8 Tdo 775/2009 — Nejvyšší soud

8 Tdo 775/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 8. 2009 Spisová značka:8 Tdo 775/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.775.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 775/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2009 o dovolání obviněného V. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 8 To 503/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 5/2008, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 43 T 5/2008, byl obviněný V. P. uznán vinným trestnými činy útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 155 odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři roky. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 8 To 503/2008, byl podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák., trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle § 202 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři roky. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný označených trestných činů dopustil tím, že dne 27. 7. 2007 kolem 23.00 hodin v P., Ch., před budovou č. na parkovišti obchodního centra C. Č. M. úmyslně najel osobním motorovým vozidlem zn. Volkswagen Golf, stříbrné barvy, na kpt. M. M., který byl ve službě a byl oblečen do civilního oděvu (příslušníka Policie České republiky, Správy P., odboru pro odhalování závažné obecné kriminality) a který se jej spolu s dalšími policisty přítomnými na místě pokoušel zadržet v souvislosti s jinou trestnou činností, když předtím policisté přítomní na místě prokázali svoji příslušnost k Policii České republiky hlasitým opakovaným zvoláním „Policie!“, přičemž na tohoto policistu obviněný najel tak, že jej nabral přední částí vozidla na kapotu, kde policista narazil svým tělem do čelního skla vozidla a poté byl odhozen vozidlem na vozovku a obviněný z místa činu ujel, přičemž si byl vědom, že svým jednáním poškozenému M. M. může ublížit na zdraví. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval především v tom, že na jeho jednání mělo být aplikováno ustanovení o nutné obraně jakožto okolnosti vylučující protiprávnost činu ve smyslu § 13 tr. zák. Odvolací soud podle něho zcela v rozporu se zjištěným skutkovým stavem uvedl, že „obviněný nebyl fakticky nijak ohrožen, že dvě osoby, které přistoupily k jeho vozidlu, nebyly nijak ozbrojeny, z žádných důkazů nevyplývá, že by prováděly takovou činnost, z níž by bylo možno dovozovat obavy, že by mohl být zabit či mu mělo být odcizeno vozidlo“. Dovolatel poukazoval na nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry. V této souvislosti argumentoval zejména výpověďmi zasahujících policistů; svědek T. G. mimo jiné uvedl, že „šel k vozidlu křížem k řidiči, ... a chytil za kliku dveří u řidiče“, svědek M. M. vypověděl, že „kolega se rozběhl ke dveřím řidiče a začal na něj křičet, ale v ruce nic neměl...“ Obviněný vytkl, že odvolací soud se těmito skutečnostmi nezabýval. Tvrdil, že svým jednáním nejenže nenaplnil zákonné znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ale nelze v něm spatřovat ani znaky trestných činů ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., byť ve stadiu pokusu, ani výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Argumentoval, že je zcela vyloučeno, aby mohl být srozuměn s tím, že zcela cizí osoby, které se rychle přiblížily na osamělém parkovišti, za tmy, přímo k jeho vozidlu, dokonce chytaly za kliku dveří jeho vozu a překonávaly tak poslední překážku, která bránila cizím osobám dostat se do prostoru vozidla, mu nechtějí ublížit, popř. odcizit mu vozidlo, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Měl za to, že činností těchto osob se mohl cítit reálně ohrožen, resp. že by mu mohla být způsobena újma na zdraví či majetku. Poukázal na to, že oba trestné činy, jimiž byl uznán vinným, jsou trestnými činy úmyslnými, ale toto zavinění - ať už ve formě úmyslu přímého, nebo eventuálního - prokázáno nebylo. Uzavřel, že napadené rozhodnutí nedostálo požadavkům, aby bylo mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že se dopustil úmyslného protiprávního jednání. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že napadené rozhodnutí se otázkou zavinění dostatečně zabývalo, přičemž soud vycházel z komplexního důkazního základu, nikoli pouze z důkazů vytržených ze souvislostí a tendenčně interpretovaných, jak činí dovolatel. Podtrhl zjištění soudu, že obviněný se nemohl cítit jednáním zasahujících policistů v civilu nijak ohrožen na zdraví či životě ani na majetku, takže nepřipadá v úvahu na jeho jednání aplikovat ustanovení o nutné obraně, jak dovolatel marginálně uváděl. Skutečnému dění na místě činu, jak bylo zjištěno soudem, odpovídá spíše snaha obviněného vymanit se z dosahu osob, které přistoupily k jeho vozidlu, když z jejich verbálních vyjádření zjistil, že by se mělo jednat o zákrok policie. Jinou věcí je zjištění, že zasahující policisté svůj zákrok z formálního hlediska nezvládli a nebyli schopni se vizuálně prokázat příslušností k Policii České republiky – v tomto ohledu je možné mít za správný závěr odvolacího soudu, že obviněnému není možno klást za vinu úmyslné napadení příslušníka policie ve službě. Jednání obviněného spočívající v tom, že se rozjel proti jedné z osob, která se přiblížila k jeho automobilu, nepokusil se jí vyhnout a naopak do ní narazil způsobem popsaným ve výroku rozhodnutí, nelze posoudit jinak, než že se z jeho strany jednalo o úmyslný (vědomý) útok proti tělesné integritě jiného člověka, přičemž si jednak musel být vědom většího počtu osob přítomných na místě činu a sledujících jeho chování, jednak rovněž musel být srozuměn s možností, že osobě, do níž najíždí osobním vozidlem, způsobí újmu na zdraví. Právní posouzení skutku v dovoláním napadeném rozsudku považoval za správné. Dodal, že námitky proti způsobu hodnocení důkazů soudem jsou z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu irelevantní. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat,