6 As 34/2008 — Nejvyšší správní soud

62 A 6/2013- 113 - text 13 pokračování 62A 6/2013 62A 6/2013-112 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Polácha a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobkyně: Z. Z., bytem L., S. 42, zastoupené JUDr. Zdeňkem Klapkou, advokátem se sídlem Prostějov, T.G.Masaryka 8, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Opava, Horní náměstí 103/2, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 23.4.2010, č.j. 2010/5077-424, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 23.4.2010, č.j. 2010/5077-424, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 712 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí k rukám JUDr. Zdeňka Klapky, advokáta se sídlem Prostějov, T.G.Masaryka 8. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, kterým byl dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změněn výrok rozhodnutí Úřadu práce v Prostějově ze dne 9.11.2009, č.j. PVA-135/2009/SP 7533/9119/3.2/Wal, co do výše ukládané pokuty a ve zbytku bylo toto rozhodnutí podle § 90 odst. 5 věty druhé správního řádu potvrzeno. I. Podstata věci Původní žalovaný při svém rozhodování dospěl k věcně shodnému závěru jako Úřad práce v Prostějově, že se žalobkyně coby zaměstnavatelka dopustila deliktu podle § 140 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném v rozhodném období (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), a to tím, že při přijímání nových zaměstnanců na pozici číšník/servírka nezajistila rovné zacházení se všemi fyzickými osobami uplatňujícími právo na zaměstnání, tím, že nepřijala pana M. M., i přes jeho kvalifikační a zkušenostní předpoklady, s odůvodněním, že se jednalo o práci vhodnou pro ženy. Původní žalovaný výši původně uložené pokuty (100 000 Kč) snížil na 50 000 Kč, a to vzhledem k její nepřiměřenosti. II. Shrnutí žaloby Žalobkyně předně namítá, že nebyl zjištěn skutkový stav v souladu se zásadou materiální pravdy a na základě tohoto pochybení oba správní orgány vyvodily chybný závěr o tom, že se skutečně dopustila jednání, za které byla sankcionována. Podle žalobkyně měl správní orgán ex offo vyslechnout osobu, na níž se měla žalobkyně dopustit diskriminačního jednání. Žalobkyně poukazuje na to, že postup správních orgánů směřoval spíše k aplikaci § 133 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Takový postup je však podle žalobkyně v případě řízení podle správního řádu vyloučen. Rozhodnutí žalovaného je podle žalobkyně rovněž v rozporu se zásadou legitimního očekávání, neboť žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl, jaká srovnání užil a jak se měla žalobkyně seznámit s rozhodnutími vydanými v minulosti v obdobných věcech. Podle žalobkyně měl úřad práce žalobkyni s těmito rozhodnutími seznámit. Navíc podle žalobkyně neexistuje žádná judikatura v tom smyslu, že diskriminace je otázkou mimo volní vnímání toho, kdo má být diskriminován. Žalobkyně dále nesouhlasí s výší uložené pokuty, neboť úřad práce, stejně jako žalovaný dostatečně neověřoval efektivnost chodu provozovny, nákladovost a úsilí, jaké je nutno vynaložit. Podle názoru žalobkyně se jedná o zařízení, které je i přes jeho sezónní provoz ve veřejném zájmu. Mělo být také přihlédnuto k tomu, že k protiprávnímu jednání došlo ještě v počátečním období platnosti „antidiskriminačních předpisů“, přičemž výše ukládané pokuty plní podle slov žalobkyně v jejím případě spíše funkci represivní nežli výchovnou. V podané replice žalobkyně znovu zopakovala argumenty již obsažené v žalobě. Z výše uvedených důvodů se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobkyně setrvala na svém procesním postoji po celou dobu řízení před zdejším soudem. III. Vyjádření žalovaného (Původní) žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí. Úřad práce zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vycházel přitom z tvrzení žalobkyně a z tiskopisu „doporučenka“, kde žalobkyně uvedla, že „práce není vhodná pro ženy“. Dále žalovaný poukazuje na to, že z „doporučenky“ nevyplývá, že by žalovaná oznámila, že volné místo číšníka, resp. servírky obnáší též práci pokojské, mandlování prádla a praní. Podle žalovaného je zcela irelevantní, zda se skutečně cítil pan M. diskriminován. Žalovaný rovněž nesouhlasí s tím, že v řízení byla porušena zásada legitimního očekávání. Proto navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení před soudem. IV. Posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného podle § 75 odst. 1 a 2 s.ř.s. V souladu s čl. II. bodu 16 zákona č. 361/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, se žalovaným stal Státní úřad inspekce práce. (§ 69 s. ř. s.) Žaloba byla původně podána u Městského soudu v Praze v květnu 2010, ten ji po změně rozhodující právní úpravy usnesením ze dne 19.12.2012, postoupil zdejšímu soudu jako soudu nově místně příslušnému. Doba, která od původního podání žaloby (tehdy věcně a místně příslušnému soudu) uplynula, která činí více než tři roky, a doba vyřizování věcí senátem zdejšího soudu, kterému věc nově napadla k projednání a rozhodnutí (v současné době jde o dobu cca rok a čtvrt), je podle zdejšího soudu závažným důvodem pro přednostní projednání a rozhodnutí věci podle § 56 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně v podané žalobě předně namítala, že nebylo prokázáno, že se dopustila jednání (přímé diskriminace při výběru uchazečů o zaměstnání), jež má znaky správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti. Svoji argumentaci přitom opírala o absenci výpovědi diskriminované osoby. Ze správního spisu k tomu vyplynulo, že správní orgán vycházel z „doporučenky“ vystavené Úřadem práce v Prostějově a vyplněné žalobkyní dne 16.6.2009. Zde žalobkyně uvedla, že uchazeč o zaměstnání M. M. nebyl přijat na místo číšník/servírka z důvodu, že se jednalo o práci vhodnou pro ženy. Součástí spisu je i protokol o ústním jednání, konaném dne 2.7.2009, kde žalobkyně mimo jiné uvedla: „V případě uchazeče M. M. bych chtěla uvést, že charakter mého podniku vyžaduje kumulovanou funkci číšník, servírka, ale také pokojská, která vyžaduje úklid pokojů, praní prádla, mandlování atd. proto jsem usoudila, že tato práce není vhodná pro výše uvedeného uchazeče. Při výběru doporučených uchazečů o zaměstnání úřadem práce jsem vybírala jen vhodné uchazeče na toto zaměstnání a výše uvedení uchazeči mi nevyhovovali pro bezproblémový a kvalitní chod mého podniku.“ Dne 20.7.2009 se žalobkyně k protokolu o výsledku kontroly ze dne 15.6.2009 vyjádřila následovně: „Jen jsem chtěla poctivě informovat úřad práce o daných skutečnostech dle sdělení uchazečů o zaměstnání a naopak k uchazečům přistupovat citlivě a morálně s úmyslem je nepoškodit a úřadu práce podat pravdivé informace. Mohu pouze považovat svoji chybu v tom, že jsem nepoužila všeobecnou formulaci nevyhovuje zaměstnavateli…“ Podle § 3 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti jsou účastníky právních vztahů podle tohoto zákona právnické a fyzické osoby a další subjekty podle zvláštních právních předpisů vykonávající činnosti podle tohoto zákona. Podle § 4 odst. 2 zákona o zaměstnanosti při uplatňování práva na zaměstnání je zakázána přímá i nepřímá diskriminace z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů; diskriminace z důvodu těhotenství nebo mateřství se považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví. Za diskriminaci se považuje i jednání zahrnující podněcování, navádění nebo vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci. Podle § 4 odst. 3 zákona o zaměstnanosti se za diskriminaci nepovažuje rozdílné zacházení z důvodu uvedeného v odstavci 2, pokud z povahy zaměstnání nebo souvislostí vyplývá, že tento důvod představuje podstatný a rozhodující požadavek pro výkon za