1Afs 60/2009 — Nejvyšší správní soud

41 A 66/2013- 29 - text  41A 66/2013 – 29 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce Mgr. C. H., nar. …, bytem …, zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., Společná advokátní kancelář, Kobližná 19 Brno, proti žalovanému Magistrátu města Brno, odbor vnitřních věcí, se sídlem Brno, Malinovského nám. 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. …, č. j. … t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou žalobou žalobce napadl rozhodnutí vydané Magistrátem města Brna dne 20. 6. 2013 pod č. j. …, coby odvolacího orgánu ve věci přezkumu rozhodnutí Komise k projednání přestupků Městské části Brno – Nový Lískovec ze dne 6. 5. 2013 vydané pod č. j. …. Rozhodnutím Přestupkové komise MČ Brno – Nový Lískovec byl žalobce dle ust. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,přestupkový zákon“), v prvním výroku uznán vinným ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku, kterého se měl dopustit tím, že dne 27. 6. 2012 v 11:17 hod na ulici … neuposlechl výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci k prokázání své totožnosti ani výzvy k setrvání na místě, odkud svévolně odešel. Druhým výrokem bylo zastaveno řízení ve věci podezření ze spáchání přestupku proti pořádku ve věcech územní samosprávy, kterého se měl dopustit tím, že venčil svého psa na veřejném prostranství bez vodítka a náhubku. Třetím výrokem byla obviněnému za spáchaný přestupek uložena pokuta ve výši 900 Kč. Čtvrtým výrokem byla obviněnému uložena povinnost úhrady nákladů řízení spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč. Rozhodnutím odvolacího orgánu, Magistrátu města Brna, odboru vnitřní věci bylo výše uvedené rozhodnutí Přestupkové komise MČ Brno – Nový Lískovec změněno a potvrzeno tak, že byl změněn výrok III. výše uvedeného rozhodnutí tak, že byla žalobci uložena pokuta ve výši 500 Kč a v ostatních výrocích bylo rozhodnutí, tj. výrok I., II. a IV., potvrzeno. Žalobce s výše uvedenými rozhodnutími nesouhlasí, má za to, že jimi byl zkrácen na svých právech, a proto v zákonné lhůtě podává žalobu. V prvé řadě žalobce poukazuje na faktickou i právní vadnost napadených rozhodnutí, zejména tedy posouzení a zhodnocení skutkového stavu a následných výroků rozhodnutí přestupkové komise i odvolacího orgánu. Oba správní orgány pomocí absurdní argumentace a nesprávného skutkového i právního zjištění okolností věci dospívají k vadnému právnímu posouzení věci, jež má za důsledek irelevantní závěry postavené na smyšlených domněnkách. Dne 27. 6. 2012 byl žalobce na veřejném prostranství, v přírodní rezervaci … kde pomocí pasteveckého psa pásl tři kozy v rámci výpomoci při údržbě rezervace. V 11:17 hod toho dne na uvedeném místě byl kolemjdoucí příslušnicí obecní policie, strážnicí M. H. informován, že ,,nesmí kozy pás bez povolení“ a ,,pes by měl být podle platné vyhlášky uvázaný, nebo s náhubkem“. K tomu viz rozhodnutí Komise k projednávání přestupku Městské části Brno – Nový Lískovec ze dne 6. 5. 2013, č. j. … na str. 4 dole. Nehledě na skutkový omyl, jelikož k pasení koz žádné povolení třeba není a pastevecký pes nemusí mít dle platné právní úpravy ani náhubek ani vodítko, tak u těchto dotazů a informací není vůbec zřejmé, že by je snad žalobce měl slyšet. Žalobce se stále věnoval pastvě a kontrole zvířat, až do okamžiku, kdy strážnice ze zjevného osobního zaujetí začala křičet rozkazy a žalobce uslyšel údajnou výzvu ,,pojďte sem“ a ,,předložte mi občanský průkaz“. Uvádí to i svědek Jurek, který opakuje slova strážnice ,,Pojďte sem a předložte mi občanský průkaz“. Jakmile byl takto údajně vyzván, žalobce reagoval. Než však žalobce došel ke strážnici, aby porozuměl jejím výzvám, zvířata se rozutekla. V souladu se svoji prevenční povinností je žalobce okamžitě začal nahánět zpět do zahrady, aby zabránil případné škodě či ztrátě. Strážnice své pokyny opakovala, ale jelikož žalobce neslyšel, že by tyto pokyny byly uvozeny zákonnou formuli ,,jménem zákona“, jak uvádí odvolací orgán, nebyl si jist, zda se ze strany strážnice jedná o zákonnou výzvu a zda tato potřebuje vidět jeho občanský průkaz, když ho zná osobně jménem a měla by brát ohled na jeho prevenční povinnost a také na jeho oděv, kdy bylo zřejmé, že u sebe občanský průkaz s největší pravděpodobností nemá. Primárním zájmem žalobce bylo postarat se o rozuteklá zvířata. Ihned poté, co byla zvířata zpět v zahradě, vydal se pro svůj občanský průkaz dovnitř nemovitosti, aby jej strážnici mohl předložit. Když se však vrátil, strážnice již na místě nebyla. Žalobce považuje za zásah do svých práv názor správního orgánu, že strážnice obecní policie je oprávněna požadovat občanský průkaz coby jediný možný doklad totožnosti. Dle ust. § 12 odst. 1 zákona o obecní policii je strážník oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti, přičemž prokázáním totožnosti se rozumí zjištění jména, příjmení, data narození, rodného čísla a bydliště. Z jazykového výkladu vyplývá, že k prokázání totožnosti není vždy obligatorně třeba jen a pouze tzv. občanský průkaz, ale totožnost se dá věrohodně ověřit i jinými způsoby, např. ústním sdělením. Nadto, zná-li uvedená strážnice žalobce osobně jménem a sám správní orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že ,,obviněný je Městské policii znám z místní znalosti, a tedy není o identitě obviněného pochyb“, považuje žalobce jednání, kterým postupovala strážnice, za hrubě neadekvátní vůči vzniklé situaci. S odkazem na relevantní judikaturu NSS není pochyb o tom, že povinnost poslechnout výzvu platí i v případě, kdy se jeví jako nesprávná, nepřiměřená nebo protiprávní. Výzva strážnice k předložení občanského průkazu ale byla nedůvodná, jelikož jakékoliv další nutné údaje jí mohly být sděleny ústně obviněným, nehledě na to, že sama strážnice ve své výpovědi uvedla, že obviněného zná z místní znalosti. Nedůvodnou výzvu ale judikatura nechrání. K prokázání relevantnosti navrhoval žalobce zjišťované okolnosti poměřit co do způsobu vhodnosti, efektivnosti a účelu, pomocí tzv. testu proporcionality. S ohledem k okolnostem, tedy zejména k oděvu žalobce, který byl v pracovním a dle svědka Jurka ani nepůsobil, že by mohl mít občanský průkaz u sebe, mohla strážnice vyzvat k prokázání totožnosti a sdělení výše uvedených údajů, které by ji byly bez námitek sděleny. Přestupková komise v napadeném rozhodnutí uvádí, že došla k ,,názoru, že obviněný mohl v klidu předložit strážnici občanský průkaz“. Takový závěr je ale vzhledem k výše uvedenému zcela absurdní, jelikož podle všech okolností nebylo možné očekávat, že obviněný má občanský průkaz u sebe. Pokud strážnice uznala za nutné žádat předložení občanského průkazu a z okolností bylo zřejmé, že jej obviněný nemusí mít u sebe, měla hlídka setrvat na místě a vyčkat návratu obviněného s občanským průkazem. Pokud toto hlídka neučinila, v podstatě tak znemožnila obviněnému, aby výzvu splnil v souladu s ust. § 7 odst. 5 zákona o obecní policii. Nelze klást k tíži obviněného jednání hlídky obecní policie, která by mu tak uložila splnění povinnosti, jejíž splnění mu následně znemožnila. Při argumentaci a minori ad maior by pak bylo možné ukládat až nesmyslné a nesplnitelné výzvy a následně zahajovat správní řízení. Taková svévole je zcela v rozporu se smyslem zákona stanovujícího povinnost k prokazování totožnosti. Přesto žalobce tento projev svévole, sice s námitkami, uposlechl a vydal se pro svůj občanský průkaz. Když se ovšem vrátil, hlídka již na místě nebyla a on tak svou povinnost stanovenou výzvou nemohl splnit. Pokud takovou údajnou výzvu nebylo z objektivních důvodů možno splnit, je pak zřejmé, že trestnost takového činu zaniká a není tak možné konstatovat vinu nebo ukládání sankcí. Udělováním zjevně kontradiktorních výzev pak strážnice svévolně vyvolala situaci, kdy žalobce, ať již učiní cokoliv, bude vždy jednat v rozporu s její výzvou, podobně jako u tzv. dvojitých (dvouhlavňových) otázek, kdy se odpovědi vzájemně vylučují. Závěr odvolacího správního orgánu, že ,,žalobce neprojevil ochotu splnit zákonnou výzvu“, pak není možno považovat za dostatečný důvod pro udělení sankce. Takový postup nelze považovat za postup v souladu se zásadami jednání strážníka nebo jakéhokoliv správního orgánu na úseku správního trestání. Stanovíme-li si základní otázky, zda strážnice postupovala s ohledem na okolnosti vhodně, efektivně a zda nešlo potřebného účelu dosáhnout jinak, na základě dosavadního průběhu řízení a z výpovědí dospíváme jednoznačně k závěru, že strážnice mohla a měla postupovat jinak a vhodněji. Žalobce nepochybuje o profesionalitě a profesionálním jednáním městské policie jako celku, ale došlo-li již k jednotlivému dílčímu pochybení, nelze škodu z toho vzniklou (náklady řízení) požadovat po žalobci, natož se snažit obhajovat chybné jednání, jak jej označil i samotn