1 Afs 50/2007 — Nejvyšší správní soud

29 Af 100/2010- 397 - text 29 pokračování 29 Af 100/2010 29 Af 100/2010-397 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce: VELPA plus s. r. o., se sídlem Mutěnice, Pelcova 765, zastoupeného Mgr. Rudolfem Bartošíkem, advokátem se sídlem Břeclav, Národních hrdinů 12/1, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, o žalobě proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 12. 12. 2007, č. j. 21259/07-1300-702972 a č. j. 21261/07-1300-702972, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Úvodní poznámka [1] S nabytím účinnosti zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, došlo dnem 1. 1. 2013 k reorganizaci daňové správy. Nástupcem správních orgánů prvního stupně v dané věci Finančního úřadu ve Veselí nad Moravou a Finančního úřadu Brno III se stal Finanční úřad pro Jihomoravský kraj. Nástupcem Finančního ředitelství v Brně se pak stalo Odvolací finanční ředitelství. V dalším textu tohoto rozsudku proto výraz „správce daně“ označuje promiscue jak původní, tak nástupnický finanční úřad, obdobně výraz „žalovaný“ znamená jak původní, tak nástupnický odvolací orgán finanční správy, a to vždy dle kontextu dané věty. II. Vymezení věci a dosavadní řízení o ní [2] Shora označenými rozhodnutími žalovaný zamítl odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu ve Veselí nad Moravou ze dne 10. 5. 2007, č. j. 34602/07/311921/9772 (kterým správce daně žalobci doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2003 ve výši 15 453 846 Kč), a č. j. 34753/07/311921/9772 (kterým správce daně žalobci doměřil spotřební daň z lihu za zdaňovací období prosinec 2003 ve výši 70 244 928 Kč). V odůvodněních žalobou napadených rozhodnutí žalovaný zejména shodně uvedl, že kontrola předmětných daní byla u žalobce zahájena pověřeným Finančním úřadem Brno III dne 9. 11. 2004. Dne 22. 12. 2005 se k výsledku zjištění z daňové kontroly vyjádřil zástupce žalobce. Dne 19. 9. 2006 pak byl žalobcův zástupce správcem daně seznámen s výsledky doplněného důkazního řízení, dále nepředložil ani nenavrhl žádné nové důkazní prostředky. Posléze žalobce opakovaně podával námitky proti postupu pracovníků správce daně, námitky podjatosti, nahlížel do spisu a podával odvolání proti rozsahu nahlížení do spisu. Žalobce se vyhýbal závěrečnému projednání zprávy o daňové kontrole, proto mu správce daně v souladu s § 16 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, zaslal (a dne 23. 4. 2007 doručil) zprávy o daňové kontrole poštou. Žalobce měl možnost průběžně nahlížet do spisu a seznamovat se s jednotlivými důkazy. Správce daně nad rámec zákonných povinností žalobci vyhotovil seznam spisu. Finanční úřad Brno III byl žalovaným (písemností č. j. 7195b/03/FŘ/150) pověřen dle § 10 odst. 3 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, provést u žalobce daňovou kontrolu podle § 16 zákona o správě daní a poplatků, a to včetně dílčích úkonů procesně souvisejících, ke kterým již nejsou potřebná samostatná pověření. K fyzickému prověřování daňových povinností fakticky došlo, např. dne 19. 11. 2004 byly k daňové kontrole převzaty u žalobce písemnosti. Žalobcem navrhovaný opětovný výslech svědka Ing. P., pracovníka Finančního úřadu ve Veselí nad Moravou zabývajícího se kontrolní činností na úseku spotřebních daní u žalobce, nebyl proveden, neboť svědek v již učiněné výpovědi mimo jiné jednoznačně popřel svoji účast při provedení denaturace lihu, i to, že by byl jako pověřený pracovník správce daně o provedení denaturace předem informován. Žalobce uvedl důvody pro opakovaný výslech svědka pouze obecně, nezmínil, co zásadního by svědek mohl opakovanou výpovědí prokázat. Z průběhu daňového řízení vyplývá neskrývaná snaha žalobce zmařit využitím zákonných institutů cíl daňového řízení. [3] Proti rozhodnutím žalovaného žalobce podal žalobu. Na jejím základě Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 9. 2009, č. j. 29 Ca 59/2008-212, napadená rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění v prvé řadě shledal, že napadená rozhodnutí byla žalobci řádně doručena dne 28. 12. 2007. V této souvislosti dospěl k závěru o pravomocném doměření předmětných daní v rámci tříleté prekluzivní lhůty, která měla v daných případech uplynout dne 31. 12. 2007. Za úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení ve smyslu § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků pak označil zahájení daňové kontroly příslušného zdaňovacího období jak u daně z přidané hodnoty, tak u daně spotřební, v listopadu roku 2004, přičemž o zahájení této kontroly byl žalobce zpraven v témže roce. Důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného krajský soud spatřoval v neprojednání zpráv o daňové kontrole a v jejich nesprávném doručení poštou bez projednání; žalovaný nedostatečně odůvodnil svůj závěr, že se žalobce vyhýbal projednání zpráv o daňové kontrole. Do dne odeslání zpráv o daňové kontrole současně nebylo rozhodnuto o odvolání proti rozsahu nahlédnutí do spisu, ani nebyla dodržena fikcí prodloužená lhůta pro jednání, v jehož rámci měly být zprávy spolupodepsány a projednány. Dalšími námitkami se soud vzhledem k povaze shledaných vad nezabýval. [4] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost. Na jejím základě Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 7. 2010, č. j. 2 Afs 17/2010-263, dotčený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2009 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění kasační soud označil hodnocení krajského soudu ohledně nesplnění podmínek pro závěr správce daně o vyhýbání se projednání zpráv o daňové kontrole žalobcem a tedy pro možnost zaslání těchto zpráv poštou ve smyslu poslední věty § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, jako nepodložené, a užitou argumentaci za nedostatečnou a neberoucí v úvahu všechny skutečnosti rozhodné ze spisu. Dodal, že pokud krajský soud velmi spoře poukázal na nedostatečné vyhodnocení podmínek vyhýbání se projednání výsledků daňové kontroly finančními orgány, bylo třeba pro takový závěr vzít v úvahu jednak přípis provázející zaslání zpráv o daňové kontrole, jednak souhrn všech rozhodných skutkových zjištění popsaných v odvolacích rozhodnutích, z nichž žalovaný dovodil žalobcovu snahu o zmaření cíle daňového řízení. Nesprávným pak kasační soud shledal i právní názor krajského soudu o fikci prodloužení lhůty k projednání zpráv o daňové kontrole. [5] Krajský soud posléze žalobu znovu projednal a rozsudkem ze dne 24. 7. 2012, č. j. 29 Af 100/2010-338, napadená rozhodnutí opětovně zrušil. V odůvodnění krajský soud setrval na svých již prvně vyjádřených názorech jednak o řádném doručení napadených rozhodnutí žalobci dne 28. 12. 2007, jednak o pravomocném doměření předmětných daní v rámci tříleté prekluzivní lhůty. Nově však dospěl k závěru o nezákonnosti zahájení a provedení předmětné daňové kontroly. Vzhledem k nedostatečnosti pověření ze dne 13. 11. 2003, č. j. 7195b/03/FŘ/150, vydaného žalovaným dle § 10 odst. 3 zákona o územních finančních orgánech, ve znění účinném od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2005, byla předmětná daňová kontrola u žalobce provedena správcem daně, který k ní nebyl pověřen, tedy správcem daně místně nepříslušným (Finančním úřadem Brno III). [6] I proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost. Na jejím základě Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2013, č. j. 2 Afs 65/2012-64, i tento druhý rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2012 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění kasační soud přisvědčil krajskému soudu v tom, že náležitosti pověření ve vztahu k předmětné kontrole plně neodpovídaly požadavkům na konkrétnost nastoleným judikaturou. Krajský soud však ponechal bez povšimnutí judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se ke způsobu, jakým lze brojit proti daňové kontrole. Podle ní může být zahájení daňové kontroly nezákonným zásahem, proti kterému je možno podat žalobu podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dál též „s. ř. s.“). Z významu daňové kontroly jako zásahu plyne nezbytnost ochrany před tímto zásahem, a to v době, kdy k němu dochází. V daném případě k zásahu došlo zahájením kontroly dne 9. 11. 2004 a jejím prováděním až do roku 2007. Výhrady obsahující mj. poukaz na nepříslušnost kontrolujícího správce daně, byť jinak cílený, uplatnil stěžovatel v námitkách podaných ve dnech 24. 4. 2006 a 21. 9. 2006. Považoval-li žalobce provádění daňové kontroly za nezákonné, mohl a měl proti tomu brojit žalobou proti nezákonnému zásahu podanou ve lhůtě navazující na rozhodn