8 Tdo 361/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 361/2025-575 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2025 o dovolání, které podala obviněná L. M., rozená P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024, č. j. 8 To 106/2024-521, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 9/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Obviněná L. M. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 49 T 9/2024-476, uznána vinnou přípravou zločinu vraždy podle § 20 odst. 1, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku (bod 1 výroku rozsudku) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 2 výroku rozsudku). Za tyto trestné činy byla podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 6 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 4 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 (tří) roků. O náhradě nemajetkové újmy poškozenému bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. 2. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 49 T 9/2024-476, napadla obviněná odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2024, č. j. 8 To 106/2024-521, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci námitek uvedla, že v popisu skutku nejsou specifikovány skutečnosti, které by odůvodnily závěr, že došlo ke spáchání přípravy zločinu vraždy, a to z důvodu, že kroky popsané ve skutkové větě nedosahují takových konkrétností, aby bylo možné učinit uvedený závěr. Pouhou myšlenku ani její projev nelze trestním právem postihovat. Podle obviněné nemohlo nikdy dojít k naplnění tvrzeného závěru, neboť prostředkem byl nezpůsobilý nástroj v podobě svědka K., který na jedné straně vystupoval jako nájemný vrah a na druhé straně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Soudy v dané věci rovněž uložily podle jejího mínění nepřípustný trest, který je v extrémním rozporu s povahou a závažností daného činu a neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 312/2015, uvedla, že v dané věci byli pachatelé také stíháni za přípravu vraždy, avšak byli odsouzeni k mírnějšímu trestu než ona (myšleno obviněná). Soud tak podle ní postupoval při uložení trestu v rozporu se zásadami pro jeho ukládání a rovněž v rozporu se zásadami přiměřenosti a humanity. Dále argumentovala tím, že soudy odmítly provést výslechy jí navržených svědků, což mělo vliv na skutková zjištění, neboť jimi mohlo být prokázáno, že nikdy neměla v úmyslu poškozeného usmrtit. Z provedených důkazů pak podle jejího názoru nelze dovodit, že by v případě úmrtí poškozeného měla z dědictví nějaký prospěch, přičemž soudy pojaly problematiku dědictví velmi zjednodušeně. Je přesvědčena, že klíčový důkaz – nahrávka, je procesně nepoužitelným důkazem, neboť se jedná o provokaci k trestnému činu, když svědek K. ji měl provokovat, vkládat jí slova do úst a snažit se jí podsunout, aby pronesla, že chce svého manžela usmrtit. V této souvislosti citovala závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 793/2022, že „vyprovokovaný skutek nezakládá trestní odpovědnost vyprovokované osoby trestným činem, jehož zákonné znaky by jím – nebýt provokace – byly naplněny“. Podobně vyprovokovaná měla být i komunikace přes WhatsApp. Jedná se tak podle dovolatelky o procesně nepoužitelné důkazy. Dalšími usvědčujícími důkazy měly být SMS zprávy, které jsou však pouze nepřímým důkazem. Podle názoru obviněné je svědek K. nedůvěryhodný, a to s ohledem na jeho trestní minulost. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024, č. j. 8 To 106/2024-521, zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyjádřila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obsahuje skutková věta konkrétní údaje, na jejichž podkladě lze s jistotou konstatovat, že obviněná podnikla reálné kroky k odstranění poškozeného, přičemž nejvýraznějšími z nich bylo objednání potenciálního vraha, obhlížení místa činu včetně identifikace poškozeného. Ze skutkových zjištění rovněž zřetelně vyplývá snaha o získání majetkového prospěchu a zvolená právní kvalifikace je tudíž správná. Stejně tak nelze považovat uložený trest za nepřiměřeně přísný, neboť bylo použito moderační ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, a to výrazně pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Podle státního zástupce soudy rovněž neopomenuly provést podstatné důkazy, důkazními návrhy obviněné se zabývaly a stanovisko týkající se jejich nadbytečnosti jasně a logicky zdůvodnily, stejně tak nebyly naplněny znaky policejní provokace. Nebyl to policejní orgán ani nastrčený provokatér, kdo vzbudil v obviněné rozhodnutí spáchat předmětný trestný čin. Toto rozhodnutí pojala sama dovolatelka, tudíž usvědčující důkazy tak nelze považovat za nezákonné. Pokud jde o věrohodnost svědka K., jeho výpověď koresponduje s dalšími usvědčujícími důkazy a není tedy důvod o ní pochybovat. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobo