9 As 48/2013 — Nejvyšší správní soud

32 A 72/2013- 25 - text pokračování 2 32 A 72/2013 32 A 72/2013-25 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Miladou Haplovou ve věci žalobce: M. S., nar. …………., státní příslušnost Ukrajina, bytem v ČR …………., ……….. ., zast. Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem náměstí 28. října 1898/9, 602 00 Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P. O. Box 78, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2013, č. j. CPR-9773-2/ČJ-2013-930310-V238, takto: I. Žaloba se z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou ze dne 6. 12. 2013 doručenou Krajskému soudu v Brně dne 10. 12. 2013 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí ze dne 25. 11. 2013, č. j. CPR-9773-2/ČJ-2013-930310-V238, kterým žalovaná podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend (dále jen správní orgán prvního stupně) ze dne 31. 5. 2013, č. j. KRPB-101432/ČJ-2013-060027-SV, a napadené rozhodnutí potvrdila. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 31. 5. 2013, č. j. KRPB-101432/ČJ-2013-060027-SV bylo žalobci podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců) uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce šesti měsíců. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl v souladu s ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoven ode dne, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Doba k vycestování z území České republiky byla podle ust. § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena do 30 dnů po nabytí právní moci rozhodnutí. Pro případ, že by rozhodnutí o správním vyhoštění bylo ve lhůtě stanovené k vycestování nevykonatelné z důvodů podle ust. § 119, § 119a, § 179 nebo § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nebo z důvodu dle ust. § 32 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu v platném znění, byla doba k vycestování z území České republiky stanovena do 30 dnů ode dne odpadnutí těchto důvodů. Žalobce předně namítá zmatečnost správního řízení, když v rozporu se zákonem nebyly všechny úkony správního orgánu zařazeny do spisového materiálu a řádně zažurnalizovány. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že mezi správním orgánem prvního stupně a oblastním inspektorátem práce probíhala vzájemná komunikace ohledně pobytové kontroly ze dne 25. 4. 2013, tato však není zařazena ve správním spisu. Správní orgán tedy tímto nepostupoval v souladu s ust. § 17 a § 9 správního řádu, ve spojení se zákonem č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě. K věci samé žalobce namítá, že v napadeném rozhodnutí není náležitě specifikováno, jaký konkrétní skutkový stav považuje správní orgán rozhodný pro uložení správního vyhoštění. Jednak zde není vymezeno, který konkrétní časový okamžik je považován za nezákonný, jednak z rozhodnutí není zřejmé, v jakém konkrétním jednání měl spočívat důvod pro uložení správního vyhoštění (je třeba rozlišovat zaměstnání bez povolení k zaměstnání od zaměstnání v rozporu s povolením k zaměstnání). Žalobce dále namítá, že žalovaná nepostupovala v souladu s ust. § 149 odst. 4 správního řádu, přestože žalobce v odvolání výslovně rozporoval nedostatečné posouzení otázky přiměřenosti dopadů správního vyhoštění do rodinného a soukromého života, tedy výslovně napadal samotné závazné stanovisko Ministerstva vnitra. Vzhledem k tomu, že tato otázka z pohledu kompetenčních norem náleží do výlučné pravomoci Ministerstva vnitra, nemohl se odvolací orgán s touto otázkou vypořádat sám a bylo jeho povinností postupovat v souladu s ust. § 149 odst. 4 správního řádu. Konečně žalobce namítá, že otázka přiměřenosti dopadů rozhodnutí ve vztahu k žalobci nebyla posouzena důsledně. Namítá, že správní orgány se omezily výlučně na vyjmenování důvodů, které podle jejich názoru mohou vést k uložení správního vyhoštění, zcela však opomenuly se zabývat důvody, které opodstatňují, aby žalobci správní vyhoštění uloženo nebylo. Správní orgány podle jeho názoru zcela pominuly, že žalobce pobývá na území ČR přes pět let, a tedy již splňuje podmínky přiznání oprávnění k trvalému pobytu, a rovněž nevěnovaly pozornost tomu, že se žalobce za celou dobu pobytu na území ČR nedopustil žádného protiprávního jednání. Taktéž správní orgány vůbec nezkoumaly otázku, zda má žalobce možnost profesního uplatnění v domovském státě atp. Z těchto důvodů je podle žalobce rozhodnutí nepřezkoumatelné. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl, aby soud vydal rozsudek, kterým by rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 27. 1. 2014 k námitce, že správním orgánem byly zatajovány informace týkající se pobytové kontroly ze dne 25. 4. 2013, odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Co se týče námitky, že není zřejmé, který časový okamžik byl považován za nezákonný a v jakém protiprávním jednání má spočívat důvod pro uložení správního vyhoštění, žalovaná uvedla, že z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobce naplnil ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců tím, že byl dne 25. 4. 2013 zaměstnán bez povolení k zaměstnání. Žalovaná nad rámec uvedla, že žalobce se v průběhu řízení vyjádřil, že na daném pracovišti pracoval cca dva měsíce. Spisovým materiálem bylo podle názoru žalované prokázáno, že žalobce pracoval bez povolení k zaměstnání, a tudíž nebylo nutné se zabývat pojmem výkonu práce v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání. Podle názoru žalované v řízení nebylo podstatné, zda žalobce vykonával nelegální práci ve smyslu ust. § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti, neboť předmětné řízení je vedeno na základě ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. K námitce, že odvolací orgán nepostupoval v souladu s ust. § 149 odst. 4 správního řádu, žalovaná uvedla, že z odůvodněného odvolání vyplývá, že žalobce brojil proti formálnosti závazného stanoviska, nikoli jeho správnosti. Proto žalovaná neshledala důvod pro postup dle citovaného ustanovení. Konečně žalovaná uvedla, že správní orgán prvního stupně se řádným a přezkoumatelným způsobem vypořádal s přiměřeností dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce. Vzhledem k tomu, že ve svém postupu žalovaná neshledala pochybení, navrhla soudu, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.). Žaloba byla přezkoumána v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího vydání, přičemž soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.). Předmětná věc byla projednána bez nařízení jednání, neboť byly splněny zákonné podmínky ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. V nyní posuzované věci bylo žalobci uloženo správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, podle něhož policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Pokud žalobce namítal, že správní řízení bylo zmatečné, jelikož správní orgán prvního stupně v rozporu se zákonem nezařadil všechny úkony správního orgánu do spisového materiálu, soud tuto námitku neshledal důvodnou. Ze spisového materiálu (z úředního záznamu ze dne 25. 4. 2013) je zřejmé a tato otázka nebyla mezi žalobcem a správními orgány sporná, že pobytová kontrola dne 25. 4. 2013 byla prováděna v rámci součinnostní akce správního orgánu prvního stupně a Oblastního inspektorátu práce Břeclav. Soud se ztotožňuje s názorem správního orgánu prvního stupně, že zákon nijak neupravuje formální stránku této spolupráce, tedy ani nestanoví povinnost vytvářet písemné dohody k plánovaným součinnostním akcím. K dohodě o společně prováděné kontrole došlo zjevně v době před zahájením řízení o správním vyhoštění, kdy neexistoval správní spis, proto do něj nemohla být