9 As 76/2007 — Nejvyšší správní soud

29 A 4/2011- 129 - text - 12 - pokračování 29 A 4/2011 29 A 4/2011 – 129 USNESENÍ Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudů JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobce T. P., právně zast. JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému Nejvyššímu soudu ČR, se sídlem v Brně, Burešova 571/20, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, t a k t o : I. Žaloba ze dne 7.1.2011 na ochranu proti nečinnosti žalovaného, spočívající v nevyřízení žalobcovy žádosti o informace ze dne 1.12.2010 i ve zbývajícím rozsahu, s e o d m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobou ze dne 7. 1. 2011 se žalobce ve smyslu § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhal ochrany před nečinností žalovaného, kterou spatřoval v neposkytnutí všech požadovaných informací, které po žalovaném požadoval podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“), a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10. V žalobě zejména uváděl, že žádostí ze dne 1. 12. 2010 požádal podle InfZ o zaslání seznamu soudců žalovaného, kteří byli ke dni 17. 11. 1989 členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa (dále též „KSČ“). Přípisem ze dne 20. 12. 2010 žalovaný žádosti částečně vyhověl, když žalobci sdělil, že členem KSČ byl ke dni 17. 11. 1989 JUDr. Petr Hrachovec a k tomu označil dalších 16 soudců žalovaného, kteří členy KSČ k předmětnému datu nebyli. Z důvodu, že žádosti bylo vyhověno pouze zčásti a nebylo vydáno ani rozhodnutí o jejím odmítnutí, podal žalobce dne 20. 12. 2010 na postup žalovaného stížnost ve smyslu ustanovení § 16a odst. 1 písm. c) InfZ, ve které navrhl, aby v případě, že věc nebude vyřešena cestou autoremedury, nadřízený orgán postupem předpokládaným ustanovením § 16a odst. 6 písm. b) InfZ žalovanému přikázal, aby ve lhůtě 15 dnů žádost o informace vyřídil. Na základě této stížnosti předsedkyně žalovaného žalobci zaslala přípis označený jako rozhodnutí ze dne 6. 1. 2011, č.j. Zin 20/2010, jímž mu sdělila, že podle ustanovení § 16a odst. 6 písm. c) InfZ žalobcovu věc přebírá, a poskytla mu informace o tom, kteří soudci byli ke dni 17. 11. 1989 členy KSČ (výrok č. I), resp. kteří soudci ke dni 17. 11. 1989 nebyli členy KSČ (výrok č. II). Žalobce však při porovnání jmen soudců uvedených ve výroku rozhodnutí předsedkyně žalovaného a přehledu soudců zařazených do kolegií žalovaného, dostupného na internetových stránkách žalovaného, zjistil, že mu nebyly poskytnuty požadované informace o všech soudcích. Vedle toho předsedkyně žalovaného žalobci opomněla poskytnout informaci, kteří ze soudců žalovaného byli v předmětné době kandidáty vstupu do KSČ. Žalobce se proto domníval, že za situace, kdy ani stížnost nevedla k poskytnutí úplných informací, nezbylo mu než se obrátit na soud se správní žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Doplnil, že ustanovení § 14 odst. 5 písm. d) InfZ stanoví, že o žádosti o informace musí povinný subjekt rozhodnout ve lhůtě 15 dnů od jejího doručení. Ustanovení § 16a odst. 1 písm. b) InfZ zakotvuje prostředek na ochranu před nečinností povinného subjektu prvního stupně - stížnost, kterou je povinný subjekt povinen předložit do 7 dnů nadřízenému orgánu; nadřízený orgán musí o stížnosti rozhodnout do 15 dnů od jejího předložení povinným subjektem. Proti rozhodnutí o stížnosti není přípustný žádný opravný prostředek, takže nevede-li ani uplatnění tohoto prostředku k vyřízení žádosti, žalobci nezbylo, než domáhat se ochrany proti nečinnosti povinného subjektu správní žalobou. Pro určení nadřízeného orgánu žalovaného bylo podle žalobce stěžejní ustanovení § 120 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o soudech a soudcích“), podle něhož státní správu Nejvyššího soudu ČR vykonává Ministerstvo spravedlnosti, a to prostřednictvím předsedy tohoto soudu. Odkaz předsedkyně žalovaného v rozhodnutí na § 20 odst. 5 InfZ byl tedy lichý, podobně jako bylo nesprávné označení jejího přípisu, který v souladu s ustanovením § 16a odst. 6 písm. c) InfZ měl mít procesní formu usnesení, nikoliv rozhodnutí. Bez ohledu na tyto drobné formální vady je zřejmé, že žalovaný žalobci požadované informace poskytl pouze zčásti, aniž by o zbytku žádosti (informace o dalších 21 soudců) vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Z toho podle žalobce vyplynulo, že jsou naplněny podmínky ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s., tzn. bezvýsledné vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně žalobce proti jeho nečinnosti. Podle žalobce je přitom třeba argumentaci předsedkyně žalovaného v předmětném rozhodnutí odmítnout s odkazem na body 173 – 174 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10. Z hlediska žalobce bylo přitom nevýznamné, jakými způsoby si žalovaný požadované informace opatří. Předsedkyně žalovaného se mýlila, pokud dovozovala, že neposkytnutí údaje o členství nebo kandidatuře do KSČ není porušením povinností soudce ve smyslu § 80 zákona o soudech a soudcích. Pokud Ústavní soud vyslovil, že informace o soudcově minulosti musejí být v tom rozsahu, který je předmětem žádosti o informace, každému dostupné, nelze než dovodit, že soudce, který tyto informace o své minulosti tají, svým jednáním snižuje důvěru v soudnictví, zavdává důvod ke zpochybnění své nestrannosti, čímž ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu. Z výše uvedených důvodů žalobce výslovně navrhl, aby soud přikázal žalovanému vyřídit žalobcovu žádost o informace ze dne 1.12.2010 do 25 dnů od právní moci rozsudku i ve zbývajícím rozsahu (tzn. i ve vztahu k soudcům Nejvyššího soudu JUDr. Františku Balákovi, JUDr. Janu Bláhovi, JUDr. Václavu Dudovi, JUDr. Janu Eliášovi, JUDr. Miroslavu Ferákovi, JUDr. Haně Gajdziokové, JUDr. Karlu Haschovi, JUDr. Jiřímu Horákovi, JUDr. Františku Hrabcovi, JUDr. Ing. Janu Huškovi, JUDr. Pavlu Krbkovi, JUDr. Michalu Miklášovi, JUDr. Zdeňku Novotnému, JUDr. Pavlu Příhodovi, JUDr. Františku Púrymu, JUDr. Josefu Rakovskému, JUDr. Marii Rezkové, JUDr. Stanislavu Rizmanovi, JUDr. Petru Šabatovi, JUDr. Eduardu Teschlerovi a JUDr. Ivaně Zlatohlávkové, resp. ve vztahu k tomu, kteří soudci Nejvyššího soudu byli ke dni 17. 11. 1989 kandidáty KSČ). Na výzvu zdejšího soudu zaslal žalovaný k žalobě písemné vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že poskytnutí informací o členství soudců v KSČ není informací, která by spadala pod režim InfZ. Tento zákon v § 2 vymezuje základní informační povinnost ve vztahu k těm informacím, které se vztahují k působnosti příslušného orgánu veřejné moci. Působnost žalovaného je vymezena v čl. 90 Ústavy a dále je rozvedena v zákoně o soudech a soudcích a v procesních předpisech (občanském soudním řádu, trestním řádu). I pokud by byla působnost soudů dle citovaných předpisů vykládána maximálně extenzivně, nezahrnuje podle žalovaného evidenci informací, které žalobce požaduje. Žalovaný dodal, že jmenování soudců je v souladu s principem dělby moci svěřeno výhradně moci výkonné; žalovaný se na procesu jmenování soudců nepodílí. S ohledem na skutečnost, že soudci jsou v zásadě neodvolatelní, není důvodu pro to, aby soudy evidovaly požadované údaje. Co se týče žalobcem uváděného nálezu Ústavního soudu sp. sn. I. ÚS 517/10, ten podle žalovaného neřeší otázku procesního režimu ani hmotněprávní kvalifikace požadovaných informací. Citovaný nález pouze konstatuje porušení práva na informace v obecné rovině, aniž by předvídal, v jakém procesním režimu má být toto právo saturováno nebo jak má být požadovaná informace kvalifikována z hlediska zákonného režimu. Z odstavce 173 nálezu nicméně plyne, že pokud orgán požadovanou informací nedisponuje, má se za účelem dosažení ústavně souladného stavu snažit tento stav změnit např. vyžádáním požadovaných informací od svých soudců, popř. jinými cestami. K tomu žalovaný doplnil, že soudcům žalovaného byl dne 9. 12. 2010 zaslán e-mail (a následně dne 10. 12. 2010 i dopis), ve kterém byli požádáni o poskytnutí informací o jejich členství v politických stranách, a také o souhlas se zpřístupněním takových informací třetím osobám. Reakce soudců Nejvyššího soudu jsou zřejmé ze správního spisu. Na základě údajů poskytnutých soudci (se souhlasem k jejich uveřejnění) poskytl tiskový mluvčí Nejvyššího soudu jako orgán prvního stupně některé informace. Za účelem vyřízení stížnosti žalobce na postup tiskového mluvčího přistoupila předsedkyně Nejvyššího soudu k nahlédnutí do osobních spisů soudců, kteří informaci o svém členství v KSČ neposkytli. Nahlédnutím bylo zjištěno, že osobní spisy poskytují důvěryhodné infor