4 Ads 246/2015 — Nejvyšší správní soud

29 Ad 7/2016- 74 - text  15 29 Ad 7/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Petra Pospíšila ve věci žalobce: A-ASKA grafik s.r.o., IČO 25324675 sídlem Optátova 244/35, 637 00 Brno zastoupená advokátem Mgr. Petrem Žídkem, Ph.D. sídlem Kpt. Jaroše 13, 602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 5. 2016, č. j. MPSV-2016/3928-421-1, ze dne 27. 5. 2016, č. j. MPSV-2016/15587-421/1, ze dne 6. 6. 2016, č. j. MPSV-2016/16595-421/1, ze dne 27. 7. 2016, č. j. MPSV-2016/115273-421/1, ze dne 27. 5. 2016, č. j. MPSV-2016/15588-421/1, ze dne 7. 3. 2017, č. j. MPSV-2016/276262-421/1, ze dne 24. 5. 2017, č. j. MPSV-2017/46443-421/1, ze dne 5. 9. 2017, č. j. MPSV-2017/129589-421/1, a ze dne 19. 12. 2017, č. j. MPSV-2017/189353-421/1, takto: I. Žaloby se zamítají. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Výše označenými rozhodnutími žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil výroky II. rozhodnutí Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Brně (dále jen „správní orgán prvního stupně“), kterými správní orgán prvního stupně podle § 78 odst. 8 písm. b), 3 a 8 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) rozhodl tak, že žalobci neposkytl příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 odst. 2 a § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti za jednotlivá čtvrtletí roku 2015, 2016 a 2017. 2. Žalovaný v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedl, že pro posouzení věci bylo rozhodné, zda pracovní poměr žalobce a pana L. S. vznikl platně či nikoliv. Žalovaný se zcela ztotožnil se závěrem správního orgánu prvního stupně, že pracovní smlouva mezi žalobcem a zaměstnancem L. S. je absolutně neplatným právním úkonem, jelikož na obou stranách vystupuje L. S., který je jediným jednatelem žalobce, a proto nelze na L. S. příspěvek na mzdové náklady a zvýšený příspěvek poskytnout. Úřad práce podle žalovaného správně poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2708/2008, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3053/2010 (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), dle nichž rozdílnost zájmů mezi žalobcem a L. S. plyne již ze samotné podstaty vztahu zaměstnance a zaměstnavatele, a proto lze bez dalšího dovodit, že L. S. jako jednatel žalobce jednal v rozporu se zájmy zastoupeného, kterým byl žalobce. V případě tvrzeného pracovněprávního vztahu je podle žalovaného třeba vycházet z § 19 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), který s účinností od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 stanovil pro některé vady právních úkonů absolutní neplatnost, v daném případě se jednalo o důvod uvedený pod písm. d). K námitce, že pracovní smlouva nebyla za žalobce uzavřena jednatelem, ale P. S., který jednal na základě § 15 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“), žalovaný uvedl, že zmocnění dle tohoto ustanovení nemá charakter zákonného zmocnění přímo ze zákona, jelikož k tomu, aby daná osoba mohla jednat, je nutné pověření udělené obchodní společností. Oprávnění k udělení takového pověření spočívá na statutárním orgánu obchodní společnosti. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005) podle žalovaného vyplývá, že osoba jednající za zmocnitele jedná, jako by jednal zmocnitel sám. Žalovaný má tedy za nepochybné, že v případě smlouvy podepsané za žalobce P. S. je třeba na tuto smlouvu pohlížet jako na smlouvu uzavřenou na obou stranách panem L. S. K námitce, že v případě absolutní neplatnosti má žalobce nárok na příspěvek i zvýšený příspěvek na základě existence tzv. faktického vztahu, žalovaný uvedl, že zákon o zaměstnanosti neumožňuje přiznat příspěvek dle § 78 na základě faktického pracovního vztahu, ale pouze na základě vztahu řádně uzavřeného v souladu se zákoníkem práce. Protože pracovní smlouva nemohla být platně uzavřena, nestal se L. S. zaměstnancem žalobce a nelze na něj poskytnout příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ani zvýšený příspěvek. K neposkytnutí zvýšeného příspěvku dle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti žalovaný uvedl, že s ohledem na § 78 odst. 8 písm. e) zákona o zaměstnanosti nebylo možno poskytnout zvýšený příspěvek na zaměstnance, kteří byli po celý měsíc nebo po celé čtvrtletí v pracovní neschopnosti. Příspěvek na náklady provozních zaměstnanců a pracovních asistentů lze přiznat pouze v rozsahu odpovídajícím počtu hodin odpracovaných provozními zaměstnanci nebo pracovními asistenty při pomoci konkrétním zaměstnancům, kteří jsou osobami se zdravotním postižením. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobách 3. Ve včas podaných obsahově obdobných žalobách žalobce navrhl, aby soud napadená rozhodnutí žalovaného zrušil a věci vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení (Krajský soud v Brně rozhodl o spojení jednotlivých věcí - řízení o žalobách proti jednotlivým v záhlaví uvedeným rozhodnutím – usnesením ze dne 22. 6. 2018, č. j. 29 Ad 7/2016-70). Rozhodnutí žalovaného považuje žalobce za nezákonná a namítá, že byl těmito rozhodnutími zkrácen na svých právech. 4. K nezákonnosti částí výroků týkajících se pracovního poměru pana S. žalobce předně namítal, že pracovní smlouva mezi žalobcem a panem S. byla za žalobce uzavřena panem S., který byl k tomuto jednání oprávněn vzhledem k rozsahu činností, k nimž byl pověřen ve smyslu § 15 odst. 1 obchodního zákoníku. Při uzavírání pracovní smlouvy tedy za žalobce nejednal pan S., ale třetí osoba. S poukazem na komentář k obchodnímu zákoníku žalobce namítal, že pověření dle ust. § 15 odst. 1 obchodního zákoníku není zmocněním, a proto žalovaným uvedená judikatura (rozsudek Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 29 Odo 1082/2005) není na věc aplikovatelná. Žalobce zdůrazňuje, že při uzavírání pracovní smlouvy pan S. nejednal za jednatele žalobce, ale jednal přímo za žalobce, jehož zaměstnancem byl. V procesu uzavírání smlouvy tak fakticky i právně vystupovaly dvě odlišné osoby, a to pan S. jako zaměstnanec a žalobce zastoupený svým zaměstnancem panem S. Žalobce se neztotožnil s argumentací žalovaného, že smlouva byla na obou stranách uzavřena panem S., a proto nelze na danou věc aplikovat závěry Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 21 Cdo 11/98, sp. zn. 21 Cdo 2708/2008 nebo sp. zn. 21 Cdo 3053/2010. Pro úplnost žalobce dodal, že při akceptaci názoru žalovaného by bylo v podstatě nemožné, aby společnost uzavřela pracovní smlouvu se svým jednatelem. 5. Pro případ, že by soud přistoupil na argumentaci, že předmětnou pracovní smlouvu uzavřel na obou stranách pan S., žalobce namítal, že interpretace závěrů Nejvyššího soudu podávaná žalovaným je nesprávná. Z rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 11/98 totiž vyplývá, že rozdílnost zájmů smluvních stran nenastupuje automaticky při uzavření pracovní smlouvy jednou osobou za obě smluvní strany, nýbrž je třeba ji dovodit z konkrétních okolností případu. Úřad práce ani žalovaný přitom žádné takové okolnosti neuvedl. 6. Pro případ, že by byla pracovní smlouva shledána neplatnou, muselo by se podle žalobce jednat o neplatnost relativní, nikoli absolutní, jak dovodily správní orgány. Dle žalobce nejsou naplněny podmínky absolutní neplatnosti dle § 19 písm. d) zákoníku práce. Žalovaným tvrzený důvod neplatnosti spočívající v rozporu zájmů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nelze podřadit pod žádný z důvodů absolutní neplatnosti. Vzhledem k tomu, že se nikdo neplatnosti pracovní smlouvy nedovolal, je dle žalobce třeba na tuto smlouvu pohlížet jako na platnou. 7. Konečně se žalobce domnívá, že i v případě, že by pracovní smlouvu bylo třeba považovat za absolutně neplatnou, byl mezi žalobcem a panem S. založen tzv. faktický pracovní poměr ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2029/2009. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že tento vztah postrádá základní náležitosti pracovněprávního vztahu, když na obou stranách vztahu vystupuje tatáž fyzická osoba. Zdůraznil, že v daném případě faktický pracovní poměr vznikl mezi žalobcem jako zaměstnavatelem a panem S. jako zaměstnancem. Přitom neexistuje legitimní důvod, proč by jediný jednatel společnosti nemohl být zároveň jejím zaměstnancem, pokud předmětem pracovního poměru není výkon práce odpovídající obchodnímu vedení společnosti. Žalobce je přesvědčen, že náklady plynoucí z tohoto faktického pracovního poměru je třeba považovat za uznatelné mzdové náklady zaměstnance podle ust. § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti a § 14a vyhlášky č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „vyhláška č. 518/2004 Sb.“), neboť se m