Cpjn 200/2005 – Nejvyšší soud

Stanovisko k výkladu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 přijaté dne 15.2.2006) Nejvyšší soud občanskoprávní a obchodní kolegium Návrh Stanoviska k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. I. Řízení o výkon rozhodnutí a exekuční řízení představují procesy vedoucí k nucenému vymožení subjektivních práv, jejichž jednota není popřena subsidiární povahou občanského soudního řádu. Podle § 52 odst. 1 ex. ř. platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Občanský soudní řád má tedy vůči exekučnímu řádu povahu předpisu subsidiárního. Z poměru předpisu obecného (základního) a subsidiárního plyne, že subsidiární se použije tehdy a jen tehdy, jestliže předpis obecný sám konkrétní úpravu nemá, resp. když určitou situaci, vlastní upravovaným vztahům, sám nereguluje. Má-li však být současně - v obecné rovině - aplikován občanský soudní řád, musí být výklad exekučního řádu podáván tak, aby s občanským soudním řádem byl navzájem slučitelný. Není účelné, aby jedna a táž právní otázka byla vykládána v řízení o výkon rozhodnutí jinak než v řízení exekučním. Tam, kde exekuční řád (výslovně) na konkrétní otázku neodpovídá, je tím přiléhavé dát přednost úpravě zakotvené v občanském soudním řádu před názorem, že i bez toho je daná úprava exekučního řádu úplná (a použitelnost občanského soudního řádu vyloučena). Jednota obou procesů je normativně podtržena ustanovením § 2 písm. a) zákona č. 119/2001 Sb., jež pod pojem exekuce podřazuje „výkon rozhodnutí nařizovaný soudem a prováděný soudem nebo soudním exekutorem podle zvláštních právních předpisů.“ To neznamená, že lze přehlížet zvláštnosti úpravy exekučního řízení, jež jsou odůvodněny jeho podstatou a účelem. Zákon č 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákonů č. 6/2002 Sb., č. 360/2003 Sb., č. 279/2003 Sb., č. 53/2004 Sb.,č. 257/2004 Sb., č. 284/2004 Sb., č. 499/2004 Sb. a č. 501/2004 Sb., je označován též jako „exekuční řád“ („ex. ř.“), a ve vztahu k soudnímu exekutorovi je používána legislativní zkratka podle § 1 odst. 1 ex. ř. („exekutor“). Pojem „výkonu rozhodnutí“ je pak vyhrazen pro řízení podle § 251 až § 351a o. s. ř. II. K opravě nebo doplnění návrhu na nařízení exekuce soud vždy vyzve oprávněného. Podle § 39 odst. 1, 2 ex. ř. neobsahuje-li návrh na nařízení exekuce všechny stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý, vyzve nejpozději do 15 dnů exekutor nebo soud, kterému byl doručen návrh na nařízení exekuce, oprávněného, aby návrh opravil nebo doplnil, určí mu lhůtu a poučí ho o tom, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li v určené lhůtě návrh řádně opraven nebo doplněn a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo není-li přiložen exekuční titul, soud sám nebo na návrh exekutora exekuční řízení zastaví. O těchto následcích musí být oprávněný poučen. Odtud se podává (viz též ustanovení § 35 odst. 2 ex. ř., podle kterého je exekuční řízení zahájeno též dnem, kdy návrh oprávněného na nařízení exekuce došel exekutorovi), že - oproti řízení o výkon rozhodnutí - zasahuje do procesu odstraňování vad další subjekt, totiž exekutor. Není pochyb, že exekutor je povolán pouze k výzvě k opravě a doplnění návrhu (a to jen do doby, než návrh předložil podle § 44 odst. 1 ex. ř. soudu); důsledky z toho, že se tak nestalo, je povolán vyvozovat výlučně soud. Předložil-li soudu návrh na nařízení exekuce exekutor (§ 44 odst. 1 ex. ř.), a tento návrh je vadný, vyvstává v praxi soudů otázka, koho má soud vyzvat k jeho opravě a doplnění (aby mohly být z případné nečinnosti vyvozeny důsledky podle § 39 odst. 2 ex. ř.). Jestliže se procesní vztah mezi oprávněným a tímto exekutorem identifikuje jen tím, že oprávněný u něho podal návrh na nařízení exekuce, podává se - ostatně výslovně - ze znění § 39 odst. 1 ex. ř., že výzvu podle tohoto ustanovení je třeba adresovat přímo oprávněnému. Okolnost, že oprávněný současně navrhuje, aby týž exekutor byl pověřen provedením exekuce, je nerozhodná. Tentýž závěr je namístě vyjádřit i ve vztahu k situaci, kdy oprávněný exekutora pověřil podáním návrhu na nařízení exekuce (s tím, že tentýž exekutor bude navržen k jejímu provedení) v rámci jeho tzv. další činnosti, upravené v ustanovení § 74 odst. 1 písm. a) ex. ř. To totiž nemůže zahrnovat zplnomocnění pro zastupování oprávněného v tomtéž exekučním řízení, neboť jinak by postavení exekutora kolidovalo s tím jeho vymezením, jež se podává z ustanovení § 1 odst. 1, 2 ex. ř. (viz od XIV. dále). Není proto správný (opačný) názor, který vyjádřil Krajský soud v Brně ve věci sp. zn. 26 Co 339/2002. Z ustanovení § 39 odst. 2 ex. ř. též plyne, že zde předjímané důsledky může vyvodit soud již tehdy, když výzvu podle § 39 odst. 1 ex. ř. (byla-li výzvou řádnou) učinil předtím marně exekutor. Výzva exekutora je řádnou, aniž by exekutor pro ni zvolil procesní formu usnesení, neboť postavení soudu (a tím i formálně procesní povinnosti) s ním zákon spojuje až při provádění exekuce, resp. poté, co byl k tomu soudem pověřen (srov. § 52 odst. 2 ex. ř.). Protože usnesení o zastavení exekučního řízení je - z hlediska zásad, jimiž je ovládán občanský soudní řád (srov. § 52 odst. 1 ex. ř.) - svojí povahou usnesením o odmítnutí návrhu (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), lze mít za to, že proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno, je přípustné dovolání podle § 239 odst. 3 o. s. ř. III.O tom, že není místně příslušný (a kterému soudu se věc postupuje jako místně příslušnému), soud rozhodne usnesením, které doručí oprávněnému i povinnému; povinnému však nejdříve s usnesením o nařízení exekuce, ledaže by dřívějším doručením nebyl zmařen účel exekuce. Místně příslušným soudem je i pro nařízení exekuce k vydobytí výživného pro nezletilé děti soud, v jehož obvodu má bydliště povinný. Místně příslušným je také soud, v jehož obvodu má povinná právnická osoba majetek, jestliže nemá sídlo v České republice. Podle § 35 odst. 2 ex. ř. platí, že dojde-li návrh na nařízení exekuce jinému než příslušnému (podle § 45 ex. ř.) soudu, soud jej neprodleně postoupí soudu exekučnímu. Otázka, jak vystihnout požadavek postoupení „neprodleného“, je v soudní praxi zodpovídána nejednotně. Kupříkladu ve věci sp. zn. 14 Nc 387/2002 Městského soudu v Praze byl vyjádřen názor, že i tak je třeba respektovat úpravu zakotvenou § 105 odst. 2 o. s. ř., a o postoupení rozhodnout usnesením, zatímco ve věci sp. 20 Co 213/2003 téhož soudu je dovozováno, že ustanovení § 35 odst. 2 ex. ř. odpovídá postoupení „neformálním přípisem“. Exekuční řád procesní úpravu reakce soudu na okolnost, že je pro rozhodnutí o předloženém návrhu soudem místně nepříslušným, neobsahuje. Pak je - se zřetelem k jeho ustanovení § 52 odst. 1 - namístě přihlížet k tomu ustanovení občanského soudního řádu, které naopak takovou úpravu zakotvuje; jím je ustanovení § 105 o. s. ř., jež je ovšem nutné aplikovat v souladu s tím, jak je vykládáno pro potřeby řízení o výkon rozhodnutí. Z toho plyne, že i v exekučním řízení o tom, že není místně příslušný (a kterému soudu se věc postupuje jako naopak místně příslušnému), soud rozhodne usnesením (srov. § 105 odst. 2 o. s. ř.), které se doručuje oprávněnému a povinnému (tomu nejdříve s usnesením o nařízení exekuce). Užití ustanovení § 105 o. s. ř. v exekučním řízení totiž nesmí vést k tomu, aby byl zmařen účel výkonu; tomu odpovídá, že rozhodnutí podle něj vydaná mohou být povinnému doručena nejdříve s usnesením, kterým bylo o návrhu na nařízení exekuce rozhodnuto. Výjimku lze připustit tam, kde takový následek nastat nemůže, například při exekuci vyklizením (bytu). Povinný může vyjádřit odlišný názor na dosavadní hodnocení otázky místní příslušnosti, jehož nebyl účasten (§ 105 odst. 2 až 4 o. s. ř.), v odvolání proti následnému usnesení námitkou, že bylo vydáno v řízení postiženém vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Názor, že v exekučním řízení (stejně jako v řízení o výkon rozhodnutí) nemá místa - byť včasná a důvodná - námitka povinného, obsažená (až) v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, nemůže obstát, a to ani se zřetelem k účelu tohoto řízení a zákonem předjímaným důsledkům nařízení exekuce; je-li odvolání prvním úkonem, kdy tak povinný může učinit, znamenalo by to vyloučit jej z možnosti vznést námitku místní nepříslušnosti soudu vůbec, což připustit zjevně nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 276/2004, podobně usnesení Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 9 Co 1079/2002). „Neprodlené“ postoupení exekučnímu soudu, vyžadované ustanovením § 35 odst. 2 ex. ř., tedy znamená než tolik, že soud usnesení, že není místně příslušný, vydá bez odkladu. Hlediska pro založení místní příslušnosti exekučního soudu jsou vyslovena v § 45 odst. 2 ex. ř. Ve vztahu k §