1 As 25/2013 — Nejvyšší správní soud

30 A 111/2016- 64 - text 13 30A 111/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci žalobkyně: PhDr. H. P. proti žalovanému: Nejvyšší soud sídlem Burešova 20, 657 37 Brno o žalobě proti sdělení žalovaného o odložení žádosti o poskytnutí informace ze dne 8. 7. 2016, sp. zn. Zin 47/2016 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se včas podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného sdělení žalovaného o odložení žádosti o poskytnutí informace ze dne 8. 7. 2016, sp. zn. Zin 47/2016, které bylo vydáno postupem podle ust. § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“). Žalovaný obdržel dne 13. 4. 2016 žádost žalobkyně o poskytnutí informace, přičemž jí následně dne 19. 4. 2016 oznámil výši úhrady za poskytnutí požadované informace. Proti stanovení výše úhrady podala žalobkyně dne 22. 4. 2016 stížnost, přičemž předseda Nejvyššího soudu potvrdil dne 3. 5. 2016 postup orgánu prvého stupně povinného subjektu (žalovaného). Žalovaný po marném uplynutí lhůty pro zaplacení úhrady vydal dne 8. 7. 2016 žalobou napadené sdělení o odložení žádosti o poskytnutí informace. II. Obsah žaloby 2. Žalobkyně namítala, že žalobou napadený úkon žalovaného byl vydán absolutně nepříslušnou osobou, neboť mělo být rozhodnuto Ministerstvem spravedlnosti; situace, kdy si povinný subjekt „sám o sobě“ rozhoduje, zcela popírá smysl opravného prostředku. Žalobkyně dále namítala, že je povinností žalovaného mít za mnoholeté vysoké finanční investice směřované do informačních elektronických technologií takové softwarové vybavení, které umožní fulltextové automatizované vyhledávání v databázi rozhodnutí, mj. podle dotčeného právního předpisu. Žalobkyně dále namítala, že jí měla být poskytnuta alespoň část informace do určitého objemu „administrativní zátěže“, kterou výkon agendy vyhledávání pro povinný subjekt představuje; žalobkyni měla být poskytnuta část informace nespadající pod kritérium „mimořádně rozsáhlého vyhledávání“. Žalobkyně dále namítala, že argumentace majetkovými poměry žadatele je relevantní argumentací, kterou nadřízený orgán musí zvažovat při přezkumu stížnosti proti výši úhrady a vypořádat se s touto argumentací, včetně navržených důkazů. Žalobkyně závěrem namítala, že je nesmyslné, aby povinný subjekt čekal na uplynutí 60denní lhůty na odložení žádosti o informaci z důvodu nezaplacení úhrady, a to i v případě, že je ze všech okolností zřejmé, že žadatel úhradu neprovede. Žalobkyně navrhla, aby soud podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení části zákona o svobodném přístupu k informacím, a to ust. § 17 odst. 5 tak, aby po úpravě zněl, že „Poskytnutí informace podle odst. 3 je podmíněno zaplacením požadované úhrady. Pokud žadatel úhradu nezaplatí, povinný subjekt žádost odloží.“ Žalobkyně dále navrhla, aby soud podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení části zákona o svobodném přístupu k informacím tak, aby jeho ust. § 20 odst. 4 po úpravě znělo: „Pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se při postupu podle tohoto zákona ustanovení správního řádu.“ III. Vyjádření žalovaného k žalobě 3. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že žalobkyni bylo v rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 3. 5. 2016, č. j. Zin 47/2016 – 33 vysvětleno, že stávající informační systém ISNS je pro potřeby Nejvyššího soudu zcela dostatečný. Není možné od jakékoliv počítačové aplikace rozumně předpokládat, že bude schopna zvládat kteroukoli představitelnou operaci. Žalovaný zdůraznil, že rozhodnutí vydávaná Nejvyšším soudem na základě § 30 o.s.ř., jež jsou předmětem zájmu žalobkyně, lze považovat za rozhodnutí procesního charakteru, která povinné subjekty na základě výjimky uvedené v § 11 odst. 4 písm. b) zákon o svobodném přístupu k informacím neposkytují. Aplikace používaná Nejvyšším soudem proto nemusí mít tuto specifickou operaci naprogramovánu ani pro své vnitřní potřeby, ani pro potřeby podle posledně citovaného zákona, čímž je vyvrácen argument žalobkyně, která považuje za rozpor s dobrými mravy, aby byla zpoplatněna informace, která by měla být dostupná v již existující a ze státních prostředků pořízené a financované elektronické bázi. Žalovaný rovněž odmítl, že by měl poskytnout alespoň část informací, neboť žádost musí být posuzována jako jeden celek a pokud povinný subjekt vyhodnotí, že její vyřízení bude splňovat kritéria mimořádně rozsáhlého vyhledávání, je jeho právem při splnění podmínek v ust. § 17 odst. 1 a odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím požadovat úhradu za poskytnutí informace. Žalovaný ve svých přípisech žalobkyni detailně vysvětlil, jakým způsobem byla konečná výše úhrady vyčíslena a na základě jakých skutečností k ní žalovaný dospěl. Tím byly řádně naplněny všechny náležitosti oznámení výše úhrady stanovené v § 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Zákonodárce při schvalování zákona velmi prozíravě předpokládal, že některé žádosti mohou svým rozsahem značnou mírou zasáhnout do chodu povinného subjektu, kdy určitý pracovník bude nucen přerušit svou běžnou pracovní náplň a bude se věnovat sběru a třídění dat pro žadatele. Úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledávání je třeba chápat jako cenu za přípravu informace k distribuci, nikoliv jako zpoplatnění samotné informace. Povinný subjekt je současně organizační složkou státu a ve smyslu ust. § 45 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů, musí své úkoly plnit co nejhospodárnějším způsobem. I toto ustanovení podporuje legitimitu úhrad za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací, neboť tato činnosti nemůže jít jen k tíži povinného subjektu, ale je nutné, aby na ní participoval i samotný žadatel o informaci. Navrhované rozdělení žádosti a poskytnutí části informací bez předepsané úhrady a části za úhradu považuje žalovaný za typický návod k obcházení zákona. 4. Žalovaný nemohl vyhovět návrhu žalobkyně a zkrácení 60denní lhůty k zaplacení úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informace, což bylo žalobkyni sděleno a vysvětleno v dopisu předsedy žalovaného ze dne 10. 5. 2016, č. j. Zin 47/2016 – 45. Jde totiž o lhůtu pevně stanovenou zákonem a není v pravomoci jakéhokoliv povinného subjektu, aby ji sám o své vůli nebo k návrhu žadatele zkracoval či prodlužoval. Délka lhůty je přiměřená a opodstatněná a ve svém důsledku chrání i samotné žadatele o informaci, kteří mají dostatečný prostor k obstarání potřebné výše finančních prostředků. Rovněž nelze přisvědčit argumentaci žalobkyně, která by na odložení žádosti aplikovala lhůty stanovené v § 71 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), protože jestliže nějakou skutečnost upravuje speciální právní předpis, kterým je v tomto případě zákon o svobodném přístupu k informacím, není možné stejnou skutečnost posuzovat podle obecného právního předpisu. Podmínky použití správního řádu jsou přímo upraveny v § 20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobkyně je ve svém mylném závěru nedůsledná a nespecifikuje, které ze lhůt odvoditelných z § 71 správního řádu by měly být na odložení žádosti aplikovány. V § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, jenž je zákonem speciálním vůči správnímu řádu, je stanovena 60denní lhůta; použití jiné lhůty podle správního řádu je proto vyloučeno. 5. Není pravdou, že by se rozhodnutí předsedy žalovaného nevypořádalo s argumentací týkající se majetkových poměrů žalobkyně, rozhodnutí předsedy žalovaného se zabývá touto otázkou na str. 5 a 6. Těžištěm argumentace je názor žalovaného, že není možné rozšiřovat důvody pro osvobození od úhrad nákladů, které vycházejí z nařízení vlády č. 173/2006 Sb. o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobkyně sice ve své stížnosti označila důkazy údajně prokazující její nepříznivé majetkové poměry, ale žádný z těchto důkazů nepředložila. Žalovaný si předložení označených důkazů nevyžádal, neboť je mu žalobkyně z úřední činnosti známa a k obhajobě tíživé sociální situace a nemajetnosti používá stále stejnou argumentaci. Žalovaným zvolený postup po stránce zákonnosti obstojí. Žalovaný upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. j. 1 As 25/2013 – 27, jímž žalobkyně neuspěla s návrhem na osvobození od soudních poplatků, kdy jejím základním argumentem byla opět tíživá sociální situace a nemajetnost. 6. Jako právně lichou hodnotí žalovaný námitku týkající se skutečnosti, že jako nadřízený orgán rozhoduje ve věci stížnosti proti rozhodnutí tiskového mluvčího (pověřen prvostupňovým rozhodováním o žádostech podle zákona o svobodném přístupu k informacím) předseda Nejvyššího soudu a nikoliv Ministerstvo spravedlnost