5 Azs 156/2014 — Nejvyšší správní soud

29 A 244/2016- 41 - text  8 29 A 244/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobce: I. R. zastoupený advokátem Mgr. Radimem Strnadem sídlem Příkop 8, 602 00 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 11. 2016, č. j. MV-160542-3/SO-2014 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se svou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, kterým bylo změněno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „ministerstvo vnitra“), ze dne 15. 10. 2014, č. j. OAM-3368-31/DP-2014, tak, že žádost žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání dle § 45 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) se zamítá podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a povolení k dlouhodobému pobytu se neuděluje, neboť se i přes provedení pohovoru nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti žalobce. Změna napadeného rozhodnutí ministerstva vnitra konkrétně spočívala v tom, že žalovaná se neztotožnila s jedním z důvodů zamítnutí žádosti žalobce ze strany ministerstva vnitra, a to podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť právní názor ministerstva vnitra, že jednání žalobce, který odmítl v rámci pohovoru vypovídat s odůvodněním, že by si touto výpovědí mohl způsobit nebezpečí stíhání pro přestupek, lze kvalifikovat jako neoprávněné porušení povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat stanovené v § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, žalovaná považovala za nesprávný. Naopak prvně uvedený důvod pro zamítnutí žádosti žalobce žalovaná věcně správným shledala. 2. Ze správního spisu se podává, že žalobci byl povolen na území České republiky dlouhodobý pobyt za účelem podnikání – účast v právnické osobě (jednatel ve společnosti RV-STROJ, s.r.o., následně pak ve společnosti AIST RV, s.r.o.), a to s platností od 31. 1. 2012 do 30. 1. 2014. Dne 28. 1. 2014 žalobce podal žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání dle § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. K této žádosti žalobce mimo jiné přiložil i rozhodnutí Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Brně, ze dne 25. 9. 2013, jímž bylo žalobci podle § 94 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), prodlouženo povolení k zaměstnání na dobu od 1. 11. 2013 do 30. 4. 2014, přičemž jako svého zaměstnavatele žalobce uvedl společnost TURBOSTAV, s.r.o. V návaznosti na to ministerstvo vnitra předvolalo žalobce dle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců k provedení výslechu, a to na den 7. 5. 2014. Na základě včasné omluvy zmocněného zástupce žalobce byl termín jeho konání posunut na den 11. 6. 2014. Jak vyplývá z protokolu o výslechu žalobce ze dne 11. 6. 2014, č. j. OAM-3368-24/DP-2014, žalobce po položení první otázky uvedl: „Odmítám vypovídat, protože svou výpovědí způsobím sám sobě nebezpečí pro správní delikt, já mám už 57 let, jsem starší člověk, mám špatnou paměť a mám strach poškodit sám sebe“, přičemž toto odmítnutí žalobce dopředu vztáhl na všechny případně položené otázky ze strany ministerstva vnitra, tímto byl výslech žalobce ukončen. Ministerstvo vnitra následně vydalo citované rozhodnutí, kterým zamítlo žádost žalobce, a to hned ze dvou uvedených důvodů, tzn. podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti, a to ani po provedeném výslechu, a podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, kdy žalobce nesplnil zde vymezenou podmínku a v posledních 5 letech porušil zákonem stanovenou povinnost, konkrétně povinnost vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat dle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. 3. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil blanketním odvoláním, které ovšem ani přes výzvu ministerstva vnitra ze dne 5. 11. 2014, č. j. OAM-3368-33/DP-2014, nebylo doplněno o odůvodnění. Žalovaná postupovala podle § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád z roku 2004“) a, jak již bylo výše rekapitulováno, ztotožnila se pouze se závěrem ministerstva vnitra, na jehož základě zamítlo žádost žalobce s odkazem na § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť i žalovaná dospěla k názoru, že se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti žalobce, a to nikoliv vinou správního orgánu, přičemž správní orgán je povinen ověřit nejen to, zda žádost splňuje všechny náležitosti a zda jsou splněny všechny pro podání žádosti, ale také prověřit, zda není u žadatele dán některý z důvodů pro neudělení (nevydání) povolení k dlouhodobému pobytu dle § 56 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná proto považovala za zcela správný závěr ministerstva vnitra, které konstatovalo, že provedeným výslechem chtělo ověřit skutečnost, zda je žalobce skutečně zaměstnán u společnosti TURBOSTAV, s.r.o., a zda tak činí v souladu s vydaným povolením k zaměstnání, odmítnutím výpovědi nicméně žalobce znemožnil správnímu orgánu zjistit skutkový stav věci. Žalovaná se již ovšem neztotožnila s názorem ministerstva vnitra, že odmítnutí výpovědi ze strany žalobce bylo neoprávněné a porušil tím povinnost vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat, stanovenou v § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, čímž v konečném důsledku došlo i k naplnění důvodu pro zamítnutí žádosti žalobce, předvídaného v § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná byla naopak toho názoru, že zmíněná povinnost vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat nezbavuje možnosti účastníka řízení (žalobce) využít svého práva nevypovídat, tedy výpověď odepřít, a proto na takový případ nelze aplikovat uvedenou povinnost, jelikož „v případě využití možnosti nevypovídat nemůže logicky účastník řízení uvádět nepravdivé údaje a nemůže ani nic zamlčet.“ II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl zdejšímu soudu, aby rozhodnutí žalované zrušil. 5. Žalobce, po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, zdůraznil, že odmítnutím vypovídat v rámci výslechu prováděného ministerstvem vnitra využil svého základního práva odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, zaručeného v čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), přičemž uvedené se nepochybně vztahuje i na správní delikty a přestupky. Za situace, kdy se takového práva žalobce rozhodl využít, není přípustné, aby správní orgán jakkoliv polemizoval o tom, zda tak učinit mohl či nikoliv, popř. že by si sám správní orgán mohl vyhodnocovat, zda otázky, které měl v úmyslu žalobci v rámci výslechu položit, jsou pro něho závadné. Z tohoto důvodu proto dle žalobce nemohou obstát závěry ministerstva vnitra o tom, že žalobce odmítnul vypovídat neoprávněně. Jestliže následně žalovaná vydala rozhodnutí, kterým potvrdila rozhodnutí ministerstva, pak i toto rozhodnutí je nutno považovat za nezákonné. III. Vyjádření žalované k žalobě 6. Žalovaná se ve svém vyjádření k žalobě neztotožnila s námitkou žalobce, že využil svého ústavně zaručeného práva nevypovídat, neboť je naopak toho názoru, že v případě žalobce se jedná o zjevné zneužití práva odepřít výpověď. Dle žalované totiž není akceptovatelné, aby se účastník řízení bez dalšího zbavil své povinnosti pravdivě v rámci výslechu odpovídat na dotazy správního orgánu s tím, že mu hrozí v důsledku odpovědi nebezpečí stíhání pro trestný čin či správní delikt. V prvé řadě objektivně nějaké riziko stíhání musí existovat, nicméně v případě otázek kladených správním orgánem toto riziko nehrozilo, což ministerstvo vnitra řádně ve svém rozhodnutí odůvodnilo. V opačném případě by tak mohl každý cizinec odmítnout výpověď, což by v konečném důsledku znamenalo, že se ustanovení § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v praxi stane nepoužitelným. Žalobce si navíc musel být plně vědom toho, že svým přístupem k výslechu zcela znemožní správnímu orgánu ověřit některé údaje uvedené v žádosti. Žalovaná proto navrhla, aby krajský soud podanou žalobu zamítl jako nedůvodnou. IV. Posouzení věci krajským soudem 7. Zdejší soud, za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí ž