v Benešově pověřena vykonáváním dědické a notářské agendy, se soudem úzce spolupracuje a zná se s místními soudci. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 1. 2. 2005 však bylo rozhodnuto tak, že příslušná předsedkyně senátu není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, a její stížnost proti tomuto usnesení byla Krajským soudem v Praze zamítnuta. Poznamenala, že možnou podjatost namítla i v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Trvala na tom, že má oprávněný důvod se domnívat, že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces a projednání nestranným a nezávislým soudem, zakotvené Ústavou, Listinou základních práv a svobod i ustanovením § 30 tr. ř. Poukázala v té souvislosti na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 12 Nt 5/97, v trestní věci vedené proti jejímu otci M. V., jímž byla jeho trestní věc Okresnímu soudu v Benešově odňata a přikázána Okresnímu soudu v Příbrami, přičemž z jeho odůvodnění vyplývá, že důvodem tohoto postupu byl právě vztah její matky k Okresnímu soudu v Benešově a jeho soudcům. Proto se domnívá, že přístup soudů obou stupňů byl v jejím případě protiprávní, zasahující do jejích ústavních a základních lidských práv, a je přesvědčena, že v její trestní věci rozhodoval vyloučený orgán. O možné podjatosti svědčí podle jejího mínění i skutečnost, že jí navrhovaní svědci nebyli vyslechnuti. Dále obviněná vytkla, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje objektivní a subjektivní znaky trestného činu vydírání v jeho kvalifikované skutkové podstatě. Z popisu skutku ani nevyplývá, že by se ona vůči poškozenému dopustila jakéhokoliv násilí či pohrůžky jiné těžké újmy za účelem vydání hotovosti ve výši 4.000,- Kč proti jeho vůli. Současně vytkla, že její jednání nemělo ani potřebnou společenskou nebezpečnost, a nebyl tak naplněn materiální znak trestného činu. Podle ní skutek ani po formální, ani po stránce materiální nelze subsumovat pod skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to též s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Skutková zjištění soudu prvního stupně pokládala za natolik rozporuplná, že neumožňují učinit spolehlivý závěr o tom, že se skutek stal v podobě popsané ve výroku jeho rozsudku a že by jeho spáchání bylo právě jí prokázáno. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově zrušil a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí jinému věcně příslušnému okresnímu soudu. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že odvozuje-li obviněná s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. svoje stanovisko o podjatosti soudkyně JUDr. J. S. pouze z toho, že její matka, notářka, přichází do pracovního styku s místními soudci, pak takové námitky zmíněný důvod dovolání nemohou založit. Poukázala na to, že v daných souvislostech nemůže postačovat poměr abstraktní povahy, pracovní propojení mezi matkou obviněné a jmenovanou soudkyní je natolik volné a neosobní, že je nelze označit jako poměr k osobě, jíž se úkon přímo týká. Za nepříhodný označila i odkaz obviněné na odlišný postup okresního soudu v trestní věci jejího otce, poněvadž bez hmotně právního rozboru konkrétních skutečností, které mohly být odlišné, nelze mechanicky aplikovat totožný nebo ve výsledku obdobný postup na jinou trestní věc. Z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly významné otázky, zda byly naplněny veškeré formální i materiální znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje podle ní konkrétní skutková zjištění, která spolehlivě vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Zásadní pro posouzení skutku je skutečnost, že obviněná se jej dopustila ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., což neznamená, že by ona sama musela jiného násilím nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutit, aby něco konal, ale postačí její účast na místě se srozuměním, k čemu v daném momentě dochází, a skutková zjištění jsou v daném případě naprosto jasná. Již samotná skutečnost, že obviněná řídila vozidlo, v němž se na místo činu dostavil obviněný V. T., spolu se skutečností, že tito dva lidé měli mezi sebou blízký vztah, svědčí o správném závěru soudů, že obviněná se