8 Tdo 896/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 896/2025-451 USNESENÍ Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný mladistvý AAAAA (pseudonym), proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 4 Tmo 49/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 8 Tm 21/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný mladistvý AAAAA (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 30. 7. 2024, č. j. 8 Tm 21/2024-327, uznán vinným proviněním vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku. Za toto provinění (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, § 31 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 33 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 26 (dvaceti šesti) měsíců. (Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině tří spoluobviněných, kteří odvolání nepodali). 2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně, soud pro mládež, usnesením ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 4 Tmo 49/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že v jeho jednání nelze spatřovat zákonem vyžadované nucení jiného k určitému jednání za použití násilí či pohrůžky násilí, neboť se jednalo toliko o spontánní a emotivní reakci na předchozí incident, kdy J. P. fyzicky napadl jeho kamaráda, a poškozený tak byl v této souvislosti pouze dotázán, zda něco o pohybu J. P. ví. Dále uvedl, že ani poškozený nevypověděl, že by mu bylo ublíženo a také jeho přítelkyně vypověděla, že se poškozený po odchodu obviněného uklidnil, jelikož se vlastně nic nestalo a odešel domů. Obviněný poukázal na to, že soudy uvěřily výpovědi poškozeného, ačkoliv se jeho výpověď postupem času měnila. Rovněž zdůraznil, že kromě poškozeného žádný z účastníků neviděl, že by měl boxera, a tedy nebylo bezpečně prokázáno, že se jednání dopustil se zbraní. V této souvislosti také uvedl, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Dále argumentoval tím, že zatímco skutek J. P., který jeho kamarádovi vyrazil přední zuby, byl pouze projednán v přestupkovém řízení, tak jeho jednání, když se pouze snažil J. P. vypátrat, je řešeno v rámci trestního práva. Takový přístup podle něj popírá princip rovnosti před zákonem. V této souvislosti argumentoval tím, že závěr soudů o tom, že jednání J. P. s projednávanou věcí nesouvisí, neobstojí, jelikož jednání J. P. je v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Obviněný je přesvědčen, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest a nebyla brána ani v úvahu alternativa subsidiarity trestní represe, když soudy nižších stupňů nevysvětlily, proč na bezúhonného obviněného mladistvého nestačí uplatnit pouze výchovné opatření. V této souvislosti také poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a princip trestního práva coby prostředku ultima ratio, s tím, že při absenci zbraně, majetkového motivu i jakékoliv fyzické újmy, působí uložený trest nepřiměřeně tvrdě, a to zvláště ve světle obviněným zmíněné judikatury. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. 4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku vypořádaly. V této souvislosti uvedla, že je možné souhlasit s názorem odvolacího soudu, že stěžejním důkazem o vině obviněného byla výpověď poškozeného, který s předchozím jednáním J. P. neměl nic společného. Dále uvedla, že obviněný bagatelizoval své jednání, když spolu s kamarády se vydal na trestnou výpravu hledat J. P., a přitom se chovali k poškozenému způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Státní zástupkyně se ztotožnila se závěry soudů, že poškozený podrobně popsal jednání obviněného, který na něj vytáhl boxer, opakovaně si nasazoval chránič zubů a poškozený byl z jeho jednání vystresován. Poukázala na skutečnost, že poškozený obviněného identifikoval hned druhý den, přičemž výpověď poškozeného byla podporována i dalšími ve věci provedenými důkazy. Státní zástupkyně má tak za to, že obviněný jednal s motivem odplaty, velmi agresivně a v přesile, a proto jeho jednání bylo správně právně kvalifikováno, a rovněž uložené trestní opatření odpovídá všem zákonným hlediskům. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestn