7 Afs 131/2015 — Nejvyšší správní soud

29 A 117/2017- 86 - text 10 pokračování 29 A 117/2017 29 A 117/2017-86 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobce: PILA CEDR spol. s r. o., se sídlem Malá Bystřice č. p. 2191/1, 756 27 Malá Bystřice, zastoupený JUDr. Petrem Kamenčákem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, 702 00 Ostrava, proti žalovanému: Celní úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem Koliště 17, 602 00 Brno, o žalobě ze dne 3. 5. 2017 na ochranu proti nečinnosti žalovaného ve věci zastavení daňové exekuce vedené proti žalobci, zahájené exekučním příkazem žalovaného ze dne 17. 3. 2015, č. j. 44145/2015-530000-42, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Krajský soud v Brně obdržel dne 5. 5. 2017 žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud žalovanému uložil povinnost vydat rozhodnutí o zastavení daňové exekuce vedené proti žalobci. Tato daňová exekuce byla dle žalobce zahájena exekučním příkazem žalovaného ze dne 17. 3. 2015, č. j. 44145/2015-530000-42 (dále jen „Exekuční příkaz“), a to přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb k zaplacení nedoplatku ve výši 251 000 Kč a exekučních nákladů ve výši 5 020 Kč, a to ve lhůtě do 7 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobce se domáhal též toho, aby mu byly žalovaným nahrazeny náklady soudního řízení. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě [2] Žalobce v žalobě uvedl, že exekučním titulem pro vydání Exekučního příkazu bylo rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „OIP“) ze dne 12. 9. 2012, č. j. 14852/9.30/12/14.3-RZ, ve znění rozhodnutí odvolacího orgánu, tj. Státního úřadu inspekce práce ze dne 3. 1. 2013, č. j. 4438/1.30/12/14.3, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 250 000 Kč za porušení zákazu nelegální práce a rovněž uložena povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. [3] V reakci na Exekuční příkaz žalobce podal návrh ze dne 20. 4. 2015 na zastavení daňové exekuce pro její nezákonnost. Jako důvod zastavení přitom uvedl, že právo vymáhat nedoplatek zaniklo v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 52/13, publikovaného pod č. 219/2014 Sb. [4] Žalovaný vydal dne 19. 6. 2015 pod č. j. 44145-8/2015-530000-11 rozhodnutí o námitce, kterým návrh na zastavení exekuce jako námitku proti Exekučnímu příkazu zamítl. Podáním ze dne 7. 1. 2016 adresovaným Ministerstvu financí proto žalobce uplatnil stížnost na postup žalovaného, kdy žádal vyřízení stížnosti tak, že se konstatuje, že postup žalovaného je v rozporu se zákonem, a to s cílem vést ho k zastavení daňové exekuce. Tuto stížnost postoupilo Ministerstvo financí k vyřízení žalovanému. Ten ji z části posoudil jako nedůvodnou (viz jeho vyrozumění ze dne 17. 2. 2016, č. j. 21354-5/2016-530000-11) a v části posouzené jako podnět k odstranění nečinnosti správce daně ji postoupil Generálnímu ředitelství cel (viz vyrozumění žalovaného ze dne 10. 2. 2016, č. j. 21354-4/2016-530000-11). [5] Generální ředitelství cel dosud o podnětu k odstranění nečinnosti správce daně nerozhodlo a doposud tak nebylo rozhodnuto ani o žalobcově návrhu na zastavení řízení. Žalobce přitom má za to, že z hlediska přípustnosti žaloby dle § 79 odst. 1 s. ř. s. postupoval v souladu s § 38 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) a prostředky na ochranu proti nečinnosti správního orgánu vyčerpal bezvýsledně. [6] K pozadí celé věci žalobce dodal, že zmíněná pokuta byla orgány inspekce práce uložena dle tehdy platné právní úpravy v minimální výši stanovené zákonem, kdy tyto orgány vyjádřily názor, že uloženou pokutu nelze prominout. [7] S ohledem na shora uvedené žalovaný vydal dne 17. 10. 2013 exekuční příkaz, kterým nařídil postižení finančních prostředků přikázáním pohledávky ve výši 256 020 Kč z účtu u poskytovatele platebních služeb. Rozhodnutím ze dne 24. 2. 2014, č. j. 2589-2/2014-530000-42, žalovaný daňovou exekuci zastavil z důvodu, že u dotčeného poskytovatele platebních služeb žalobce neměl účet. [8] Dne 9. 9. 2014 přitom vydal Ústavní soud pod sp. zn. Pl. ÚS 52/13 již shora zmíněný nález, kterým dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, tj. dne 16. 9. 2014, zrušil § 140 odst. 4 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 367/2011 Sb. a zákona č. 1/2012 Sb. (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), ve slovech „nejméně však ve výši 250 000 Kč“. Důvodem zrušení citovaného ustanovení byl jeho rozpor s čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. [9] Dopisem ze dne 14. 10. 2014 zaslaným OIP a na vědomí žalovanému žalobce oba tyto orgány veřejné správy vyzval, aby důsledky citovaného nálezu respektovaly a ustaly ve vymáhání pokuty, neboť dle § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají sice nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. [10] OIP žalobci přípisem ze dne 5. 11. 2014, č. j. OIP9-2014-15364, potvrdil přijetí dopisu ze dne 14. 10. 2014 a uvedl, že vymáhání pokuty je zcela v kompetenci žalovaného. [11] S ohledem na předchozí zastavení exekuce a nález Ústavního soudu žalobce očekával, že správní orgány již pokutu vymáhat nebudou; tak se ovšem nestalo. Předmětným Exekučním příkazem totiž byla znovu nařízena daňová exekuce přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb. [12] Dne 22. 6. 2016 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. 102119/2016-530000-42, kterým bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví žalobce. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, k němuž Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 4. 10. 2016, č. j. 40298-4/2016-900000-304.1, sice napadené rozhodnutí z části změnilo, odvolání žalobce však nevyhovělo. Řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí Generálního ředitelství cel bylo následně zastaveno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2016, č. j. 29 Af 123/2016-43, z důvodu nezaplacení soudního poplatku. [13] Žalobce shrnul, že provádění předmětné exekuce považuje za nezákonné. Generální ředitelství cel, jako nadřízený orgán žalovaného, uvedlo v rozhodnutí ze dne 4. 10. 2016, č. j. 40298-4/2016-900000-304.1, k odvolacím argumentům žalobce (k jeho odvolání ze dne 25. 7. 2015) v zásadě to, že 1) Ústavní soud zrušil (pouze) spodní hranici výše pokuty, dále, že 2) správní orgán, který pokutu uložil, přihlížel k majetkové situaci žalobce a dále, že 3) žalovaný nebyl oprávněn se zabývat otázkou nezákonnosti rozhodnutí o uložení pokuty. Tyto názory žalobce s podrobnější argumentací zcela odmítá. [14] Žalobce uzavřel, že je zjevné, že žalovaný, podporovaný názorem svého nadřízeného orgánu, považuje exekuci za přípustnou a nehodlá ji zastavit. Žalovaný dosud nerozhodl o návrhu na zastavení řízení a přes vyčerpání prostředků ochrany proti jeho nekonání zůstal nečinný. Stanovisko o nepřípustnosti exekuce ostatně zastává rovněž Veřejný ochránce práv, který vydal dne 1. 2. 2017 pod sp. zn. 6381/2016/VOP/JŠ zprávu, v níž konstatoval pochybení žalovaného spočívající mj. v tom, že ten nezastavil exekuci, ač pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. III. Replika žalobce [15] Žalovaný byl toho názoru, že žaloba je nepřípustná, neboť nebyla splněna podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředků, které daňový řád stanoví k ochraně proti nečinnosti. [16] Žalobce dle žalovaného sice tvrdí, že bezvýsledně vyčerpal prostředky na ochranu proti nečinnosti žalovaného ve věci návrhu na zastavení exekuce, avšak podle žalobce žádný z žalobcem provedených úkonů nepředstavoval podnět k ochraně proti nečinnosti ve smyslu § 38 odst. 1 daňového řádu. Pokud žalobce zmiňuje vyrozumění žalovaného ze dne 10. 2. 2016, č. j. 21354-4/2016-530000-11, a ze dne 17. 2. 2016, č. j. 21354-5/2016-530000-11, s odkazem na něž dle jeho tvrzení doposud Generální ředitelství cel nerozhodlo o jeho podnětu k odstranění nečinnosti žalovaného, potom žalovaný znovu zdůrazňuje, že takový podnět žalobcem podán nebyl. [17] Žalovaný k věci dodává, že žalobce učinil v dané věci podání přímo u Ministerstva financí, které toto podání postoupilo žalovanému – dne 2. 2. 2016 bylo evidováno u žalovaného pod č. j. 21354/2016-530000-11. V přípisu Ministerstvo financí uvádí, jak žalovaný shrnuje, že dané podání bylo vyhodnoceno jako stížnost proti postupu správce daně a tudíž je postupováno správci daně k vyřízení stížnosti. Toliko z důvodu opatrnosti předal žalovaný předmětnou písemnost žalobce k posouzení Generálnímu ředitelství cel ve smyslu § 38 odst. 3 daňového řádu k zaujetí stanoviska, zda z obsahu podání nelze mít za to, že se jedná o podnět dl