6 As 40/2006 — Nejvyšší správní soud

30 A 20/2015- 318 - text 19 30 A 20/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Petra Polácha ve věci žalobce: Statutární město Jihlava sídlem Masarykovo nám. 1, Jihlava zastoupený advokátem JUDr. Radkem Ondrušem sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 za účasti osoby zúčastněné na řízení: Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko, svazek obcí sídlem Žižkova 93, Jihlava zastoupen advokátem JUDr. Oldřichem Chudobou sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2014, č. j. MV-149012-7/ODK-2014 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti výroku II. rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina (dále jen „krajský úřad“ nebo též „správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 9. 2014, č. j. KUJI 55559/2014, sp.zn. OOSČ 605/2014 OOSC/11. Tímto výrokem nebyla podle ustanovení § 141 odst. 11, ve spojení s ustanovením § 79 odst. 2, zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalobci jako navrhovateli přiznána proti odpůrci, jímž byl Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko, svazek obcí (dále jen „SVKJ“ nebo též „osoba zúčastněná na řízení“), náhrada nákladů řízení vynaložených na odměnu za zastupování advokátem. Žalobce byl ve věci plně úspěšný, neboť krajský úřad vyhověl návrhu žalobce podle ustanovení § 141 odst. 7 správního řádu, a uložil odpůrci zaplatit žalobci částku ve výši 32 284 952,88 Kč, představující poměrnou část finančního majetku SVKJ, na kterou vznikl žalobci nárok v souvislosti s jeho vystoupením z SVKJ s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 32 284 952,88 Kč od 1. 2. 2013 do zaplacení. 2. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěry krajského úřadu, že podobně jako stát jsou i územní samosprávné celky entitami určenými k plnění veřejných cílů, a proto by i ony měly minimalizovat náklady a dopady spojené s výkonem veřejné správy, a to včetně nákladů spojených se soudními či správními řízeními, v jejichž rámci je jejich činnost přezkoumávána. Posouzení, zda má statutární město k plnění svých pravomocí specializované orgány a odborný aparát, lze s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 09. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09) považovat za notorietu. Je přitom zákonnou povinností žalobce jako statutárního města vytvářet takové materiální a personální předpoklady, které odpovídají rozsahu a charakteru jeho majetku. Pokud žalobce dopředu předpokládá, že v soudních či jiných řízeních bude namísto vlastními zaměstnanci zastoupen jiným způsobem, je to jistě jeho právo. Jde-li však o výkon běžné agendy, nelze požadovat, aby náklady právního zastoupení advokátem, uspořené nezaměstnáním dostatku kvalifikovaných zaměstnanců, přenášel na odpůrce. Žalobce je veřejnoprávní korporací, která jedná a vykonává veřejnou správu prostřednictvím svých orgánů, přičemž možnost meziobecní spolupráce, včetně uzavírání smluv o vytvoření dobrovolných svazků obcí, je svěřena do jeho samostatné působnosti. Výkon agendy v oblasti spolupráce mezi obcemi lze proto považovat za typickou a běžnou součást působnosti žalobce a jeho orgánů. To, zda je či není výkon této agendy po odborné stránce složitý, nemůže mít na tento závěr vliv. Pokud tedy žalobce mohl uzavřít veřejnoprávní smlouvu o vytvoření SVKJ bez zastoupení advokátem, byl současně způsobilý k tomu, aby smlouvy vypověděl a z SVKJ vystoupil. Ochrana majetku obce ve správním řízení sporném tak dle žalovaného v souladu se závěry krajského úřadu jako správního orgánu I. stupně představuje žalobcem typicky zajišťovaný úsek veřejné správy. Výrok krajského úřadu ani žalovaného o nepřiznání náhrady nákladů řízení nebrání žalobci v tom, aby v konkrétním případě využil odborné právní pomoci. Účelnost takto vynaložených nákladů je ovšem otázkou odlišnou, při jejímž zodpovězení je třeba přihlédnout k povaze žalobce jako statutárního města a též k povaze konkrétního řízení. Na účelnost nelze usuzovat pouze na základě toho, že služeb advokáta využila druhá strana sporu. Roli proto nemůže hrát ani to, že si SVKJ v rámci návrhu smlouvy o vypořádání nárokuje zaplacení nákladů na právní pomoc v souvislosti s vypořádáním žalobce. Tvrzení žalobce o odborné složitosti majetkového vypořádání je účelové. Úředníci žalobce mají oproti generální advokátní praxi výhodu užší specializace, neboť se v dané oblasti pohybují téměř každodenně (viz k tomu obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, č. j. 8 A 47/2010 - 95. 3. Ve věci je dále rozhodné, že krajský soud o obdobné žalobě týchž účastníků rozhodl dne 14. 8. 2014 tak, že ji usnesením vydaným pod č. j. 30 A 46/2014 - 43 odmítl podle ustanovení § 46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť dospěl k závěru, že se jedná o spor soukromoprávní povahy a k jeho projednání jsou příslušné soudy v občanském soudním řízení. Proti tomuto usnesení podal žalobce kasační stížnost. Rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 10 As 213/2014 - 187, Nejvyšší správní soud předmětné usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, přičemž dovodil, že nároky plynoucí ze stanov jsou neoddělitelné od smlouvy o dobrovolném svazku obcí a jako takové mají veřejnoprávní povahu. I akcesorický výrok o nákladech řízení je poté rozhodnutím orgánu moci výkonné a soudní ochrana práv a povinností ze souvisejícího výroku nemůže spadat pod dosah jiného věcně příslušného režimu soudní ochrany než hlavní výrok, který určuje povahu předmětu správního řízení. II. Obsah žaloby 4. Žalobce v podané žalobě namítal, že mu byl v rozporu s platnou právní úpravou upřen nárok na náhradu nákladů správního řízení v obou stupních. Žalovaný se ani v odvolacím řízení nevypořádal se všemi odvolacími důvody, v řízení nezjišťoval relevantní stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a neprovedl důkazy navržené žalobcem na podporu podaného odvolání. 5. Dle názoru žalobce žalovaný překročil vydáním napadeného rozhodnutí svou působnost, neboť potvrdil celé prvostupňové správní rozhodnutí, ačkoli žalobce odvoláním napadl pouze výrok II. tohoto rozhodnutí. Žalovaný rovněž v napadeném rozhodnutí nerozhodl o nákladech odvolacího řízení, a to v rozporu s ustanovením § 141 odst. 11 správního řádu. 6. Žalobce dále připomněl, že žalovaný aplikoval nesprávnou právní normu a mylně a nedůvodně zaměnil pojmy „účelně“ a „důvodně“ dvou odlišných právních úprav – soudního řádu správního a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), na základě čehož vytvořil protiprávní konstrukce. Žalovaný právně nepřípustně vtáhnul do právní úpravy nákladů sporného řízení institut moderace, který je obsažen v s. ř. s. a o. s. ř., a aplikoval tak právní normy, které na věc nedopadají. Kritériem účelnosti je výsledek sporného řízení, tedy skutečnost následující po jednání osoby v řízení, zatímco kritériem důvodnosti je skutečnost procesnímu jednání osoby předcházející. Není přitom možné ad hoc dotvářet právní úpravu tak, jak učinil žalovaný. V tomto ohledu je dle názoru žalobce napadené rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelné, neboť žalovaný neuvedl úvahy, kterými se řídil při výkladu právních předpisů. 7. Žalobce taktéž poukazoval na skutečnost, že rozhodnutí žalovaného neodpovídá okolnostem daného případu. Žalovaný argumentuje nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, avšak tato rozhodnutí na věc vůbec nedopadají, neboť se vztahují k soudnímu řízení a k účasti na tomto řízení správního orgánu či státu, které v těchto soudních řízeních hájí svá vlastní mocenská rozhodnutí. Žalovaný přitom zcela pominul, že v daném případě šlo o sporné správní řízení, které se řídí jinou právní úpravou. Žalobce v postavení navrhovatele nebyl správním úřadem a ve sporném řízení nerozhodoval mocensky, ani nehájil své vlastní mocenské rozhodnutí. Na nedůvodnost a nesprávnost aplikace uvedených nálezů na daný typ účastníků řízení přitom výslovně poukázal Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 958/11. 8. Žalobce rovněž napadenému rozhodnutí vytýkal, že v něm žalovaný nesprávně interpretoval odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09. V případě statutárních měst je sice dán předpoklad existence jejich dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna hájit svá rozhodnutí, ale pouze v případě, že v příslušném řízení nebude prok