3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

30 A 50/2015- 48 - text pokračování 11 30 A 50/2015 30 A 50/2015 - 48 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: N. A. B., státní příslušnost Moldavská republika, zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 3. 2015, č. j. MV-140032-3/SO-2014, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Žalobce se včas podanou žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“ či „zdejší soud“) dne 17. 4. 2015 domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále také „napadené rozhodnutí“), které řešilo odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) č. j. OAM-2185-22/ZR-2013 ze dne 11. 8. 2014. Správní orgán I. stupně žalobci zrušil povolení k trvalému pobytu dle ust. § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Důvodem pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu byla skutečnost, že se žalobce dopustil několika trestných činů, za něž byl v době platného povolení k trvalému pobytu pravomocně odsouzen, čímž měla být naplněna podmínka dle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný napadeným rozhodnutím blanketní odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. II. Obsah žaloby Žalobce předně poukázal na to, že správní orgány vycházely při svém hodnocení z nesprávného výkladu pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“. Správní orgán dle žalobce poukazoval na několik soudních rozhodnutí, která však vzhledem k rozdílnosti skutkového stavu nejsou přiléhavá pro danou věc. Takový postup způsobil nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Použitelné v dané věci bylo pouze usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 07. 2011, sp. zn. 3 As 4/2010, ve kterém kasační soud provedl výklad pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“, a to ve vztahu k ustanovení § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, kdy toto má představovat zejména skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, přičemž i v takovém případě je nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci apod. Zejména otázka aktuálnosti byla dle žalobce porušena, neboť poslední trestný čin měl spáchat před šesti lety. Závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu jsou aplikovatelné i na zrušení povolení k trvalému pobytu podle ustanovení 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, což bylo konstatováno mimo jiné i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011-146. Žalobce uvedl, že správní orgány měly dle výše uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu zohlednit individuální okolnosti života žalobce a přihlédnout k jeho celkové životní situaci, a to za použití zásady přiměřenosti, kdy je nutné vzít v úvahu takové skutečnosti, jakými jsou délka pobytu osoby na území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenská a kulturní integrace v hostitelském členském státě a intenzita vazeb v zemi původu. V tomto smyslu však v rozhodnutí správních orgánů zjištění skutkového stavu a takové úvahy absentují, což dle žalobce zakládá jeho nepřezkoumatelnost. Žalobce dále namítal zásadní porušení pravidel vedení správního řízení, neboť nebyl proveden jeho výslech. Dále správní orgány měly zcela vytěsnit otázku a míru jeho rodinných poměrů na území České republiky, kde pobývala jeho manželka a děti. Správní orgány se také spokojily s konstatováním, že když si žalobce vyzvedl mu adresovanou poštovní zásilku v Moldavsku, tak vlastně nepobývá na území České republiky a tudíž zrušení trvalého pobytu nemůže být zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Takovéto obecné konstatování a dovození tak závažného důsledku pouze z toho, kde byla poštovní zásilka převzata, považuje žalobce za postup v hrubém rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). III. Vyjádření žalované Žalovaná předně uvedla, že žalobce byl v rámci správního řízení pasivní, například při podání blanketního odvolání, ktelé nedoplnil ani přes výzvu správního orgánu. K časovému odstupu správních rozhodnutí od páchání trestné činnosti pak žalovaná uvedla, že dle konstantní judikatury správních soudů je možné aplikovat ust. § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců jen v případě skutečně závažných narušení veřejného pořádku, tedy nejčastěji v případě spáchání nebagatelní trestné činnosti. To, že byla spáchána trestná činnost, však může určit jen trestní soud, a proto jsou správní orgány při rušení povolení k trvalému pobytu závislé na vydání trestního rozsudku. Jelikož se však jedná o trestnou činnost nebagatelní, je dané trestní řízení náročné, a to logicky i z časového hlediska. K tomu je třeba připočíst dobu trvání správních řízení před oběma instancemi, jež pro množství úkonů a několikerému a obtížnému doručování trvají v součtu obvykle něco přes rok. Takovýmto náhledem je dle žalované nutno přistupovat také k žalobcově věci, neboť ten byl podle údajů rejstříku trestů pravomocně odsouzen ke dni 26. 9. 2013, tedy po pěti letech od spáchání trestné činnosti, přičemž správní řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu bylo zahájeno dne 16. 10. 2013. Při správním řízení navíc bylo zjištěno, že žalobce spáchal další trestné činy, také v úmyslu přímém, pro které byl pravomocně odsouzen. V součtu tak nelze usuzovat, že by bylo postupováno v rozporu se zákonem či konstantní judikaturou soudů. K posuzování přiměřenosti žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012, z něhož mimo jiné vyplývá, že ze samotné podstaty principu přiměřenosti plyne, že se poměřuje „něco k něčemu“, zde tedy veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život cizince. Žalovaná uvedla, že bylo třeba se zabývat intenzitou zásahu do rodinného a soukromého života žalobce. Podle Centrálního registru osob na území České republiky měl manželku paní K. B., nar. X, st. přísl. Česká republika. V žalobě bylo uvedeno, že zde žalobce měl také děti. Podle 5. odstavce na str. 4 rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2011, č. j. 11 T 155/2010-360, má sice paní B. 2 děti, I. a J., žalobce je však otcem pouze jednoho z nich. Dle téhož trestního rozsudku již bylo manželství rozvedeno. Ministerstvo vnitra se za účelem zjištění eventuálních vazeb pokusilo vyslechnout jak žalobce, tak i paní B., neúspěšně. Vzájemné vazby však nemohou být nijak silné, dle trestního rozsudku jsou totiž rozvedeni již značnou dobu, Paní B. bydlí v obci Č., tedy více než 100 km od Brna, kde měl žalobce naposledy hlášen trvalý pobyt. Paní B. navíc nereagovala na předvolání k výslechu, tedy neučinila nic, co by mohlo žalobci pomoci k udržení jeho pobytového oprávnění, ačkoliv dle textu předvolánky jí bylo známo, že výslech bude konán v rámci řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu jejího bývalého manžela (žalobce). Podle zmíněného trestního rozsudku se při podvodném jednání vydávala za manželku žalobce paní B. I. B., nar. X, st. přísl. Moldavská republika, dle Cizineckého informačního systému však tato osoba není vedena jako manželka žalobce. Žalovaná uvedla, že rodinné vazby žalobce na území České republiky nebyly zjištěny, přes snahu vyslechnout jak žalobce, tak jeho manželku. Ačkoliv se jednalo o řízení zahájené z moci přední, měl žalobce sdělit detaily o svých rodinných vazbách, jejichž posouzení mohlo vést až k závěru o nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobcova života. Žalovaná v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 As 107/2011 – 74. IV. Obsah nařízeného jednání před soudem K nařízenému jednání před soudem dne 25. 5. 2017 se účastníci ani právní zástupce žalobce nedostavili s tím, že souhlasí, aby věc byla rozhodnuta bez jednání. V případě, že by jednání proběhlo, omluvili svoji neúčast (viz sdělení žalovaného ze dne 18. 5. 2017 a sdělení zástupce žalobce ze dne 23. 5. 2017, založené ve spisu). V rámci nařízeného jednání soud provedl k důkazu rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2013, č. j. 11 T 155/2010 – 498 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2013, č. j. 9 To 335/2013 – 527. Důvodem pro provedení těchto důkazů byla skutečnost, že oba citované rozsudky byly zmiňovány v prvostupňovém správním rozhodnutí, ale nebyl sou