8 Tdo 994/2004 — Nejvyšší soud

8 Tdo 994/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 9. 2004 Spisová značka:8 Tdo 994/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.994.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 994/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2004 o dovolání podaném obviněným P. A. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 6 To 80/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 58/2002, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. A. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 3 T 58/2002, byl obviněný P. A. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. (jednání popsaná pod body 1 až 3 rozsudku) a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (jednání popsané pod bodem 4 rozsudku) a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti – výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným škodu, a to Finančnímu úřadu pro P. ve výši 1.000.437,35 Kč, Pražské správě sociálního zabezpečení P., ve výši 193.291,- Kč, V. z. p. ČR, O. p. hl. m. P., ve výši 1.307.434,- Kč, firmě C. P., s. r. o., se sídlem K., ve výši 732.692,- Kč a firmě W., s. r. o., se sídlem K., ve výši 108.519,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Finanční úřad pro P., Pražská správa sociálního zabezpečení, P., V. z. p. ČR, O. p. hl. m. P., a firma W., s. r. o., K., odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů tím, že 1. v období od ledna do prosince 1998, jako statutární orgán společnosti A., spol. s r. o., se sídlem P., odpovědný i za výkon zaměstnavatelských povinností, tedy jako plátce daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za své zaměstnance ve smyslu § 6 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, § 6 odst. 1, 3, § 38h odst. 1, § 38h odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, neodvedl Finančnímu úřadu pro P., se sídlem P., zálohu na daň svých zaměstnanců ve výši nejméně 1.000.437,35 Kč, ačkoliv svým zaměstnancům zákonné srážky na tento odvod ze mzdy provedl, 2. v období nejméně od října 1998 do března 2000, vyjma měsíců červen, červenec, srpen 1999, jako statutární orgán společnosti A., spol. s r. o., se sídlem P., odpovědný i za výkon zaměstnavatelských povinností, tedy jako plátce odvodu pojistného na sociální zabezpečení za své zaměstnance ve výši 8% z vyměřovacího základu ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b), § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, neodvedl Pražské správě sociálního zabezpečení, pracoviště P., pojistné na sociální zabezpečení za své zaměstnance ve výši nejméně 193.291,- Kč, ačkoliv svým zaměstnancům zákonné srážky na tento odvod ze mzdy provedl, 3. v období od nejméně ledna 1998 do 13. 3. 2000, vyjma měsíce dubna 1999, jako statutární orgán společnosti A., spol. s r. o., se sídlem P., odpovědný i za výkon zaměstnavatelských povinností, tedy jako plátce odvodu pojistného na všeobecné zdravotní pojištění za své zaměstnance ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., § 8 odst. 2 zákona č. 550/1991 Sb., ve znění § 9 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění novel, neodvedl V. z. p., pracovišti O. p. hl. m. P., pojistné na zdravotní pojištění za své zaměstnance v celkové výši nejméně 1.307.434,- Kč, ačkoliv svým zaměstnancům zákonné srážky na tento odvod ze mzdy provedl, 4. v období od dubna 1999 do listopadu 1999 v P.,jako jednatel společnosti A., spol. s r. o., odpovědný za finanční úsek firmy, odebíral i nadále, po ujištění o dobré finanční situaci firmy, přestože věděl, že jeho firma nemá dostatek finančních prostředků, neboť měla nezaplacené pohledávky nejméně u Finančního úřadu P., Pražské správy sociálního zabezpečení, V. z. p. ČR, firem C. C., s. r. o., C., s. r. o. zboží na faktury s krátkou lhůtou splatnosti, jak jsou uvedeny v rozsudku, v celkové hodnotě 734.672,70 Kč od firmy C. P., s. r. o., se sídlem K., a dále v období od července 1999 do září 1999 od firmy W., s. r. o., se sídlem K., zboží, hračky a sportovní potřeby na faktury, jak jsou uvedeny v rozsudku, za které neuhradil částku 108.519,- Kč, čímž jmenované firmy uváděl v omyl stran své solventnosti, a zároveň jim tak způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 843.191,70 Kč. Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2004, sp. zn. 6 To 80/2004, a podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku, jímž byl přiznán nárok na náhradu škody poškozeným Finančnímu úřadu pro P., Pražské správě sociálního zabezpečení, P., V. z. p. ČR, O. p. hl. m. P., P., a ve výroku, jímž byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. tito poškození odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen (ve výroku o vině, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a ve výroku o náhradě škody poškozeným C. P., s. r. o. a W., s. r. o.). Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 22. 4. 2004, jeho obhájci JUDr. J. T. dne 20. 4. 2004 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 6 dne 19. 4. 2004. Dne 19. 5. 2004 učinil obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze a které bylo adresováno Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Jako dovolací důvod v něm uplatnil ten, který je vymezen v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku popsaného v bodě 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neboť tento není trestným činem, a nesprávném rozhodnutí o trestu a povinnosti nahradit škodu poškozeným C. P., s. r. o. a W., s. r. o. V podrobnostech rozvedl, že skutek, jak je uveden pod bodem 4. rozsudku nalézacího soudu, byl soudy obou stupňů nesprávně právně posouzen, neboť skutková zjištění nesvědčí pro závěr, že by měl úmysl uvést někoho v omyl nebo využít něčího omylu, a sebe či jiného tak obohatit; poukázal přitom na to, že obchodní společnost A., spol. s r. o., jejímž byl statutárním orgánem, po osm let prosperovala, podávala daňová přiznání a vedla účetnictví, a namítl, že nelze vycházet automaticky z předpokladu, že podnikatel, který nemá v době splatnosti faktur dostatek volných finančních prostředků na jejich úhradu, je podvodníkem, zejména když se vzniklou situaci snaží řešit způsobem, který měl bezpečně vést k získání dostatečného množství financí na úhradu dluhů a záchranu podniku. Dále soudům vytkl, že se nezabývaly jeho obhajobou v tomto směru a ani dalšími výpověďmi svědků z řad zaměstnanců dané obchodní společnosti, především jejího bývalého prokuristy E. N., a dále výpovědí svědka S. M., přičemž uvedl, že z nich vyplývá, že objednávky zboží prováděli jednotliví vedoucí prodejen, přičemž jejich celkový objem usměrňoval prvně jmenovaný, a tvrdil, že s dodavateli včetně společností C. P., s. r. o. a W., s. r. o. nikdy o nákupu zboží nehovořil, a proto nemohl předstírat jakékoli úmysly a při odběru zboží uvádět nepravdivými informacemi jejich zaměstnance v omyl, a pak ani naplnit po objektivní a subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu podvodu. V návaznosti na zmíněné skutečnosti nesouhlasil dovolatel rovněž s výrokem o náhradě škody poškozeným společnostem C. P., s. r. o. a W., s. r. o., když zdůraznil, že ji svým jednáním nezpůsobil. V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze v napadené části a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby, a nově rozhodne o uložení trestu podle § 147 odst. 1 tr. zák., tj. pouze za skutky uvedené pod body 1. až 3. rozsudku