6 Ads 46/2013 — Nejvyšší správní soud

36 Ad 34/2014- 50 - text pokračování 14 36 Ad 34/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Haplové a soudců JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D. a JUDr. Jany Kubenové v právní věci žalobkyně M. K., proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, se sídlem Kolářská 13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2013, č. j. 3167/1.30/13/14.3, t a k t o : I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 26. 9. 2013, č. j. 3167/1.30/13/14.3, s e r u š í a věc s e v r a c í k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4 000 Kč, a to k jejím rukám do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci a shrnutí obsahu rozhodnutí správních orgánů [1] Žalobou zaslanou soudu poštou Krajskému soudu v Ostravě dne 14. 4. 2014 se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „Inspektorát“) ze dne 7. 6. 2013, č. j. 9054/9.30/13/14.3-RZ. Tímto rozhodnutím Inspektorát rozhodl, že se žalobkyně dopustila správního deliktu dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) tím, že umožnila výkon nelegální práce, jak ji definuje § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti, když dne 22. 2. 2013 ve vymezené provozovně umožnila fyzické osobě M. Š. vykonávat závislou práci barmana spočívající v obsluze baru, čepování piva, obsluze zákazníků, kasírování zákazníků a přebírání zboží bez řádně uzavřeného pracovněprávního vztahu, čímž porušila § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“); za to jí byla dle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti uložena pokuta ve výši 250 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Zdejšímu soudu přitom byla věc postoupena dne 12. 6. 2014 na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2014, č. j. 22 Ad 68/2014-11. [2] Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl, jaké jsou definiční znaky závislé práce, která může být podle § 3 zákoníku práce vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, tj. v pracovním poměru nebo ve vztahu založeném dohodou o pracovní činnosti nebo dohodou o provedení práce. V tomto směru dospěl žalovaný k závěru, že pan Š. svou činností naplnil všechny požadované znaky závislé práce a odkázal na závěry judikatury a odborné literatury, přičemž zdůraznil, že definičním znakem závislé práce není úplatnost vykonávané práce; to stejné platí o soustavnosti či trvalosti vykonávané práce. [3] Ve svém rozhodnutí pak žalovaný především konstatoval, že vzhledem k okolnostem případu nelze přisvědčit žalobkyni, že se v daném případě jednalo o kamarádskou výpomoc. Stejně tak nebylo možné akceptovat odvolací námitku žalobkyně směřující k tvrzení o neznalosti obsahu příslušné právní úpravy. Na závěr svého rozhodnutí žalovaný uvedl, v čem spočívá společenská nebezpečnost správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce a věnoval se otázce výše uložené pokuty. V tomto ohledu uvedl, že žalobkyni byla uložena pokuta na samé spodní hranici, jakou stanovil § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti. Proto nemohl přihlédnout ani k tvrzení žalobkyně, že uložená sankce je nepřiměřená, a to právě s ohledem na to, že byla uložena v nejnižší možné výši. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě [4] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, v níž předně uvedla, že jí nebylo rozhodnutí žalovaného řádně doručeno. Jelikož byla znepokojená, že je žalovaný ve věci nečinný, tak dne 3. 3. 2014 doručila žalovanému žádost o zaslání rozhodnutí o odvolání. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 11. 3. 2014 a byla na něm vyznačena doložka právní moci k 10. 10. 2013, což žalobkyni překvapilo, neboť jí nebylo známo, že by rozhodnutí převzala. Na základě žádosti žalobkyně jí bylo žalovaným sděleno, že jí rozhodnutí bylo doručeno na základě fikce dle § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). [5] Po přezkoumání zaslané kopie doručenky proto žalobkyně požádala příslušnou pobočku České pošty v Buchlovicích o spolupráci, ta jí však nebyla schopna předložit žádný doklad prokazující doručení, případně prokazující splnění předpokladů pro použití fikce doručení dle správního řádu. Z podkladů žalovaného o doručení nevyplývá, že by žalobkyni byla zanechána výzva k vyzvednutí doručované zásilky a že by byla poučena o následcích nevyzvednutí. Rovněž nebyl dodržen postup pro doručování, neboť předmětná zásilka nebyla po uplynutí lhůty pro vyzvednutí vložena do schránky žalobkyně, ale byla zaslána zpět žalovanému; kdyby došlo ke vložení do schránky, měla by žalobkyně možnost se s rozhodnutím žalovaného seznámit. [6] Žalobkyně pokračuje, že žalovaný ani Česká pošta nepředložili žádný důkaz, který by prokazoval doručení rozhodnutí o odvolání, popřípadě splnění zákonných předpokladů pro nastoupení fikce dle § 24 odst. 1 správního řádu. Žalobkyně tak má za to, že jí rozhodnutí žalovaného nebylo dne 10. 10. 2013 řádně doručeno a s jeho obsahem byla seznámena nejdříve dne 11. 3. 2014, a to na její vlastní žádost. Žalobkyně tak měla za to, že lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného dosud neuplynula. [7] S ohledem na výše uvedené žalobkyně dodala, že podala příslušnému orgánu zároveň s nynější žalobou „žádost o určení neplatnosti okamžiku, kdy bylo rozhodnutí o odvolání doručeno podle § 24 odst. 2 správního řádu“. [8] Žalobkyně k věci samé uvedla, že žalovaný nesprávně posoudil skutkový stav věci, přičemž žalobkyně nezpochybňuje, že její kamarád M. Š. vedl její provozovnu v době její nepřítomnosti (od 15. 2. 2013 do 21. 2. 2013); bylo tak po vzájemné dohodě, na bázi přátelské výpomoci; oba od počátku shodně o své dohodě vypovídali, aniž by znali právní kvalifikaci jejich přátelské dohody. Podstata vztahu s panem Š. tak neodpovídala definici závislé práce. [9] Žalobkyně věc rozvedla tak, že zákoník práce a ani jiné předpisy nenutí, a z hlediska ústavních limitů nutit nemohou, aby se veškeré vztahy mezi subjekty práva řešily na bázi pracovněprávních a obdobných vztahů. Vztahy mezi občany totiž primárně upravuje občanský zákoník [tou dobou zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník z roku 1964“)], který upravuje mj. smlouvy příkazního typu; z tohoto hlediska se žalobkyně domnívá, že její dohoda s panem Š. jednoznačně naplňuje náležitosti příkazní smlouvy dle § 724 občanského zákoníku z roku 1964. V tomto smyslu nelze příkazní smlouvu vztáhnout jen na případ elementárních občanských výpomocí, jako je natření plotu, jak to činí žalovaný; naopak lze příkazní smlouvu vztáhnout na širokou paletu různých činností, přičemž je zjevné, že činnosti vykonávané na základě příkazní smlouvy mohou přijít do konkurence s činnostmi vykonávanými jako tzv. závislé práce. Žalobkyně a pan Š. splnili požadavky na příkazní smlouvu a nezastírali ani neobcházeli samotný účel uzavírání pracovněprávních vztahů. V daném případě se jednalo o relativně jednorázovou činnost, kdy jedna strana vystupovala samostatně a nebyla pod kontrolou druhé strany. Navíc příkazní smlouva může být uzavřena i ústně a jako úplatná i bezúplatná. [10] Žalobkyně zdůrazňuje, že její vztah s panem Š. neodpovídal legální definici závislé práce. Žalobkyně byla v předmětnou dobu pouze velmi vyčerpaná, naskytla se jí možnost jet na dovolenou, a proto se jí její kamarád M. Š. nabídl, že ji bude v provozovně zastupovat. Nijak jej neúkolovala a v přátelské důvěře nechala vedení provozovny na něm. Žalovaný v tomto směru pominul princip autonomie vůle ovládající civilní právo a pokusil se svým rozhodnutím pokřivit jejich vůli a vnutit stranám příkazní smlouvy režim zákoníku práce. [11] Žalobkyně též zpochybňuje závěr žalovaného, že se nejednalo o jednorázovou výpomoc. V daném případě se jednalo o krátké časové období, kdy pan Š. provozovnu vedl. Jednorázovost činnosti nelze redukovat na její výkon např. pouze v jeden den apod. [12] Podle žalobkyně účelem zavedení správního deliktu dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti je zejména boj proti nelegální práci cizinců a také ochrana slabší strany, aby proti vůli možných zaměstnanců jim nebyla vnucována tzv. práce načerno. V tomto ohledu se žalovaný nepokusil o teleologický výklad právní úpravy, z níž je, již s ohledem na minimální výši pokuty, zřejmé, že směřovala vůči zvlášť závažným a společensky nebezpečným situacím, nikoli na případy občanské výpomoci. Náhled žalovaného by totiž vedl k absurdním závěrům, např. likvidaci společensky prospěšných činností jako jsou kupř. pořádání zotavovacích pobytů spolky typu Junák apod., kde činnost vedoucích po dobu trvání táborů je