Nejvyšší soud 8 Tz 91/2017 – Trestný čin nenastoupení služby v branné moci

Obviněný J. H. (dále převážně jen „obviněný“) byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1958, sp. zn. 2 T 459/58, který nabyl právní moci dne 30. 12. 1958, uznán vinným pokusem trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle § 5 odst. 1 k § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, jehož se měl dopustit výše popsaným skutkem, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku nepodmíněně.

Po nabytí účinnosti zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona č. 119/1990 Sb.), nebyl návrh na provedení přezkumného řízení nikým podán (obviněný dne 1. 5. 1965 zemřel a příslušný prokurátor tak neučinil), takže přezkumné řízení v dané věci neproběhlo.

Proti citovanému rozsudku Vojenského obvodového soudu v Brně podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“, příp. „stěžovatel“) ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Podle jeho názoru byl tímto rozsudkem porušen zákon v neprospěch obviněného v § 15 odst. 1 zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb., trestního řádu, ve vztahu k ustanovení § 5 odst. 1 k § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.

Stěžovatel poté s odkazem jak na právě citovaná zákonná ustanovení, tak na ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb. zaujal názor, že v dané věci je nutno při přezkumném řízení vycházet z účelu zákona o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním rozhodování tak, jak tomu bylo v případě obviněného, který byl v podstatě odsouzen pro své náboženské přesvědčení. Navíc připomenul, že v době rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nebylo zohledněno, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí zaručeného tehdejší Ústavou 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.; dále jen „Ústava 9. května“). Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.

S ohledem na uvedené ministr spravedlnosti v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1958, sp. zn. 2 T 459/58, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. H. v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb., trestního řádu, ve vztahu k ustanovení § 5 odst. 1 k § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, aby postupem podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a dále zrušil všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro shora popsaný skutek.

K podané stížnosti pro porušení zákona se souhlasně vyjádřil obhájce zemřelého obviněného, který uvedl, že ji považuje za důvodnou, neboť napadený rozsudek je v přímém protikladu k právnímu názoru, který v obdobných kauzách vyslovil jak Ústavní soud (například v nálezech ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01), tak Nejvyšší soud (například v rozsudku velkého senátu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003). V zásadě souhlasil i s návrhem ministra spravedlnosti na způsob, jakým by měl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství, intervenující ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem, po shrnutí obsahu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby jí Nejvyšší soud vyhověl, aby vyslovil vytýkané porušení zákona v neprospěch obviněného ve vztahu k ustanovení § 5 odst. 1 k § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona (s tím, že ve vztahu k ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) tak není třeba činit, aby zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek popsaný v obžalobě, neboť není trestným činem.

Obhájce obviněného ve své závěrečné řeči při veřejném zasedání před Nejvyšším soudem se k již řečenému připojil, odkázal na své písemné vyjádření a učinil shodný návrh, tedy aby Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněného a zrušení napadeného rozsudku, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek výše popsaný.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení jemu předcházející a dospěl bez jakýchkoliv pochybností k závěru, že zákon porušen byl.

Podle § 15 odst. 1 Ústavy 9. května se zaručuje svoboda svědomí.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), bylo účelem tohoto zákona upravit řízení o trestných činech tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.

Podle § 5 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, jednání pro společnost nebezpečné, jehož se pachatel dopustil v úmyslu způsobit výsledek uvedený v zákoně, je pokusem trestného činu, jestliže tento výsledek nastane.

Trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.

Základním pochybením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně bylo to, že nevyvodil odpovídající hmotněprávní závěry ze zjištění, podle kterého obviněný odepřel podrobit se vojenským povinnostem z důvodu svého náboženského přesvědčení. Podle bližších zjištění uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku obviněný dne 20. 10. 1958 vrátil povolávací rozkaz k nástupu vojenského cvičení, přičemž tak učinil s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Ani osobní pohovory, které s ním byly provedeny na okresní vojenské správě, nevedly ke změně jeho názoru, takže obviněný vojenské cvičení nenastoupil.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při svém rozhodování nevzal v úvahu, že tehdejší Ústava 9. května v § 15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí s tím, že podle jejího § 16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Těmto právům ale samotná Ústava 9. května neposkytovala reálné záruky, naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními § 15 odst. 2 a § 34 odst. 2. V ustanovení § 15 odst. 2 bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem, a v ustanovení § 34 odst. 2 bylo zakotveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu.

Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo v jejím výkonu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 18/1992 Sb., takže výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně odsoudil obviněného přesto, že posuzovaným činem vykonával právo přiznané Ústavou 9. května (hlásil se ke Svědkům Jehovovým). Za tohoto stavu výrok o vině obviněného pokusem trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle § 5 odst. 1 k § 265 odst. 1 zákon č. 86/1950 Sb., trestního zákona, odporoval nejen ustanovení § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, ale i ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Obviněný byl ve skutečnosti odsouzen za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání.

Tato hlediska mají v posuzované věci interpretační význam ve vztahu k ustanovení k § 5 odst. 1 k § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, o trestném činu nenastoupení služby v branné moci a staví výrok o vině obviněného do pozice, ve které nemůže obstát. Tím, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně posoudil výše popsaný skutek jako trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákon č. 86/1950 Sb., trestního zákona, byl výrok o vině obviněného v rozporu nejen s ustanovením § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, ale i s ustanovením čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a rovněž s navazujícími mezinárodními pakty o občanských a politických právech.

Tento závěr Nejvyššího soudu je v souladu také se zásadami vyloženými v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, podle nichž výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být provedeny bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se „starým právem“, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy „tady a teď“, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost, a patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem.

Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů na základě podané stížnosti pro porušení zákona vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1958, sp. zn. 2 T 459/58, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. H. v ustanovení § 5 odst. 1 k § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona. Následně podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jelikož Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných v předmětné trestní věci bývalým Vojenským obvodovým soudem v Brně, mohl za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodnout. A protože shora popsaný skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno považovat za trestný čin, rozhodl tak, že obviněného pro tento skutek, v němž byl spatřován pokus trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle § 5 odst. 1 k § 265 odst. 1 zákon č. 86/1950 Sb., trestního zákona, zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Ministrem spravedlnosti namítané porušení zákona v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), nepovažoval Nejvyšší soud za nutné vyslovit. Toto ustanovení, které pouze obecně upravovalo účel trestního řádu a úkoly soudů v trestním řízení, totiž nemá přímý vztah k tomu, že podstatou posuzované věci bylo vadné právní posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným.