7 Afs 68/2007 — Nejvyšší správní soud

29 A 3/2011- 44 - text - 7 - pokračování 29 A 3/2011 [OBRÁZEK]29 A 3/2011- 44 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Zuzany Bystřické a Mgr. Petr Pospíšila v právní věci žalobců: a) Z. C., a b) F. C., zastoupen zákonnou zástupkyní Z. C., proti žalovanému: město Břeclav, se sídlem v Břeclavi, nám. TGM 3, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, t a k t o : I. Rozhodnutí města Břeclavi, odboru školství, kultury, mládeže a sportu, ze dne 29.12.2010, č.j. MUBR-84510/2010, j e n i c o t n é . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou ze dne 7.1.2011 podanou v zákonem stanovené lhůtě se žalobci domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29.12.2010, č.j. MUBR-84510/2010, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí ředitelky ZŠ Slovácká, Břeclav, ze dne 8.11.2010, č.j. ZSSL-742/10. I když tato rozhodnutí nesplňují formální znaky dle správního řádu, žalobci se domnívají, že na základě judikatury je třeba je chápat jako rozhodnutí v materiálním slova smyslu. Žalobci opakovaně žádali ředitelku uvedené ZŠ o zajištění individuální stravy ve školní jídelně pro žalobce b) z důvodu etického přesvědčení a poznatků o zdravé výživě. Běžně nabízená strava neodpovídá tomuto přesvědčení, v souladu s kterým je žalobce vychováván, ani moderním poznatkům o zdravém stravování. Žalobci žádost odůvodnili právem dítěte na školní služby a dále ustanovením antidiskriminačního zákona, který zakazuje diskriminaci z důvodu víry a světového názoru v přístupu k sociálním výhodám a službám. Existující vyhláška o školním stravování stanovující výživové normy obsahuje právní mezeru, neboť neupravuje situaci, kdy subjekt práva z legitimních důvodů požaduje jinou stravu a současně odporuje rodičovským právům a právům dítěte na školní stravování. Ani na poslední žádost ředitelka ZŠ nereagovala vydáním správního rozhodnutí, ale dopisem z 8.11.2010 se odmítla žádostí zabývat a vyhovět jí. Toto rozhodnutí nemělo náležitosti správního rozhodnutí, neobsahovalo zejména poučení. Proti tomuto rozhodnutí bylo tedy podáno odvolání ze dne 5.12.2010 ke zřizovateli – městu Břeclav, ve kterém bylo namítáno nesprávné právní posouzení věci a nevypořádání se s otázkou aplikace antidiskriminačního zákona. Na odvolání reagovalo město Břeclav rozhodnutím v materiálním slova smyslu, nesplňujícím zákonné náležitosti rozhodnutí odvolacího orgánu. Bylo vysvětleno, že se nejedná o rozhodovací činnost, při které by mělo být vydáno správní rozhodnutí. Tento názor je však v rozporu s rozsudkem KS Brno ve věci 29 Ca 206/2009. Odvolací orgán se nevypořádal ani s argumentací uvedenou v odvolání ohledně neaplikace antidiskriminačního zákona. Rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné a nezákonné. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě ze dne 22.2.2011 sdělil, že žalobkyně a) dopisem ze dne 2.11.2010 opakovaně požadovala o zajištění speciální, výhradně rostlinné stravy pro svého syna F. C. u ZŠ Břeclav, Slovácká 40. Dopisem ze dne 8.11.2010 ředitelka školy odkázala na své předcházející písemné podání ze dne 29.6.2010, ve kterém uvedla, že individuální stravování nelze poskytnout. Byl nabídnut vstřícný krok - uzavření dohody jako v předcházejícím školním roce, tj. že školní jídelna přijme každé ráno jídlo připravené žalobkyní a), uloží jej do chladničky a připraví v poledne žalobci b) k podání. 7.12.2010 odbor školství města Břeclav obdržel písemné podání žalobkyně a), označené jako odvolání proti rozhodnutí ZŠ Slovácká ze dne 8.11.2010. Přípisem žalovaného ze dne 29.12.2010 jí bylo odpovězeno, že dle názoru odboru ředitelka postupovala při výkonu své působnosti ve smyslu ust. § 164 školského zákona, s tím, že nešlo o rozhodování o právech a povinnostech, jimiž by ředitel vykonával státní správu a tudíž proti rozhodnutí ředitele školy nelze použít opravný prostředek. Současně jí bylo sděleno, že vzhledem k tomu trvá na tom, že ve věci bylo vydáno správní rozhodnutí, bylo její podání postoupeno krajskému úřadu, který podle ust. § 183 odst. 3 školského zákona plní úkoly nadřízeného správního orgánu ředitelů škol a školských zařízení. Aniž by žalobkyně a) vyčkala rozhodnutí krajského úřadu, podala předmětnou žalobu. Žalovaný setrvává na tom, že v dané věci opravný prostředek použít nebylo možno. Pokud je mu vytýkáno, že se nevypořádal s otázkou aplikace antidiskriminačního zákona, konstatoval, že podle § 1 vyhl.č. 107/2005 Sb., se školní stravování řídí výživovými normami stanovenými v příloze č. 1 k této vyhlášce a rozpětím finančních limitů na nákup potravin stanovených v příloze č. 2 k této vyhlášce, přičemž dodržování vyhlášky ze strany ředitelky školy nelze považovat za porušování antidiskriminačního zákona. K tvrzené právní mezeře žalovaný konstatoval, že vyhláška je obecně závazným právním předpisem, podle něhož je ředitelka školy povinna postupovat a není možné, aby určovala, kterým právním předpisem se bude řídit a kterým ne. Dle názoru žalovaného, pokud základní škola nad rámec svých povinností vyšla vstříc tím, že umožnila podávání žalobci b) žalobkyní a) doma připravené speciální stravy, nelze hovořit o jakékoliv diskriminaci (viz usnesení ÚS č.j. II ÚS 227/97 ze dne 10.4.1998). Dále žalovaný konstatoval, že ředitelé škol a školských zařízení nejsou orgánem státní správy a nelze říci, že jakékoliv jejich rozhodování týkající se práv a povinností fyzických osob je rozhodováním správním. Z ust. § 183 odst. 1 vyplývá, že pokud zákon nestanoví jinak, vztahuje se na rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti státní správy podle tohoto zákona správní řád. Rozhodování ředitelů škol a školských zařízení zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, při kterých ředitel školy a škol. zařízení vykonává státní správu, a které lze označit za rozhodování správní, je taxativně vymezeno v § 165 odst. 2 školského zákona. V jiných případech, než zde uvedených, nelze správní řád při rozhodování ředitelů škol a škol. zařízení aplikovat. Jak vyplývá z důvodové zprávy ke školskému zákonu, zákon v § 165 výslovně vymezuje ta rozhodování ředitele školy nebo školského zařízení v oblasti státní správy, která mají charakter rozhodování o individuálních právech a povinnostech účastníků vzdělávání. Je výslovně stanoveno, že ředitel veřejné školy nebo školského zařízení vystupuje jako osoba pověřená výkonem státní správy pouze v rámci tohoto rozhodování. Extenzivní interpretace kompetence v oblasti státní správy odporuje Ústavě ČR a Listině základní práv a svobod, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem podle zákona. S tím se ztotožnil i odbor školství Krajského úřadu Jihomoravského kraje ve svém vyjádření ze dne 26.1.2011, kterým postoupené odvolání žalobců vrátil zpět odboru školství města Břeclav. V replice ze dne 15.6.2011 žalobkyně a) uvedla, že nesouhlasí se žalovaným, že v předmětné věci nejde o správní rozhodnutí. To, že jde o správní rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.5.2010, sp. zn. 29 Ca 206/2009. Se žalovanou stranou nelze souhlasit, že není odvolacím orgánem a měl by jím být krajský úřad, z § 183 odst. 3 školského zákona je zřejmé, že krajský úřad plní úkoly nadřízeného správního orgánu pouze v taxativně vymezených věcech, a to při rozhodování dle § 165 odst. 2 tohoto zákona. Kromě toho krajský úřad sám svou kompetenci odmítl v písemnosti ze dne 26.1.2011. Dle žalobců lze systematicky a logicky dovodit, že odvolacím orgánem má být zřizovatel. Podle § 102 odst. 2 zákona o obcích je radě obce vyhrazeno mimo jiné i plnit úkoly zřizovatele. Není definováno, co představují tyto úkoly, z povahy věci je však evidentní, že zřizovatel musí být z podstaty věci schopen prosadit v jím zřízené organizaci svoji vůli a z právního hlediska musí být schopen na ni dozírat. Žalobci jsou dále přesvědčeni, že aplikovaná vyhláška č. 107/2005 Sb., o školním stravování, je protiústavní. Vyhláška je totiž v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Úpravu práv a povinností osob podzákonným předpisem, aniž by v zákonné úpravě byly stanoveny jakékoliv meze pro takovou úpravu, odmítl jako protiústavní Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 21.7.2011, sp. zn. 3 Ads 42/2010. V tomto rozhodnutí je uvedeno: „zákon tak vytváří žalovanému zcela neomezený prostor pro úvahu, které druhy vakcinace zařadí mezi tzv. pravidelné, na něž se bude vztahovat zákonná povinnost podrobit se očkování a které nikoliv“. Vyhláška v daném případě, stejně jako v projednávaném případě, primárně zasahuje do práv a povinností vyhrazených zákonu. Školský zákon totiž nestanoví žádné meze pro to, jakým způsobem má vyhláš