8 Tdo 313/2006 — Nejvyšší soud

8 Tdo 313/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:22. 3. 2006 Spisová značka:8 Tdo 313/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.313.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 313/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2006 o dovolání obviněného P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici L., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 55 To 12/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 1 T 99/2004, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 1 T 99/2004, byl obviněný P. S. uznán vinným pod bodem 1) trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2) trestnými činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 222 odst. 1, § 35 odst. 2 tr. zák k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 4 T 200/2003, jakož i všechna další rozhodnutí (nepřesně uvedeno výroky) na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit Z. p. m. v., pobočka Ú. n. L., škodu ve výši 2.264,- Kč. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. pod bodem 1) dopustil tím, že dne 12. 8. 2003 kolem 23.00 hodin v Č. L., u baru H., slovně napadl P. Ď. a poté kopl do břicha a udeřil pěstí do obličeje M. M., kterému způsobil zhmoždění zad a kostrče bez pracovní neschopnosti. Trestné činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. pod bodem 2) měl spáchat tím, že dne 6. 12. 2003 kolem 20.40 hodin v Č. L., v J.ulici, u domu, bezdůvodně fyzicky napadl O. B., kterého srazil na auto, udeřil pěstí do obličeje, kopal ho do obličeje a poté, co srazil poškozeného na zem, opět ho opakovaně udeřil do obličeje a způsobil mu tříštivou mnohočetnou zlomeninu lícní kosti vlevo, zlomeninu spodiny lebeční a malého křídla, zřetelný posun levého oka, zlomeninu očnice, tržnou ránu na tváři, otřes mozku, masivní otok levé líce s dosud trvající pracovní neschopností, a poté, co byl zadržen hlídkou policie ve složení pprap. V., pprap. T., prap. Va. a prap. K., hrubě jim nadával, pokusil se udeřit pěstí do obličeje pprap. V., kterého také kopal do nohou. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 55 To 12/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že skutek popsaný pod bodem 1) neměl být posouzen jako trestný čin výtržnictví, neboť z provedeného dokazování mj. vyplynulo, že vůči němu jako prvnímu bylo užito verbálního útoku, dokonce byl proti němu z hloučku osob, mezi nimiž byl i poškozený, hozen šroubovák nebo nůž, a jeho jednání proto mělo být posuzováno jako čin uskutečněný za podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák. Za vadné pokládal, že v popisu skutku po bodem 1) není uveden konkrétní verbální útok, kterého se měl dopustit. Namítl, že z hlediska posouzení jeho trestní odpovědnosti nebyly důsledně posouzeny intenzita, rysy a průběh útoku, pohnutka a následky jeho jednání. Ve vztahu k té části skutku pod bodem 2), v níž je spatřován trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., dovolatel uvedl, že nelze bez dalšího dovozovat jeho vědomost o tom, že svým jednáním mohl způsobit těžší následek, tedy poranění takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 tr. zák., ani jeho srozumění s tímto následkem. Dále namítl, že z popisu skutku pod bodem 2) v jeho druhé části nevyplývá, že užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele (či pro výkon této pravomoci), a dodal, že se jen snažil docílit snížení intenzity policejního zákroku proti němu, aby se mohl obléknout a odejít s policisty. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jakož i rozsudek Okresního soudu v České Lípě zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v České Lípě a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že z dokazování vyplynulo, že vůči němu jako prvnímu bylo užito verbálního útoku a dokonce byl proti němu z hloučku osob, mezi nimiž byl i poškozený, hozen předmět, a to šroubovák nebo nůž, v důsledku čehož se domáhal aplikace ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně. Jestliže obviněný vytkl, že jeho jednání pod bodem 1), jež bylo posouzeno jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., mělo být správně kvalifikováno jako nutná obrana, je třeba uvést, že podmínkou nutné obrany podle § 13 tr. zák. je mimo jiné to, že ten, kdo jedná v nutné obraně, odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Uplatněnými námitkami (prvně napadenou osobou byl on a dokonce byl proti němu vržen šroubovák nebo nůž) však obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů. Oba soudy vyšly ze skutkového zjištění (strana 3 rozsudku soudu prvního s