Cpjn 203/2012 – Nejvyšší soud

Cpjn 203/2012 Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 10. 2013 k otázce místní příslušnosti soudů v řízení o náhradu škody či nemajetkové újmy, vzniklé tvrzeným pochybením České správy sociálního zabezpečení při provádění srážek z důchodu v rámci soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Nejvyšší soud, který je povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů (§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů), zjistil, že soudy nepostupují jednotně při posuzování své místní příslušnosti ve sporech o náhradu škody a nemajetkové újmy, která měla vzniknout povinnému, z jehož důchodu jsou v rámci soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce prováděny srážky, nesprávným postupem České správy sociálního zabezpečení při jejich provádění. Po vyhodnocení předložených pravomocných rozhodnutí a na jejich základě zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů v těchto věcech následující stanovisko: V řízení o náhradu škody či nemajetkové újmy vzniklé tvrzeným pochybením České správy sociálního zabezpečení při provádění srážek z důchodu v rámci soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce je obecným soudem žalované České republiky soud, v jehož obvodu má sídlo Česká správa sociálního zabezpečení. Soudní praxe není jednotná v otázce, která organizační složka státu má za stát jednat ve sporech o náhradu škody a nemajetkové újmy, jež měla podle žalobních tvrzení vzniknout povinnému, z jehož důchodu jsou v rámci soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce prováděny srážky, nesprávným postupem České správy sociálního zabezpečení (dále též „ČSSZ“) při jejich provádění, a v návaznosti na tom, který soud je k řízení v uvedených věcech místně příslušný podle § 85 odst. 5 o. s. ř. Místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2 dovodil Městský soud v Praze v usnesení ze dne 16. 9. 2011, č. j. 1 Nc 2247/2011 – 38, ve vztahu k žalobě na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené žalobkyni tím, že ČSSZ prováděla srážky z jejího důchodu poté, co byl na majetek žalobkyně prohlášen konkurz a takto sražené prostředky žalobkyni po skončení konkurzu nevrátila. Vyšel z toho, že žalobkyně v dané věci odvíjela svůj nárok od nesprávného úředního postupu ČSSZ ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Oproti tomu místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 dovodil Městský soud v Praze v usnesení ze dne 7. 6. 2012, č. j. 36 Co 48/2012 – 41 (škoda a nemajetková újma měly být způsobeny tím, že ČSSZ sice prováděla srážky z důchodu žalobkyně, ale sražené peněžní prostředky nezasílala exekutorovi, který o provedení exekuce srážkami z důchodu žalobkyně rozhodl, čímž došlo k nárůstu vymáhaného dluhu), usnesení ze dne 2. 10. 2012, č. j. 30 Co 366/2012 – 55 (nemajetková újma měla být způsobena tím, že ČSSZ pokračovala v provádění srážek z důchodu žalobce i poté, co byla soudním exekutorem vyrozuměna o zániku vymáhaného dluhu jeho zaplacením) a v usnesení ze dne 23. 7. 2012, č. j. 1 Nc 2099/2012 – 27 (škoda měla být způsobena tím, že ČSSZ pokračovala v provádění srážek z důchodu žalobce i poté, co došlo k úhradě vymáhané pohledávky). V těchto věcech Městský soud v Praze žalované nároky režimu zákona č. 82/1998 Sb. nepodřadil. Podle § 21 obč. zák. pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou. Podle § 21a odst. 1 o. s. ř. za stát před soudem vystupuje a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu, b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech. Podle § 85 odst. 5 o. s. ř. obecným soudem státu je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, a nelze-li takto místně příslušný soud určit, soud, v jehož obvodu nastala skutečnost, která zakládá uplatněné právo. Není pochyb o tom, že pasivně věcně legitimovaným subjektem v těchto sporech je stát, který je v soukromoprávních vztazích (tedy i v odpovědnostních vztazích) právnickou osobou. Stát svá procesní práva vykonává a procesní povinnosti plní v občanském soudním řízení prostřednictvím organizační složky, která je k tomu podle zákona příslušná, což je povinen soud zjistit a jednat s ní bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě. Jako zvláštní právní předpis zmíněný v § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. definuje a určuje organizační složku zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, pokud není založena příslušnost Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových podle zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Vedle toho je zvláštním právním předpisem i ustanovení § 6 zákona č. 82/1998 Sb. vymezující, který státní orgán je příslušný vystupovat za stát ve speciálním okruhu sporů o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci (nezákonným rozhodnutím či nesprávným úřadním postupem) státními orgány, úředními osobami či územními celky v přenesené působnosti. V tomto zvláštním případě jde o ministerstva a jiné ústřední správní úřady shrnuté pod legislativní zkratku „úřad“. Určený úřad je jednak orgánem, u nějž je třeba uplatnit nárok na náhradu škody (§ 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), jednak se toto zákonné oprávnění jednat jménem státu promítá jako zvláštní úprava i do procesní úpravy občanského soudního řízení; tento orgán je totiž oprávněn za stát vystupovat před soudem v řízení o náhradu škody ve smyslu ustanovení § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Z uvedeného je zřejmé, že zakládá-li se místní příslušnost soudu ve sporech vedených proti žalovanému státu podle sídla jeho organizační složky, je správné a včasné určení příslušné organizační složky rozhodující i pro posouzení místní příslušnosti, a to podle zásady perpetuatio fori již k samotnému okamžiku zahájení řízení, tedy ke dni podání žaloby (§ 11 odst. 1 o. s. ř.). Již ke dni podání žaloby proto musí soud ve sporu o náhradu škody proti státu posoudit, která organizační složka má za stát jednat; aniž by v této fázi činil předběžný závěr o opodstatněnosti uplatněného nároku a jeho právní kvalifikaci, musí soud vyjasnit podmínky pro určení příslušné organizační složky státu. Má k tomu k dispozici žalobu obsahující základní skutkové vymezení uplatněného nároku, a protože soud není vázán právní kvalifikací nároku, je-li obsažena v žalobě, vychází pouze z toho, jak je vylíčen uplatněný nárok a zejména v čem žalobce spatřuje příčinu vzniklé škody či nemajetkové újmy. Jde o klíčové rozlišení, neboť ve sporech o náhradu škody způsobené tvrzeným nesprávným postupem ČSSZ může jít buď o jednání naplňující znaky výkonu veřejné moci s důsledkem aplikace zákona č. 82/1998 Sb., anebo o ostatní činnosti státu, z nichž plyne obecná odpovědnost za škodu. Výkonem veřejné moci se podle ustálené judikatury (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, publikované pod č. 3/1993 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) i právnické literatury tradičně míní působení, při němž se přímo či zprostředkovaně rozhoduje autoritativně o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s orgánem veřejné moci a na jejichž vůli obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí. Tím se výkon veřejné moci liší od občanskoprávních či obchodněprávních vztahů, které se vyznačují rovným postavením účastníků (§ 2 odst. 2 obč. zák.) spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka ani plnění povinností autoritativně vynucovat. Subjekty občanskoprávních vztahů se o vzniku či založení vzájemných subjektivních práv a povinností musí zásadně dohodnout, pokud tyto právní povinnosti nevznikají přímo ze zákona (např. povinnost nahradit škodu, vydat bezdůvodné obohacení apod.); ve všech případech neshody o vzájemných právech a povinnostech je účastník oprávněn domáhat se autoritativního vynucení svých práv prostřednictvím oprávněného orgánu státu a není nadán oprávněním mocensky (autoritativně) tato práva vynucovat sám. Oproti tomu vztahy souhrnně označované za veřejnoprávní, jsou charakteristické vztahem nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě a je v nich založena způsobilost autoritativně rozhodovat jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé; základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních (občanskoprávních) vztahů od veřejnoprávních vztahů je rozhodující p