1 As 37/2005 — Nejvyšší správní soud

31 A 269/2017- 142 - text 31 31 A 269/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: Egeria, z. s., IČ: 22892133 sídlem Obchodní 1324, 765 02 Otrokovice proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 za účasti osob zúčastněných na řízení: a) Město Fryšták sídlem nám. Míru 43, 763 16 Fryšták b) Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu sídlem Cejl 866/50a, 602 00 Brno c) Statutární město Zlín sídlem náměstí Míru 12, 761 40 Zlín d) Spolek pro ekologii Kostelec sídlem Přehradní 346, 763 14 Zlín e) Životní prostředí, z.s. sídlem Zálešná II 3251, 760 01 Zlín o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2017, č. j. 4287/ENV/17, 139/570/17 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a průběh správního řízení 1. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 28. 8. 2017 brojí žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2017, č. j. 4287/ENV/17/, 139/570/17 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 20. 10. 2016, č. j. KUZL 37298/2016, sp. zn. KUSP 37298/2016 ŽPZE-HL (dále jen „rozhodnutí o výjimce“ nebo „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), jímž byla povolena výjimka dle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) ze zákazu škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje 16 rodů a druhů zvláště chráněných živočichů v území dotčeném připravovanou výstavbou komunikace D49, stavbou „Dálnice D49, stavba 4902.1 Fryšták – Lípa, 1. etapa“ (původně rychlostní silnice R49), (dále jen „záměr“ nebo „stavba 4902.1“) a zamítnuto žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí. 2. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla povolena investoru stavby – Ředitelství silnic a dálnic České republiky (dále jen „žadatel“ nebo „stavebník“) výjimka ze základních podmínek ochrany zvláště chráněných živočichů, zařazených v kategorii ohrožených druhů, pro účely stavby. 3. Touto výjimkou bylo povoleno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje neurčeného počtu jedinců druhu střevlík Scheidlerův (Carabus scheidlerii), svižník polní (Cicindela campestris), mravenci rodu Formica (F. cunicularia, F. rufibarbis, F. fusca), čmeláci rodu Bombus (B. hypnorum, B. lapidarius, B. distinguendus, B. pascuorum, B. pratorum, B. ruderarius, B. sylvarum, B. terrestris, B. bohemicus, B. rupestris, B. vetalis), otakárek ovocný (Iphiclides podalirius), otakárek fenyklový (Papilio machaon), střevle potoční (Phoxinus phoxinus), ještěrka obecná (Lacerta agilis), užovka obojková (Natrix natrix), ropucha obecná (Bufo bufo), skokan štíhlý (Rana dalmatina), skokan zelený (Rana synk. esculenta), skokan skřehotavý (Pelyphylax ridibundus), rosnička zelená (Hyla arborea), čolek obecný (Triturus vulgaris), veverka obecná (Sciurus vulgaris), a to v různých intencích u jednotlivých druhů a rodů. 4. Výjimka byla povolena za stanovených podmínek rozpracovaných do bodů 1-16. Z důvodu obsáhlosti na tyto body soud odkazuje. 5. Žadatel podal dne 27. 5. 2016 u správního orgánu prvního stupně žádost o udělení výjimky dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny ze základních podmínek ochrany stanovených v § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny pro zvláště chráněné živočichy, zařazené v kategorii ohrožených druhů. Správní orgán prvního stupně se ztotožnil s důvody, pro které žadatel považoval stavbu 4902.1 za stavbu, u níž převažuje veřejný zájem nad zájmem ochrany přírody a výjimku vydal. 6. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, z velké části s totožnými odvolacími námitkami, kterými bylo argumentováno v podané žalobě. Žalovaný, jakožto odvolací orgán, se vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami a uzavřel, že neshledal procesní ani věcná pochybení správního orgánu prvního stupně, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí či zkrácení práv účastníků. Z tohoto důvodu potvrdil rozhodnutí o udělení výjimky. II. Obsah žaloby 7. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce rozsáhlou žalobu, ze které byly soudem zjištěny níže uvedené žalobní námitky. 8. Absence podmínek stanoviska EIA a uvedení toho, zda tyto podmínky žadatel plní – správní orgán žalobci neumožnil seznámit se závazným stanoviskem ze dne 12. 5. 2016, č. j. 33742/ENV/16 (stanovisko EIA). 9. Správní orgán prvního stupně v rozhodnutí o výjimce uvedl, že „ve výrokové části tohoto rozhodnutí stanovil podmínky, které jsou v souladu s výše uvedeným závazným stanoviskem.“ Není patrno, se kterými podmínkami stanoviska EIA jsou v souladu podmínky rozhodnutí o výjimce. Z podkladů rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není ani patrno, jak žadatel plní podmínky stanoviska EIA. Správní orgán prvního stupně k tomu uvedl, že tato opatření jsou součástí projektové dokumentace. Závěrem této námitky žalobce uvádí, že odvolací námitky tohoto bodu nebyly žalovaným řádně vypořádány. 10. Ministerstvo životního prostředí v rozhodnutí ze dne 27. 3. 2015, č. j. 28731/ENV/14, 659/570/14, týkající se výjimky dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny pro stejnou stavbu uvedl, že orgán ochrany přírody by měl v rozhodnutí o výjimce uvézt, které podmínky stanoviska EIA akceptoval, a jsou do rozhodnutí zpracovány. Toto ovšem z rozhodnutí správních orgánů v posuzované věci zřejmé není a rozhodnutí správních orgánů neobsahují ani způsob, jakým byly podmínky EIA řešeny. 11. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že stanovisko EIA není závazným podkladem pro rozhodnutí o výjimce dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Rozhodnutí o výjimce je navazujícím řízením a závěr žalovaného, že tomu tak není, směřuje k tomu, že by se výjimky dle § 56 zákona o ohraně přírody a krajiny povolovaly před vydáním stanoviska EIA. 12. Nedostatečně podrobně vymezený záměr - z žádosti není zřejmé z jakých stavebních objektů a provozních souborů se stavba skládá, jejich grafické znázornění a vyznačení stavbou dotčeného území, plochy úložišť a zařízení staveniště. Žalobci nebylo umožněno se vyjádřit ke konceptu Dokumentace pro vydání územního rozhodnutí, ze kterého vycházelo vyhodnocení vlivů předmětné stavby na živočichy v rámci Aktualizace biologického hodnocení. 13. Pokud by byly výjimky povolovány na neurčitě definované záměry, nebylo by možné je dostatečně kontrolovat. Pokud má být stavbou dotčené území vymezeno územním rozhodnutím, mělo by se jednat o totožné území jak v řízení o výjimce. Závěr žalovaného, že rozloha dotčeného území je limitována finančními důvody, považuje žalobce za ničím nepodložené a nepravděpodobné tvrzení. Správní orgány nezjistily stav věci, o němž není důvodných pochybností, když žalovaný pouze uvedl, že rozloha dotčeného území je omezena povinností stavebníka dodržovat obecné povinnosti předcházet znečišťování nebo poškozování životního prostředí. 14. Žalobce považuje část odůvodnění napadeného rozhodnutí za nepodložené a nepřezkoumatelné, a to v části vypořádání odvolací námitky č. 2, kde žalovaný popisuje vliv záměru na předmět řízení. 15. Vydaná rozhodnutí jsou v rozporu s podmínkou č. 9 stanoviska Ministerstva životního prostředí k návrhu Zásad územního rozvoje Zlínského kraje. Tato podmínka ukládá u záměrů, které zasahují do biocenter územního systému ekologické stability provést před realizací biologické hodnocení. Jelikož biologické hodnocení záměru absentuje, nebyl zjištěn stav věci, o němž by nebylo důvodných pochybností a nebyly zjištěny všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. 16. Absence návrhu tůně pro transfer obojživelníků - v řízení o výjimce nebylo přesvědčivě prokázáno, že na pozemku p. č. 828/1 v k. ú. Dolní Ves existuje místo vzdálené minimálně 200 m od záměru, kde by bylo možno v nivě Lukovského potoka vybudovat tůň pro obojživelníky, jak předpokládá jedna z podmínek rozhodnutí o výjimce. Podmínka vybudování tůně vzdálené min. 200 m od záměru proto není reálná. 17. Žalobce v rámci své žaloby znovu opakuje, že rozhodnutí o výjimce je konečné a není podmíněno vydáním územního rozhodnutí. Navíc doposud nebylo prokázáno, že na pozemku uvedeném v rozhodnutí o výjimce (p. č. 828/1 v k. ú. Dolní Ves) existuje místo vzdálené od záměru minimálně 200m, na kterém by mohla být tůň umístěna. Pro vybudování 80cm hluboké tůně není nutno vydání územního rozhodnutí či územního souhlasu, proto žalobce nesouhlasí se závěrem žalobce, že právě vybudování tůně není předmětem řízení o výjimce, ale řízení územního. 18. Absence opatření kompenzující zábor biotopů - žalobce v průběhu řízení namítal, že nejsou navržena žádná kompenzační opatření. Vypořádání této odvolací námitky považuje za nedostatečné a nepřezkoumatelné. 19. Závěr, že záměr bude d