6 Ads 46/2013 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 1/2017- 67 - text 11 31 Ad 1/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: Sanus Brno, z. s., IČ: 26537231 sídlem Kotlářská 902/51, 602 00 Brno zastoupený advokátem JUDr. Markem Hastíkem sídlem Pellicova 648/33, 602 00 Brno proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2016, č. j. 5613/1.30/16-3 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2016, č. j. 319/9.30/16-33 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „inspektorát“) uznal žalobce vinného ze spáchání správního deliktu dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), a uložil mu pokutu ve výši 86 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů správního řízení. Správní delikt měl spočívat v tom, že žalobce umožnil výkon nelegální práce, když na pracovišti „Dům domácí péče“ na adrese Babice nad Svitavou 214 dne 27. 7. 2015 umožnil K. F. výkon závislé práce pečovatelky a R. B. výkon závislé práce vrchní sestry mimo pracovněprávní vztah. 2. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 27. 12. 2016, č. j. 5613/1.30/16-3, žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnul odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. II. Obsah žaloby a jejího doplnění 3. Žalobce se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítá, že paní F. a B. u něj vykonávaly dobrovolnou činnost s cílem pomoci klientům žalobce, nikoliv žalobci. Zcela absentuje prvek soustavnosti. Ani jedna nebyla ve vztahu podřízenosti k žalobci. Nešlo o to, že by je žalobce chtěl vyzkoušet před zaměstnáním, nýbrž ony si chtěly práci vyzkoušet. Závěr o tom, že se podílely na zisku žalobce, je nezákonný a nemající oporu v provedeném dokazování. Žalovaný se dále nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Absentuje také materiální stránka deliktu. Jednání nemohlo narušit pracovní trh a negativně působit na jeho rovnováhu. Na trhu práce je tato činnost nezajímavá. Výše pokuty je nepřiměřeně vysoká, neadekvátní, nezohledňující charakter činnosti žalobce, charakter finančních prostředků, se kterými disponuje. Žalobce namítal nezákonnost listin označených jako „Poskytnutí součinnosti“ a „Seznam kontrolovaných fyzických osob, jejichž totožnost byla ověřena“. Otázky jsou formulovány jako návodné, tendenční, bez možnosti alternace odpovědi. Tyto listiny nemohly být použity jako důkaz. S těmito námitkami se žalovaný řádně nevypořádal. Nevypořádal se ani s námitkou neprovedení navrhovaných svědeckých výpovědí. Skutkový stav tak byl zjištěn nedostatečně. III. Vyjádření žalovaného 4. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené a prvostupňové rozhodnutí. Rozhodnutí byla vydána na základě skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dobrovolnickou službu nelze použít k vyzkoušení si zájemců o pracovní pozici či k vykrytí nedostatku personálu na pracovišti. Existovala vůle, aby se výkon závislé činnosti stal soustavným. Podstatou neziskové organizace je, že zisk lze použít pouze pro spolkovou činnost. Rozhodnutí obou stupňů tvoří jeden celek, přičemž požadavek na řádné odůvodnění nelze chápat jako nárok odvolatele na explicitní reakci na každou jednotlivou námitku. Při určení pokuty postupoval inspektorát v souladu se zákonem. Svědecké výpovědi byly nadbytečné a správní orgány nestíhá poučovací povinnost v žalobcem předestřené šíři. Žalovaný proto závěrem navrhuje, aby soud žalobu zamítl. IV. Replika žalobce 5. Žalobce ve své replice doplňuje, že paní F. a B. vykonávaly činnost dobrovolně, není nutné hledat souvislosti se zákonem č. 198/2002 Sb. Pokud inspektorát vymezuje jeden den, kdy mělo dojít k výkonu nelegální práce, pak to samo o sobě vylučuje soustavnost. Je třeba rozlišovat, jak zaměstnavatel z nelegální práce těžil, zda z toho má zisk do vlastní kapsy. Bude na posouzení soudu, zda se žalovaný s odvolacími námitkami vypořádal. Ve zbytku žalobce stručně zopakoval své žalobní námitky. V. Posouzení věci krajským soudem 6. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). 7. Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. 8. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečného vypořádání odvolacích námitek. 9. V obecné rovině soud poznamenává, že pokud správní orgán zcela opomene vypořádat některou z námitek uplatněných v odvolání, založí tím nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí (viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na: www.nssoud.cz). To ovšem nutně neznamená, že by odvolací orgán musel reagovat na každé dílčí tvrzení obsažené v odvolání nebo že by nutně musel opakovat argumentaci správního orgánu prvého stupně, jestliže ji považuje za plně dostačující reakci na odvolací námitku (typicky, byla-li obsahově shodná námitka uplatněna již v prvostupňovém řízení). 10. Stejně jako reakce soudu na konkrétní žalobní námitky, tak i reakce žalovaného na konkrétní odvolací námitky, je, co do šíře odůvodnění, spjata s otázkou hledání míry. Povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každé tvrzení. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13), případně, za podmínek tomu přiměřeného kontextu, i s akceptací odpovědi implicitní, což připouští Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09) i Nejvyšší správní soud (srov. např. rozsudek ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011-72). Takový postup je vhodný zejména u velmi obsáhlých podání, nebo podání značně nepřehledně až chaoticky odůvodněných. Opačný postup by mohl vést až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. To znamená, že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací orgán prezentuje od názoru odvolatele odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. nález ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly. 11. Kromě toho je na rozhodnutí správních orgánů obou stupňů v rámci soudního přezkumu pohlíženo jako na jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 As 63/2011-92). To v prvé řadě znamená, že případné nedostatky v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí může napravit druhostupňový orgán. V druhé řadě z tohoto pravidla plyne, že druhostupňový orgán nemusí slepě opakovat argumentaci správního orgánu prvého stupně, je