6 Ads 46/2013 — Nejvyšší správní soud

22 A 77/2013- 50 - text  pokračování 9 22 A 77/2013 22 A 77/2013-50 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: H. H. H., zast. JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Škroupova 1114/4, 702 00 Ostrava, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 9.8.2013, č. j. 2360/1.30/13/14.3, t a k t o : I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 9.8.2013, č. j. 2360/1.30/13/14.3, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.228 Kč na účet právního zástupce JUDr. Radka Hudečka, advokáta, vedený u České spořitelny, a. s., pobočka Ostrava, č. 1640567309/0800, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci: Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 8. 2013, č. j. 2360/1.30/13/14.3 bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj se sídlem v Brně (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 22.4.2013, č. j. 4597/9.30/13/14.3-RZ a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 139 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se dopustil tím, že vykonával nelegální práci, jak ji definuje ust. § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti, když dne 19.11.2012 vykonával závislou práci prodavače spočívající v obsluze prodejny a kasírování pro podnikající fyzickou osobu: T. P. X., IČ: ……., v prodejně na adrese ………….., bez řádně uzavřeného pracovněprávního vztahu, čímž bylo porušeno ust. § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Za uvedený přestupek byla žalobci na základě ust. § 139 odst. 3 písm. c) zákona o zaměstnanosti uložena pokuta ve výši 12.000 Kč. Žalobci byla dále podle ust. § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) a podle ust. § 1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost nahradit náklady správního řízení spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000 Kč. II. Shrnutí žalobních bodů: Ve včas doručené žalobě žalobce namítá, že tvrzení žalovaného neodpovídají zjištěním a provedeným důkazům v rámci řízení před správním orgánem prvního stupně a jsou v rozporu se spisovým materiálem. K tvrzením žalovaného, že kontrola nezakládá účastníku řízení žádná práva a povinnosti, žalobce namítá, že podle ust. § 12 písm. b) zákona č. 552/1991 Sb. a ust. § 8 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb. jsou kontrolní pracovníci povinni chránit práva a právem chráněné zájmy kontrolovaných osob. Kontrolní orgán byl podle názoru žalobce povinen poučit žalobce jakožto cizince o právech a povinnostech, a to především o možnosti zajištění tlumočníka. Žalobce namítá, že při provádění kontroly žalobce pracovníkům inspekce práce sdělil, že žalobce a kontrolovaná osoba jsou bratranci, bylo proto povinností kontrolního orgánu před podáním vysvětlení poučit žalobce ve smyslu ust. § 14 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb. a ust. § 9 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb. o právu odmítnout poskytnutí informace o zjišťovaných skutečnostech. Žalobce má za to, že s ohledem na použití analogie s ust. § 137 odst. 4 správního řádu nelze záznam o podání vysvětlení podle ust. § 132 zákona o zaměstnanosti použít jako důkaz ve správním řízení. Podle názoru žalobce správní orgán nemohl posuzovat věrohodnost výpovědí osob, které sám nevyslechl v procesním postavení svědka (jak zaměstnanců kontrolované osoby, tak kontrolované osoby). Takový postup žalobce neshledává v souladu se zásadou materiální pravdy. Žalobce namítá, že došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Namítá, že tím, že při sepisování protokolu v průběhu ústního jednání nebyl poučen o možnosti využití tlumočníka, došlo k porušení práva účastníka řízení na právní pomoc a poučení ze strany správního orgánu (§ 4 odst. 2, § 18 odst. 3 správního řádu). Žalobce dále namítá, že správní orgán byl ihned, jakmile zjistil, že žalobce nedokáže bez pomoci tlumočníka přečíst obsah protokolu, povinen tlumočníka obstarat, a pokud tak neučinil, došlo k porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Další pochybení správního orgánu spatřuje žalobce v tom, že úřední osoba, která sepisovala protokol (Mgr. K. Š.), se aktivně podílela na přípravě a zpracování rozhodnutí o přestupku, z jehož obsahu je nepochybné, že odpovídala za jeho obsahovou správnost, a to ve stejný den, co byla správnímu orgánu doručena námitka podjatosti (22.4.2013). Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tedy bylo podepsáno osobou, o jejíž podjatosti ještě nemohlo být rozhodnuto, čímž podle žalobce došlo k porušení principu nestrannosti při rozhodování ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. O pochybnostech o nestrannosti správního orgánu podle názoru žalobce svědčí i usnesení o námitce podjatosti, které ačkoli mělo být rozhodnuto již dne 26.4.2013, bylo žalobci odesláno až dne 31.5.2013. Žalobce má za to, že tento postup oprávněně odůvodňuje pochybnosti o antedatování usnesení vedoucího inspektora, který tak reagoval na odvolání žalobce ze dne 6.5.2013 proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kde je napsáno, že rozhodnutí podepsala úřední osoba, o jejíž námitce podjatosti ještě nebylo rozhodnuto. Žalobce namítá rozpory mezi použitými důkazy (mezi protokolem o ústním jednání ze dne 26.3.2013 a mezi kontrolním protokolem sepsaným před zahájením správního řízení s kontrolovanou osobou), které nebyly v průběhu řízení odstraněny. Dále vytýká, že nebylo postaveno najisto, zda a proč se správní orgán nezajímal o rodinné vazby mezi kontrolovanou osobou a žalobcem, jak dlouho žalobce u kontrolované osoby byl, že nebylo zjišťováno, jaká byla situace v prodejně (počet zákazníků, jaké zboží bylo nabízeno, zda zboží patřilo kontrolované osobě…), což jsou podle názoru žalobce skutečnosti při absenci svědeckých výpovědí zcela nezbytné. Správní orgán podle žalobce rovněž nereagoval na tvrzení žalobce, že má vlastní prodejnu, což vylučuje znak závislé práce – vztah nadřízenosti a podřízenosti. Žalobce má za to, že pokud se jednotlivé důkazy takto lišily, bylo povinností správního orgánu opatřit si ve smyslu ust. § 50 odst. 3 správního řádu další důkazy. Žalobce v neposlední řadě namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí o přestupku, a to z důvodu, že rozhodnutí o správním deliktu kontrolované osoby, které mělo prokázat závislou práci žalobce, bylo žalovaným zrušeno. V důsledku toho podle názoru žalobce žalovaný nemohl prokázat závislou práci žalobce u kontrolované osoby pana T. P. X. Žalobce shrnuje, že důkazní prostředky, z nichž správní orgán v řízení vycházel, jsou zcela nedostačující co do konkrétnosti, jednoznačnosti a průkaznosti. Napadené rozhodnutí tak podle jeho názoru vychází z nesprávných skutkových zjištění a z nesprávného právního posouzení věci. Při zjišťování skutkového stavu byl podle názoru žalobce porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost. Žalobce závěrem namítá, že k posouzení práce vykonávané cizincem jako práce nelegální ve smyslu zákona o zaměstnanosti je třeba, aby tuto práci vykonával cizinec soustavně, podle pokynů a za mzdu, plat nebo odměnu. Cílem zákona o zaměstnanosti není podle názoru žalobce potírat jakoukoli práci cizinců, ale jen takovou, kterou cizinci vykonávají v rozporu s povolením k zaměstnání. Na základě shora uvedeného žalobce navrhuje, aby soudu vydal rozsudek, kterým se rozhodnutí žalovaného zrušuje a věc se vrací správnímu orgánu k dalšímu řízení. III. Právní stanovisko žalovaného: Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 25.11.2013 ohledně námitky týkající se práva na tlumočníka odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů. Žalovaný uvádí, že v rámci prováděné kontroly žalobce ani kontrolovaná osoba neuvedli, že nerozumí česky, naopak česky komunikovali. Žalovaný rovněž odkazuje na písemný projev žalobce ze dne 2.4.2013 a ze dne 5.4.2013, dle nichž je vyjadřování žalobce bezchybné a působí dojmem, že žalobce byl seznámen se svými právy. K úvaze ohledně práv a povinností vyplývajících z provedené kontroly odkazuje žalovaný na rozsudek NSS č. j. 4 Ads 32/2007-36. K tomu žalovaný dodává, že ustanovení zákona o státní kontrole se týkají výlučně kontrolované osoby, přičemž žalobce byl fyzickou osobou, která se nacházela v době zahájení kontroly