62 A 124/2016

Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 3.6.2016, č.j. SZPI/AG706-66/2014, kterým žalovaná částečně změnila a částečně potvrdila rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně (dále jen „prvostupňový orgán“), ze dne 22.12.2015, č.j. SZPI/AG706-59/2014. Žalovaná v předchozím řízení rozhodnutím ze dne 20.10.2015, č.j. SZPI/AG760-56/2014, zrušila rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 22.9.2014, č.j. SZPI/AG706-46/2014, z důvodu nedostatku odůvodnění výroku II. rozhodnutí, a věc vrátila prvostupňovému orgánu k novému projednání.

Žalovaná napadeným rozhodnutím změnila výrok I. prvostupňového rozhodnutí tak, že žalobce v provozovně na adrese Kostice 723

Dále ve výrocích II., III. a IV. žalovaná prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

Žalobci bylo kromě uvedené pokuty uloženo zaplatit náklady laboratorních rozborů ve výši 83 750 Kč a náklady správního řízení. Celkem bylo tedy žalobci uloženo zaplatit 2 385 570 Kč, a to do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů. Podle žalobce je argumentace žalované nedostatečná, nepřesvědčivá a vzájemně rozporná. Podle žalobce žalovaná nerozhodovala v souladu s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), když výrokem č. II. napadeného rozhodnutí odvolání žalobce nezamítla, ale pouze potvrdila. Podrobnou argumentací žalobce též dovozuje zmatečnost výroků rozhodnutí prvostupňového orgánu.

Žalobce odkazuje na rozhodnutí žalované ze dne 20.10.2015, č.j. SZPI/AG706-56/2014-SŘ, kterým bylo zrušeno rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 22.9.2014, č.j. SZPI/AG706-46/2014, a zdůrazňuje, že toto rozhodnutí bylo vydáno po více než 12 měsících, přičemž se jednalo o zjevnou nečinnost správního orgánu.

Žalobce v dalších žalobních bodech podrobně opakuje argumentaci uvedenou v odvolání ze dne 11.1.2016 proti prvostupňovému rozhodnutí a v jejich rámci také brojí proti jednotlivým závěrům žalované v napadeném rozhodnutí, neboť je má za nesprávné a nepřezkoumatelné. Žalobce má za to, že nemohl naplnit skutkové podstaty správních deliktů.

Podle žalobce jsou závěry žalované účelové a nemají oporu v právní úpravě. Zcela zásadním způsobem byla porušena ustanovení správního řádu o dokazování. Nebyl precizně vymezen skutek, doba údajného spáchání skutku, množství a způsob spáchání deliktu. Žalobce dále s odkazem na argumentaci uvedenou v odvolání namítá, že protokoly o zkoušce jsou nepřezkoumatelné. Podle žalobce nebyl řádně zjištěn skutkový stav. Žalovaná uvedla zjištěné naměřené množství látek, ale nevzala v potaz povolené odchylky a nejistoty měření metody. U jiných účastníků správní orgán hodnotí míru překročení povolení mezních hodnot a dopad na spotřebitele. Výsledky v protokolu o zkoušce se vztahují na zkoušený vzorek, nikoliv na celou šarži. Podle žalobce za podklad k vydání rozhodnutí a důkazní prostředek nelze považovat protokoly o kontrolách, protokoly o zkouškách a posudky.

Podle žalobce byly změněny všechny bodu výroku I. co se týká časového ukotvení skutků, balení produktu a způsobu spáchání, což mj. svědčí o tom, jak byl v průběhu kontrolního řízení a následně správního řízení zjišťován skutkový stav věci a jak bylo prováděno dokazování.

Žalobce dále namítá, že protokoly o kontrole i protokoly o zkouškách a posudky byly pořízeny v rozporu se zákonem a nemohou sloužit jako podklady a důkazy ve správním řízení; žalobce dále namítá, že správní orgán neprovedl důkaz listinami - protokoly o zkouškách a posudcích včetně protokolů o odběru vzorků, z nichž vychází výrok napadeného rozhodnutí. Podle žalobce by osoby provádějící kontrolu neměly rozhodovat o sankci.

Dále žalobce namítá, že oznámení o zahájení řízení je nepřezkoumatelné; správní řízení je samostatným řízením a proto musí být zahájeno dostatečně přesným a určitým úkonem, což se nestalo.

Žalobce dále uvádí, že odůvodnění rozhodnutí obsahuje pouze citace jednotlivých ustanovení a článků právních předpisů a dále časový sled řízení a listin, ze kterých není zřejmé, jaká fakta vedla správní orgán k deklarovanému ve výrocích rozhodnutí. Zcela absentuje srovnání důkazního prostředku analytického rozboru vína a jeho porovnání včetně použitých metod vzhledem k odchylkám u jednotlivých metod analýz, vypořádání se s přípustnými odchylkami i výší rozšířené nejistoty. Časová identifikace skutku je nepřezkoumatelná. Správní orgán pouze uvádí orientačně měsíce za stavu, kdy měl k dispozici údaje, na základě kterých mohl řádně časově skutky identifikovat. Ani množství vína hodnoceného a uváděného do oběhu není přezkoumatelné s ohledem na množství vzorků odebraných k laboratorním rozborům a normy ztrát či způsob spáchání údajných deliktů. V odůvodnění rozhodnutí absentují důvody výroků, důkazy, na jejichž základě správní orgán dovodil své závěry, úvahy, kterými se řídil při hodnocení podkladů, jakou váhu jim přikládal z hlediska jejich důvěryhodnosti a proč vycházel pouze z určitých podkladů a nikoliv z jiných.

Žalobce dále namítá, že správní orgán se nezabýval zánikem odpovědnosti za správní delikt ve smyslu § 40 odst. 3 zákona 321/2004 Sb.

Podle žalobce nedošlo k nepovoleným enologickým postupům a nedošlo ani k překročení povolených limitů. Žalobce nemohl být osobou primárně odpovědnou, neboť tou je výrobce vína; správní orgán přitom uvádí, že víno bylo vyrobeno v Moldávii.

Pokud správní orgán odkazoval na opakované správní delikty žalobce v odvětví vína a odkazoval na jiná rozhodnutí, tak v tomto jiném případě pokuta byla žalobci uložena za překročení limitu SO2, což není nepovolený enologický postup. Podle žalobce daný stav nelze považovat za recidivu, neboť žalobce nebyl výrobcem vína a žádný nepovolený enologický postup neprováděl.

Co se týká škodlivých následků, tak žalobce namítá, že vína odpovídala kvalitě a jakosti stanovené právními předpisy a ani v případě odběratelů nebylo ze strany spotřebitelů uplatněno žádné reklamační řízení, zjevně proto, že vína byla perfektní; nelze ani dovozovat, že mohlo dojít k poškození spotřebitelů v ekonomické rovině.

Žalobce dále namítá, že výše uložené sankce a i její zdůvodnění svědčí o tom, že žalovaná zneužila meze správního uvážení. Správní orgány se řádně nezabývaly všemi zákonnými kritérii pro uložení pokuty, konkrétně okolnostmi, majetkovými poměry, závažností, následky i způsoby, a řádně neodůvodnil ani výši pokuty.

Žalobce také namítá, že správní orgán v původním rozhodnutí posuzoval jako velmi vysoké množství vína 149 815 l, přičemž sankce byla ponechána v původní výši i nyní, kdy bylo množství vína 26 000 l; v obou případech bylo toto množství hodnoceno jako velmi vysoké.

Podle žalobce pokud žalovaná dovodila odpovědnost žalobce jako výrobce z toho, že žalobce vína lahvoval a byl tak primárně odpovědný za jejich jakost, tak k tomu žalobce odkazuje na definici výrobce ve smyslu zákona č. 321/2004 Sb. a uvádí, že vína byla vyrobena a označena v zemi jejich výroby (Maďarsko, Španělsko, Itálie, Moldávie). Lahvování vína není podle žalobce výrobou vína.

Žalobce dále poukazuje na to, že výrok I. napadeného rozhodnutí uvádí osm deliktů, odůvodnění rozhodnutí žalované však devět deliktů. Žalovaná správní delikt týkající se nevedení evidence žalobcem vypustila a s předmětnou námitkou žalobce se vůbec nevypořádala.

Listinu ze dne 7.4.2016, kterou žalobce označil jako doplnění odvolání do rozhodnutí č.j. SZPI/AG706-56/2014 ze dne 22.12.2015, posoudila žalovaná jako vyjádření, přestože podle správního řádu lze odvolání doplňovat do vydání rozhodnutí; žalobce byl zkrácen na svém právu na řádnou obhajobu. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalované, že není nezbytné, aby ve výroku napadeného rozhodnutí byl uveden i způsob spáchání správního deliktu (skladování).

Svoji argumentaci žalobce dále rozhojnil v podané replice. Ke zjištěnému množství vody ve víně žalobce dodává, že v identifikaci skutku nejsou u produktů oblast ani rok výroby uváděny a tato skutečnost ani nebyla předmětem zjišťování v kontrolním ani správním řízení. V případě nepovoleného enologického postupu v podobě nadlimitního obsahu ethanolu z přidaného cukru žalobce nesouhlasí s tvrzením žalované, že povolená odchylka měření i rozšířená nejistota byly laboratoří vzaty v úvahu při vyhodnocování výsledků laboratorních rozborů, a k tomu odkazuje např. na protokol o zkoušce D015-70994/13/A01 ze dne 20.6.2013 a č. D010-70994/13/A02 ze dne 2.5.2013. K deliktu spočívajícímu v nepovoleném enologickém postupu v podobě obsahu kyseliny citronové v množství 1,14 g/l žalobce uvádí, že protokol o zkoušce je koncipován tak, že je uveden výsledek zjištění měření a specifikace, kdy jsou uváděny povolené odchylky; výsledek však neobsahuje odečet povolené odchylky a odečet nejistoty měření. V doplnění repliky poté žalobce mj. uvedl, že výrobce musí provádět enologické postupy – ošetření vína, v jejichž důsledku dochází ke změnám určitých analytických znaků; bylo tak povinností správních orgánů tyto skutečnosti vzít v potaz a provést řádnou identifikaci skutků.

Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Na svém procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem.

Žalovaná ve svém vyjádření nesouhlasí se žalobou a argumentuje ve shodě s obsahem napadeného rozhodnutí. Uvádí, že námitky nepřezkoumatelnosti protokolů o zkoušce a posudků žalobce vznesl poprvé až v odvolacím řízení. Tyto listiny přitom byly řádně vyhodnoceny jako důkazy, o čemž byl žalobce vyrozuměn. Laboratorní rozbory byly provedeny v akreditované laboratoři a akreditovanou metodou. Pokud měl žalobce za to, že jsou závěry obsažené v dokumentech nesprávné, měl možnost brojit proti nim podáním námitek do protokolu o kontrole, což neučinil, a dále nevyužil svého práva požádat o vzorek pro doplňující odborný posudek. Detailní popis použité metody není zákonnou náležitostí protokolu o zkoušce a požadavky žalobce jdou nad rámec zákona.

Podle žalované pokud právní předpisy Evropské unie stanoví, že lze při výrobě a ošetření vína použít pouze stanovených enologických postupů (kdy je stanoven mj. i maximální obsah ethanolu z přidaného cukru) a současně, že víno podrobené enologickým postupům, které nejsou v Evropské unii povoleny, se nesmí uvádět v Evropské unii na trh, tak podle žalované z této skutečnosti vyplývá, že víno překračující povolené hodnoty ethanolu z přidaného cukru je zakázáno uvádět na trh Evropské unie.

Pokud žalobce namítá, že prvostupňový orgán nezjistil k vínu z Itálie, ve které oblasti bylo vyrobeno, a nelze je jednoznačně zařadit do některé z vinařských zón CI, CII a CIII podle dodatku I nařízení č. 1308/2013, tak žalovaná uvádí, že toto tvrzení se poprvé objevuje až v žalobě. Žalovaná k tomu uvádí, že pro všechny tyto oblasti podle přílohy XVa odst. 2 (nyní v příloze VIII, část I A bod 2 písm. c/ nařízení č. 1308/2013) platí, že maximální mez obohacení činí 1,5 % obj. Přesný původ vína z Itálie sice nebyl zjišťován, nicméně pro správné vyhodnocení jednání žalobce a jeho právní kvalifikaci to nebylo nutné; potřeba dokazování tak nenastala.

Podle žalované jednání žalobce bylo popsáno způsobem postačujícím k tomu, aby nemohlo být zaměněno s jiným. Změnu provedenou v žalobou napadeném rozhodnutí žalovaná učinila z důvodu větší precizace popisu skutku, neboť z obsahu spisového materiálu seznala, že by bylo možné časový rozsah jednotlivých skutků upřesnit. Časové vymezení skutků ve výroku napadeného rozhodnutí odpovídá tomu, jak žalobce víno uváděl do oběhu. Postupné balení předmětných produktů nemohlo mít vliv na množství vína, které nevyhovělo požadavkům právních předpisů. Víno bylo vždy určeno číslem šarže (přiděleným žalobcem) a vzhledem k povaze zjištěných nedostatků lze mít za to, že nevyhovující byla vždy celá šarže vína. Žalobce v kontrolním ani ve správním řízení nenamítal a neprokázal, že by se vady vztahovaly pouze k části šarží předmětných vín. Proto je také možné výsledek laboratorního rozboru jednoho vzorku vína určité šarže vztáhnout na celou šarži vína, jejíž součástí byl vzorek.

Za škodlivý následek lze podle žalované považovat i jen pouhou možnost jeho vzniku, která v projednávaném případě jednoznačně nastala, a z hlediska poškození ekonomických zájmů tím, že si za své peníze zakoupili víno, které nemělo jimi oprávněně očekávanou jakost, mohly být zasaženy až tisíce spotřebitelů vzhledem k množství nevyhovujícího vína, které žalobce uvedl do oběhu. Spotřebitelé byli ohroženi ve svých ekonomických zájmech.

V rámci vyjádření k replice žalobce žalovaná uvedla, že v případě výskytu exogenní vody protokoly o zkoušce obsahují všechny náležitosti v souladu s § 11 odst. 2 v době provedení platné a účinné vyhlášky č. 211/2004 Sb. Použitá metoda byla v protokolech o zkoušce označena jako V127, přičemž z vysvětlivek v protokolech o zkoušce je patrné, že se jedná o metodu SZPI 4903 (Compendium of international method of wine and must analysis OIV-MA-AS2-12:R2009) – stanovení poměru stabilních izotopů kyslíku 180/160 (vyjádřeného jako delta 180) ve vodě pomocí hmotnostní spektrometrie izotopových poměrů (IRMS). Metoda byla akreditována Českým institutem pro akreditaci, o.p.s. a zahrnuje metodu Mezinárodní organizace pro víno a dále akreditovanou interpretaci stanovení přídavku vody. Víno je svou podstatou roztok, jehož podstatnou část (přibližně z 80%) tvoří voda, kdy u vody obsažené ve víně se musí jednat o vodu získanou výhradně z hroznové šťávy a její izotopové složení tomu musí odpovídat. Pokud tomu tak není, jedná se o exogenní vodu uměle přidanou, což není právními předpisy povoleno. Pokud je u vína po provedení laboratorních rozborů uveden přídavek vody například ve výši 65 %, je tím myšleno 65 % z celkové vody ve víně.

Žalovaná na svém procesním stanovisku setrvala po celou dobu řízení před zdejším soudem a s ohledem na výše uvedené navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

Zdejší soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí žalované a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Zdejší soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů, že argumentace žalované je nedostatečná a nepřesvědčivá a vzájemně rozporná.

Jak vyplývá z ustálené judikatury správních soudů, z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné. Pokud jde o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, jedná se zejména o situace, kdy je rozhodnutí správního orgánu opřeno o skutkové důvody, které nemají dostatečnou oporu ve správním spise a kdy skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn. Z judikatury správních soudů dále vyplývá, že nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí je zpravidla dána též tehdy, nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny.

Zdejší soud uvádí, že žalobce námitku nepřezkoumatelnosti nijak blíže nespecifikuje co do konkrétních důvodů. Podle zdejšího soudu napadené rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím prvostupňovým nevykazuje vady, pro které by je bylo třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost (kdy by nebylo možné seznat určitý a jednoznačný výrok či by výrok byl svým obsahem rozporuplný nebo nevykonatelný) či nedostatek důvodů (kdy by odůvodnění bylo v rozporu s výrokem nebo by nebylo rozhodným důvodem pro výrok případně neobsahovalo žádné hodnocení provedených důkazů). Podle zdejšího soudu obsahuje rozhodnutí žalované jak argumentaci skutkovou, včetně odkazu na příslušné skutkové podklady, tak též hodnotící úvahy, na základě kterých bylo prvostupňovým orgánem a posléze žalovanou rozhodováno, přičemž úvahy žalované jsou uvedeny v dostatečné míře, která nijak nebrání věcnému přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí zdejším soudem.

Pakliže skutková podstata správních deliktů v posuzovaném případě spočívala především ve zjištění opírajícím se o posouzení odborných otázek, které mohly být objasněny pouze laboratorními zkouškami, tak tyto zkoušky byly provedeny a o jejich výsledky coby skutkové podklady se opírá jak rozhodnutí prvostupňového orgánu, tak žalované.

Žalovaná se také v dostatečné míře vypořádala se všemi odvolacími námitkami a přesvědčivě zdůvodnila a srozumitelně uvedla, co ji vedlo k závěrům uvedeným ve výrocích napadeného rozhodnutí. Co se týká dílčích námitek nepřezkoumatelnosti, které žalobce uplatnil vždy zvlášť v rámci jednotlivých žalobních bodů, v nichž převzal argumentaci uvedenou v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a v jejichž rámci namítá účelové a nepřezkoumatelné vypořádání této argumentace, tak ty zdejší soud vypořádává níže.

Pokud žalobce namítal, že v napadeném rozhodnutí chybí precizní vymezení skutků, doby jejich spáchání, dotčeného množství vína a způsobu spáchání skutků, tak dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15.1.2008, č.j. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS, musí „[v]ýrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným“, přičemž „[n]euvede-li správní orgán náležitosti, jimiž je skutek dostatečně a nezaměnitelně identifikován, do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].“. Pokud jde o postup žalované, kterým výroky prvostupňového orgánu v napadeném rozhodnutí změnila, tak z judikatury správních soudů plyne, že „Správní řízení tvoří jeden celek do pravomocného rozhodnutí; vady řízení nebo rozhodnutí v I. stupni lze odstranit v řízení odvolacím. S tím také počítá institut změny rozhodnutí v odvolacím řízení, v němž odvolací orgán podle § 59 odst. 1 spr. ř. přezkoumává napadené rozhodnutí v celém rozsahu, a je-li to nutné, dosavadní řízení doplní, popřípadě vady odstraní. Není tedy vázán jen důvody podaného odvolání a může rozhodnutí změnit, shledá-li k tomu důvody. Rozhodnutí o odvolání tak jako jakékoliv jiné správní rozhodnutí musí ovšem odpovídat zákonu (§ 46 spr. ř.). Výrok rozhodnutí odvolacího orgánu musí obsahovat základní náležitosti správního rozhodnutí ve smyslu § 47 spr. ř.; jeho výrokem - rozhodnutím ve věci - je rozhodnutí o tom, zda se výrok rozhodnutí I. stupně potvrzuje a odvolání zamítá, či zda se tento výrok mění (a jak).” (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.5.2003, č.j. 7 A 124/2000-39, č. 5/2003 Sb. NSS). Napadené rozhodnutí těmto požadavkům vyhovuje. Zdejší soud tak žádné vady ve výrocích napadeného rozhodnutí neshledává; žalovaná všechny skutky, jak byly výše zrekapitulovány, řádně vymezila.

Jestliže žalobce uvádí, že žalovaná výrokem II. napadeného rozhodnutí nezamítla odvolání žalobce, nýbrž pouze potvrdila výroky prvostupňového rozhodnutí, tak podle zdejšího soudu tato skutečnost nemá za následek nezákonnost ani nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Z výroku II. napadeného rozhodnutí je zjevné, že žalovaná podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrdila výroky II., III. a IV. prvostupňového rozhodnutí, z čehož vyplývá, že v tomto rozsahu odvolání žalobce zamítla. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7.9.2012, č.j. 2 As 30/2011-127, „…žalovaný o podaném rozkladu rozhodl meritorně, rozhodnutí orgánu prvého stupně částečně změnil, neuvedl však současně, že ve zbytku napadené rozhodnutí potvrzuje. Při striktním výkladu zákona by tak bylo možno konstatovat, že výrokem rozkladového rozhodnutí nebyl vyčerpán celý předmět řízení o rozkladu; takový výklad by však Nevyšší správní soud považoval (ve shodě s městským soudem) za nepřípustně formalistický. V případě procesních pochybení je totiž nutno vždy pečlivě vážit, zda mohla vůbec představovat reálný zásah do právní sféry adresáta rozhodnutí, které z tohoto procesu vzešlo. Přílišné lpění na dodržení všech formalit správního procesu vede k přehlížení elementárního faktu, a sice že cílem řízení je hmotně právní posouzení věci (předmětu řízení), přičemž procesní pravidla jsou jen nástrojem, který k tomuto cíli vede. Nelze, pochopitelně procesní pravidla bagatelizovat či dokonce na jejich dodržování rezignovat, vždy je však nutné případné zjištěné deficity řízení poměřit tím, zda mohly reálně ovlivnit jeho výsledek, či jinak zasáhnout do právní sféry účastníka řízení….Výrok rozhodnutí je neúplný, nikoliv však nesrozumitelný, a v kontextu odůvodnění není pochyb o tom, jak žalovaný o celém předmětu řízení rozhodl…“ Podle zdejšího soudu žalobce postupem žalované na svých právech zkrácen nebyl; z napadeného rozhodnutí je zjevné, jak žalovaná o odvolání žalobce rozhodla.

Pokud žalobce zdůrazňuje, že žalovaná rozhodnutím ze dne 20.10.2015, č.j. SZPI/AG706-56/2014-SŘ, rozhodla o odvolání žalobce proti rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 22.9.2014, č.j. SZPI/AG706-46/2014, po více než 12 měsících, kdy byla zjevně nečinná, tak k tomu soud uvádí, že žalobce měl možnost v tomto směru uplatnit jiné prostředky ochrany, nadto předmětnou nečinnost žalobce vztahuje k řízení, v rámci něhož bylo vydáno původní zrušující rozhodnutí žalované, které není přímo předmětem nynějšího přezkumu soudem.

Žalobce dále zpochybňuje závěr správních orgánů o tom, že se dopustil nepovoleného enologického postupu ve smyslu čl. 120c odst. 4 nařízení č. 1234/2007 v podobě přídavku vody ve víně, přičemž u jednání akcentoval zejména tu skutečnost, že přídavek vody nebyl odhalen hodnotící komisí v chuti vína, ačkoli podle žalobce pracovník žalované uvedl, že zjištěné množství vody by měl odhalit i laik.

Zdejší soud má za to, že zjištění přídavku vody ve víně se v daném případě opírá o laboratorní rozbory, které byly provedeny metodou SZPI 4903, Compendium of international methods of wine and must analysis, OIV-MA-AS2-12:R2009, metodou Mezinárodní organizace pro révu a víno, která je přímo určena ke stanovení přídavku exogenní vody do vína a je založena na principu stanovení izotopového poměru kyslíku vody ve víně metodou hmotnostního spektrometru izotopových poměrů a jedná se o metodu typu II – referenční validovaná metoda). S odkazem na tuto metodu totožnou odvolací námitku vypořádala žalovaná a zdejší soud na jejím vypořádání žádnou vadu neshledává, a to tím spíše ne za situace, kdy žalobce v průběhu samotného kontrolního řízení metodu nezpochybňoval a poprvé tak učinil až v odvolacím řízení.

Namítal-li žalobce, že pracovník žalované uvedl, že zjištěné množství by měl odhalit i laik, zatímco hodnotící komise přídavek vody neodhalila, což si podle žalobce protiřečí, pak pokud jde o nosné skutkové a právní důvody napadeného rozhodnutí, tak v nich se žádný odkaz na argument pracovníka žalované o tom, že zjištěné množství ve víně pozná i laik, nevyskytuje.

Pokud laboratorní rozbor prokázal přídavek vody, není zřejmé, na základě čeho žalobce dovozuje, že právě (pouze) senzorické hodnocení má být určujícím postupem pro závěr o dotčeném nepovoleném enologickém postupu. Smyslem senzorického hodnocení není zjištění množství vody ve víně, tato metoda slouží jiným účelům, které vymezila žalovaná. Žalobce neuvádí, jakým jiným (správným) způsobem měly správní orgány skutkový stav spočívající v nepovoleném množství vody ve víně zjišťovat. Pokud žalobce uvádí, že vína s vysoce deklarovaným obsahem vody nemohla vyhovět ostatním zkoumaným analytickým vlastnostem a to v návaznosti na fyziologické a chemickotechnologické procesy v produktech a v návaznosti na časový horizont, tak podle zdejšího soudu se jedná o argumentaci ničím nepodloženou a opomíjející provedené laboratorní rozbory.

Pokud žalobce namítá, že protokoly o zkouškách nesplňují náležitosti § 11 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 211/2004 Sb., o metodách zkoušení a způsobu odběru a přípravy kontrolních vzorků, neboť není přezkoumatelné, na základě čeho bylo zjištěno kvantitativní množství za stavu, kdy metoda SZPI 4903 toto neumožňuje, tak k tomu zdejší soud uvádí, že z protokolů o zkoušce a posudků (č. D010-70994/13/A01 ze dne 2.5.2013, D010-70994/13/A02 ze dne 2.5.2013 a č. D015-70994/13/A01 ze dne 20.6.2013) je zjevné, na základě jaké metody bylo při kontrole množství vody postupováno (Metoda SZPI 4903 Compendium of international methods of wine and must analysis, OIV-MA-AS2-12:R2009 s ceníkovým kódem V127, princip IRMS). Podle zdejšího soudu nelze dovozovat, že by akreditovaná laboratoř provádějící rozbory měla povinnost podrobně rozvádět postup při laboratorním rozboru. Nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že pouhý odkaz v protokolech a posudcích o zkouškách, které byly žalobci předloženy, na použitou metodu je zcela nedostatečný a nepřezkoumatelný. Z obsahu protokolů o zkoušce vyplývá, že použitá metoda byla akreditována (je uvedeno pořadové číslo zkoušky dle přílohy osvědčení o akreditaci, konkrétně u předmětné metody číslo 104), přičemž validace metody je automatickou součástí její akreditace. Metoda použitá k analýze odebraných vzorků vína patří do seznamu metod popsaných ve Sborníku mezinárodních analytických metod pro vína a mošty OIV (Mezinárodní akreditace pro víno a révu, jak uvádí žalovaná), o čemž také svědčí údaj o identifikaci použité metody v protokolech o zkoušce. Je také zřejmé, že číslování konkrétní metody odpovídá jejímu číslování ve Sborníku OIV, přičemž dle aktuální právní úpravy je Sborník OIV závazný na základě čl. 80 nařízení č. 1308/2013, které nahradilo nařízení č. 1234/2007. Seznam zmíněných metod, jakož i jejich podrobný popis (včetně principu metody, potřebného vybavení, přípravy vzorků, postupů a výpočtů, intepretace výsledků) je vedle Sborníku OIV rovněž součástí sdělení Evropské komise č. 2010/C43/01 nazvaného „Seznam a popis metod rozboru č. 120g prvního pododstavce nařízení Rady (ES) č. 1234/2007“. Z protokolů o zkoušce také vyplývá, že rozbor odebraných vzorků vína prováděl odbor zkušební laboratoře prvostupňového orgánu, který byl k této činnosti akreditován Českým institutem pro akreditaci, o.p.s., a je registrován pod číslem 1058.8, což garantuje jeho odbornou vybavenost. Jestliže tedy žalobce namítá, že předmětná metoda neumožňuje zjistit kvalitativní množství vody ve víně, tak zdejší soud s ohledem na uvedené nepovažuje tuto námitku za důvodnou.

Pokud žalobce uvádí, že v identifikaci skutků není u produktů uváděna oblast a že nebyla ani předmětem zjišťování, tak v tom se zdejší soud ztotožňuje s argumentací žalované, že pro zjištění skutkového stavu nebylo nezbytné zjišťovat, ze které zeměpisné oblasti víno pochází, neboť podstatné bylo, zda víno vyhovuje právním předpisům, konkrétně zda obsahuje přídavek vody, což všechny povolené enologické postupy vylučují (kromě případů, kdy existuje zvláštní technická potřeba).

S námitkou, že laboratorní rozbory jsou v části hodnocení přídavku vody zmanipulované, se žalovaná přesvědčivým způsobem vypořádala v napadeném rozhodnutí (strana 16 až 17 napadeného rozhodnutí). Žalobce přitom ani v žalobě nekonkretizuje, v čem taková manipulace má spočívat a tuto skutečnost nijak nedokládá.

Co se týká odkazu žalobce na důkaz v podobě „otevřeného dopisu pana O. K. ze B.“, který má popisovat praktiky žalované, tak k tomu žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla (strana 17 napadeného rozhodnutí), že obsah předmětného dokumentu nesouvisí s projednávanou věcí. Zdejší soud k tomu dodává, že žalobce nespecifikuje (v žalobě ani v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí), jakého konkrétního nezákonného postupu se měly správní orgány dopustit a které zásady správního řízení nerespektovaly a co konkrétně měl ve vztahu k posuzované věci tento důkaz prokázat.

Žalobce dále shodně jako v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí namítá, že neporušil čl. 120c odst. 4 nařízení č. 1234/2007 a čl. 80 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1308/2013 a nedopustil se nepovoleného enologického postupu, pokud jde o zjištěné množství ethanolu z přidaného cukru ve víně. Podle žalobce nebyl ve výroku správních rozhodnutí řádně vymezen skutek, jeho doba, způsob spáchání a dotčené množství. Správní orgány nevzaly v úvahu přípustnou odchylku množství ethanolu z přidaného cukru, odchylku stanovené metody a stanovenou nejistotu měření.

U vín uváděných žalobcem na trh byl laboratorními rozbory prokázán obsah ethanolu z přidaného cukru ve výši 5,05% u vína č. š. CS 26/13; 2,35% u vína č. š. CS 36/13; 3,78 % u vína š. č. CS 51/13; 3,54% u vína č. š. CS 84/13 a 4,77 % u vína č. š. 103/13. Povolené množství ethanolu z přidaného cukru bylo podle přílohy XVa část A bod 2 písm. c) nařízení č. 1234/2007, použitelného v době spáchání skutků pod body I., III., V. výroku I. prvostupňového rozhodnutí pro vinařskou zónu C (kam spadají vinice v Maďarsku, Španělsku a Itálii, odkud pocházelo předmětné víno), max. 1,5% obj. Stejně tomu je i podle nyní použitelného nařízení č. 1308/2013, podle něhož byly hodnoceny skutky pod body VII. a VIII. výroku I. prvostupňového rozhodnutí, a které v příloze VIII část IA bod 2 povoluje pro vína vyrobená ve vinařské zóně C maximálně 1,5% obj. ethanolu z přidaného cukru.

Pokud jde o zvyšování přirozeného obsahu alkoholu ve víně přidáním cukru, to je enologickým postupem povoleným jen tehdy, pokud proběhne za podmínek stanovených právními předpisy Evropské unie (tedy nařízením č. 1234/2007, resp. č. 1308/2013). Shodný závěr žalované je podle zdejšího soudu zcela logický a není zřejmé, z čeho snad žalobce dovozuje, že zvyšování ethanolu ve víně přidáním cukru nad povolené množství je povoleným enologickým postupem.

Z protokolů o zkoušce a posudků č. D010-70994/13/A01, D015-70994/13/A01, D021-71039/13/A01, D025-71109/13/A01, D007-71110/14/A01 je zřejmé, že u každé zkoušky na obsah ethanolu z přidaného cukru byla stanovena rozšířená nejistota měření. Z protokolů o zkouškách je patrné, že ani při započtení rozšířené nejistoty by předmětná vína nesplňovala maximální hodnoty povoleného zvyšování množství alkoholu ve víně přídavkem cukru.

Pokud žalobce v žalobě v obecné rovině opakuje, že došlo k porušení zásady rovnosti, tak k tomu žalovaná uvedla, že k němu nepřistupoval prvostupňový orgán jinak než k jiným účastníkům řízení v jiných řízeních. Ani zdejší soud této námitce nemůže dát zapravdu, protože v žalobě žalobce porušení zásady shodného zacházení ve skutkově obdobných případech ničím konkrétním nedokládá.

Pokud žalobce i v žalobě opakuje, že laboratorní rozbory jsou nepřezkoumatelné a že mu byly předloženy protokoly a posudky o zkouškách, které pouze deklarují zjištění správního orgánu, aniž by prokazovaly, na základě jakých postupů správní orgán k jednotlivým výsledkům dospěl, a že odkaz pouze na použitou metodu je zcela nedostatečný a nepřezkoumatelný, tak k tomu zdejší soud odkazuje na své závěry uvedené výše ohledně laboratorních rozborů v části hodnocení přídavku vody, kdy žalobce uplatnil tutéž námitku.

Pokud žalobce odkazuje na odvolání, v němž namítal, že nebyly dodrženy všechny kroky přípravy laboratorního rozboru a byl tak získán neobjektivní a nesprávný výsledek rozboru, tak k tomu žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že při odběru úředního vzorku žalobce nepožádal o odběr vzorku pro doplňující odborný posudek a v průběhu kontrolního řízení nerozporoval výsledky laboratorních rozborů a k prokázání svých tvrzení nenavrhl žádné důkazy. Jak již zdejší soud uvedl výše, laboratorní rozbory byly provedeny v akreditované úřední laboratoři akreditovanou metodou Mezinárodní organizace pro révu a víno (OIV-MA-AS311-05:R2011, OIV-MA-AS312-6:R2009) a kontrolní zjištění byla dostatečně prokázána.

Žalobce dále uvádí, že v odvolání namítal, že nemohl porušit čl. 120c odst. 4 nařízení č. 1234/2007 a naplnit skutkovou podstatu správního deliktu tím, že ve víně byl laboratorními rozbory prokázán nepovolený enologický postup, kdy byl laboratorním rozborem prokázán přídavek syntetických barviv azorubin (E122), patentní modř (E131) a tatrazin (E102), jak je uvedeno pod bodem II. B) výroku prvostupňového rozhodnutí. Dále žalobce uvádí, že čl. 3 odst. 2 nařízení č. 606/2009 označený jako povolené enologické postupy a omezení odkazuje na přílohu I A, kde jsou pod body 1 až 50 taxativně vymezeny povolené enologické postupy; podle žalobce předmětné ustanovení neobsahuje žádnou zmínku o nepovolených enologických postupech a žádnými syntetickými barvivy se nezabývá.

K tomu zdejší soud uvádí, že přítomnost syntetických barviv byla prokázána laboratorním rozborem, a to akreditovanou metodou SZPI, založenou na TLC (Thin layer chromatography - Chromatografie na tenké vrstvě). Podle čl. 120c odst. 1 nařízení č. 1234/2007 se při výrobě vína v EU použijí pouze „enologické postupy povolené právem Společenství podle přílohy XVa nebo ty, o nichž se rozhodne podle článků 120d a 120e.“ a přídavek syntetických barviv mezi takové povolené enologické postupy nepatří a je tedy zakázán. Žalovaná v této souvislosti správně uvedla, že ve víně byla předmětná barviva ve víně identifikována, a určení jejich množství není z podhledu zjištění skutkového stavu nezbytné. S odkazem na rozsudek zdejšího soudu č.j. 62 A 104/2013-230 žalovaná uvedla, že pokud právní předpisy nepovolují obsah této látky ve víně v žádném množství, je postačující, pokud je provedená zkouška zaměřená na detekci této látky.

Pokud jde o manipulaci s laboratorními rozbory, v odvolání ani v žalobě žalobce neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by potvrzovaly, že k takovému jednání v akreditované laboratoři došlo. Ani v této části tedy není žaloba důvodná.

Žalobce dále uvádí, že v odvolání namítal, že nemohl porušit zákaz stanovený v čl. 52 odst. 1 nařízení č. 607/2009 tím, že ve víně ve znaku skutečný obsah alkoholu bylo laboratorním rozborem naměřeno 9,3 % obj. alkoholu.

Na obalu vína VESELÝ VERBÍŘ, č. šarže CS 36/13, uváděném na trh žalobcem, byl deklarován obsah alkoholu 10,5 % obj., což představuje větší rozdíl než povolená odchylka 0,5 % obj. Podle čl. 54 nařízení č. 607/2009 se skutečný obsah alkoholu uvádí v celých jednotkách nebo jednotkách zaokrouhlených na pět desetin. Ani při zohlednění rozšířené nejistoty a povolené odchylky 0,5 skutečný obsah alkoholu nesplňoval deklaraci uvedenou na etiketě. Při zohlednění rozšířené nejistoty měření byl skutečný obsah alkoholu v předmětném víně 9,3 % obj. ±0,2, tedy 9,1-9,5 % obj. I po zohlednění povolené odchylky stanovené v čl. 54 odst. 1 nařízení (ES) č. 607/2009 ve výši 0,5, vychází hodnota 10,0 % obj., jak uvádí i sám žalobce. Předmětné víno tedy bylo označeno nesprávně, neboť na něm bylo uvedeno, že obsahuje skutečný alkohol ve výši 10,5 %. Ani tato námitka není tudíž důvodná. Pokud jde o napadené rozhodnutí, také žalovaná se totožnou odvolací námitkou řádně zabývala a dospěla k témuž závěru jako nyní zdejší soud.

Žalobce dále uvádí, že namítal, že nemohl porušit čl. 80 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1308/2013 a naplnit skutkovou podstatu správního deliktu tím, že ve víně byl laboratorním rozborem prokázán nepovolený enologický postup, kdy byl zjištěn celkový obsah kyseliny citrónové 1,14 g/l. Žalobce dále uvádí, že žalovaná tvrdí, že žalobce uváděl víno do oběhu až do dne 17.1.2014, tudíž jeho jednání hodnotila podle čl. 80 nařízení č. 1308/2013 účinného od 1.1.2014, přestože v protokolu o zkoušce bylo posuzováno dle nařízení č. 1234/2007. Žalobce také uvádí, že odběr vzorku byl proveden dne 20.11.2013 na provozovně Jednoty a dle protokolu o zkoušce byla zkouška zahájena rovněž dne 20.11.2013, tedy nutně dle nařízení č. 1234/2007. Podle žalobce tvrzení, že žalobce uváděl do oběhu víno do 17.1.2014, bez ohledu na to, že jej žalovaná neprokázala, nelze akceptovat, neboť čin se posuzuje podle právní úpravy platné a účinné v době spáchání skutku, přičemž víno bylo do prodejny, resp. na centrální sklad Jednoty, dodáno před 20.11.2013.

Podle čl. 80 nařízení č. 1308/2013 se pro výrobu vína v EU použijí pouze enologické postupy povolené v souladu s přílohou VIII a stanovené v čl. 75 odst. 3 písm. g) a čl. 83 odst. 2 a 3, přičemž uvádění na trh vína, které bylo podrobeno enologickým postupům, které nejsou v EU povoleny, je zakázáno. V příloze 1 A nařízení č. 606/2009 jsou uvedeny povolené enologické postupy a ošetření vína a na řádku 24 je přídavek kyseliny citrónové s ohledem na stabilizaci vína a jako meze použití obohacování je uvedeno, že maximální množství v ošetřeném vínu uvedeném na trh je 1 g/l. Pokud tedy víno uvedené na trh žalobcem obsahovalo kyselinu citrónovou v množství 1,14 g/l, překračovalo povolené meze obohacování. Žalobce tedy podle zdejšího soudu uváděním takového vína na trh porušil čl. 80 odst. 2 nařízení č. 1308/2013.

Podle protokolu o zkoušce a posudku č. D025-71109/13/A01 obsahovalo předmětné víno kyselinu citrónovou v množství 1,14 g/l za rozšířené nejistoty stanovení ±0,033. Ani při zohlednění nejistoty stanovení tedy předmětné víno nevyhoví požadavku nařízení č. 606/2009, aby maximální množství kyseliny citrónové ve víně uvedeném na trh bylo 1g/l. Žalovaná v této souvislosti ke shodné odvolací námitce zdůraznila, že pro obsah kyseliny citrónové není právními předpisy stanovena žádná povolená odchylka, jako je tomu u obsahu celkového alkoholu. To ostatně ani žalobce nezpochybňuje.

Pokud jde o odvolací námitku, že laboratoř kvalifikovala jednání žalobce podle nařízení č. 1234/2007, zatímco prvostupňový orgán podle nařízení č. 1308/2013, tak k tomu z napadeného rozhodnutí plyne, že podle protokolu o zkoušce č. D025-71109/13/A01 laboratorní rozbory probíhaly ve dnech 20.11.2013 až 15.1.2014 a posudek na něj navazující je datován dnem 15.1.2014. Enologické postupy a podmínky, za nichž jsou povoleny, jsou upraveny v nařízení č. 606/2009, limit pro kyselinu citrónovou je uveden v příloze 1 A tohoto nařízení, řádek 24. Nařízení č. 606/2009 bylo nařízením provádějícím čl. 120c nařízení č. 1234/2007 (v současnosti čl. 80 nařízení č. 1308/2013). Nařízení č. 1234/2007 bylo zrušeno nařízením č. 1308/2013 ze dne 17.12.2013 a vyšlo v částce L347/671 Úředního věstníku EU ze dne 20.12.2013. Podle čl. 232 odst. 1 nařízení č. 1308/2013 se toto nařízení použije od 1. ledna 2014. Pravidlo podle čl. 120c nařízení č. 1234/2007 je nyní obsaženo v čl. 80 nařízení č. 1308/2013. Podle žalované se s ohledem na tyto skutečnosti limit pro obsah kyseliny citrónové v období mezi uvedením předmětného vína na trh a provedenou kontrolou nezměnil. Došlo však ke zrušení ustanovení, které stanovilo zákaz uvádění na trh vína, které bylo vyrobeno jinak než s použitím povolených enologických postupů. Tentýž zákaz byl však vtělen do ustanovení čl. 80 nařízení č. 1308/2013 a trestnost jednání žalobce tedy nezanikla. Vzhledem k tomu, že předmětné víno bylo žalobcem uváděno do oběhu až do 17.1.2014, žalovaná uvedla, že bylo namístě, aby kontrolní orgán vyhodnotil jednání žalobce (jako kontrolované osoby) jako porušení čl. 80 nařízení č. 1308/2013. To, že tak neučinil, však nemělo na postavení žalobce jakožto kontrolované osoby žádný faktický dopad. Podle zdejšího soudu se tak žalovaná v napadeném rozhodnutí s uvedenými argumenty řádným a přesvědčivým způsobem vypořádala, přičemž na její argumentaci zdejší soud žádné vady neshledává, a to ani žalobcem tvrzenou účelovost.

Žalobce dále uvádí, že v odvolání namítal, že nemohl naplnit skutkovou podstatu správního deliktu tím, že nevedl evidenční knihy v souladu s § 14 odst. 1 vyhlášky č. 323/2004 Sb. a že nevedl evidenci o zásobách vína podle § 14 odst. 10 vyhlášky č. 323/2004 Sb. na vzoru uvedeném v příloze č. 32 vyhlášky č. 323/2004 Sb.

Z protokolu o kontrole č. P034-70994/13 ze dne 1.7.2013 vyplývá, že v provozovně žalobce bylo zjištěno, že vedením evidenčních knih byla pověřena paní S. O., přičemž vinařská evidence je vedena podle vzoru uvedeného v příloze č. 33 k vyhlášce č. 232/2004 Sb. Vinařská evidence byla vedena v programu MS Excel pro jednotlivé nádoby a dle potřeby je z uvedeného programu vinařská evidence tištěna. Během předmětné kontroly nebyly žádné části vinařské evidence vytištěny, svázány, očíslovány a podepsány. Jednotlivé listy nebyly číslovány, nebylo u nich uvedeno jméno osoby, která záznam provedla a evidence byla vedena v programu MS Excel, takže provedené záznamy by bylo možné zpětně měnit. Z napadeného rozhodnutí též plyne, že předmětný protokol o kontrole byl proveden jako důkaz ve správním řízení (dne 15.8.2014); žalobce se dokazování nezúčastnil a k provedení předmětného protokolu o kontrole jako důkazu se nijak nevyjádřil.

Podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 323/2004 Sb. může být evidence rozdělena do několika evidenčních knih. Evidenční knihy se vedou v pevné vazbě nebo v elektronické podobě a listy v nich musí být průběžně číslovány. V případě, že jsou evidenční knihy vedeny v elektronické podobě, musí použitý program zabezpečit, aby každý záznam byl proveden nevratně s uvedením jména osoby, která záznam provedla.

Zdejší soud k tomu uvádí, že žalovaná správně dovodila, že žalobce nevedl evidenční knihy tak, aby každý záznam byl proveden nevratně s uvedením jména osoby provádějící záznam. Pokud běžná uživatelská verze programu MS Excel neumožňuje zajistit nevratnost záznamů a žalobce neprokázal ani netvrdil opak, nelze dovozovat, že se jedná o pouhou domněnku správního orgánu. Co se týká časového vymezení deliktu podle § 14 odst. 10 vyhlášky č. 323/2004 Sb., tak podle zdejšího soudu je dostačující, že porušení povinnosti žalobce bylo identifikováno ke dni kontroly. Pokud žalobce namítá, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí je uvedeno, že jednotlivé listy evidence nebyly číslovány, což však výrok předmětného rozhodnutí neobsahuje, tak k tomu zdejší soud uvádí, že tato skutečnost nemá za následek nepřezkoumatelnost dotčeného výroku napadeného rozhodnutí.

Dále žalobce nepředložil evidenci o zásobách vína za měsíce srpen, září, říjen a listopad 2012, což po stránce skutkové ani nezpochybňuje. Závěr žalované obsažený v bodu IV. B výroku I. napadeného rozhodnutí tudíž má oporu ve správním spisu.

Žalobce dále uvádí, že v odvolání namítal, že nemohl naplnit skutkovou podstatu správního deliktu tím, že nesplnil opatření č. P035-70994/13/D02 uložené inspektory při kontrole dne 1.7.2013.

K tomu zdejší soud uvádí, že bylo prokázáno, že žalobce nevedl řádně vinařskou evidenci. Kontrolní orgán proto uložil žalobci opatření k odstranění zjištěných nedostatků podle § 5 odst. 1 zákona č. 146/2002 Sb. Žalobce měl povinnost začít vést evidenční knihy podle § 30 odst. 1 zákona č. 321/2004 Sb., a to způsobem a v rozsahu podle § 14 odst. 10 vyhlášky č. 323/2004 Sb. a dále začít vést evidenční knihy podle vzoru uvedeného v příloze č. 33 vyhlášky č. 323/2004 Sb., a to do 12.7.2013. O způsobu vedení vinařské evidence byla přitom pracovnice žalobce poučena při kontrole, při níž bylo opatření uloženo, jak vyplývá ze strany 4 protokolu o kontrole č. P034-70994/13.

Z protokolu o kontrole č. P046-71039/13 ze dne 16.8.2013 vyplývá, že výše popsané opatření splněno nebylo, neboť listy vinařské evidence byly vedeny elektronicky v takové podobě, že nebylo zabezpečeno, aby byl záznam proveden nevratně, listy nejsou očíslovány a není uvedena osoba, která záznam provedla. Uvedená zjištění žalobce jako kontrolovaná osoba nijak nerozporoval a nenavrhoval důkazy k prokázání opaku. Závěr o nesplnění opatření uloženého žalobci se tudíž opírá o dostatečně zjištěný skutkový stav.

Pokud žalobce namítá, že žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovozuje, že žalobce měl povinnost začít vést evidenční knihy podle vzoru uvedeného v příloze č. 33 vyhlášky č. 323/2004 Sb. do 12.7.2013, přestože však k bodu 6) uvedla, že vinařská evidence vedena podle vzoru uvedeného v příloze č. 33 vyhlášky 323/2004 Sb. je a současně že vinařská evidence byla vedena v programu pro jednotlivé nádoby, tak k tomu zdejší soud uvádí, že žalovaná odkazovala na závěry vyplývající z kontrolního zjištění uvedené v předmětném protokolu č. P034-70994/13; skutečnost, že vinařská evidence je vedena podle vzoru uvedeného v příloze č. 33 vyhlášky č. 323/2004 Sb. a že byla vedena v programu pro jednotlivé nádoby, tvrdila p. O. inspektorům při kontrole, jak vyplývá z předmětného protokolu o kontrole. Podle zdejšího soudu žalovaná tuto informaci uvedla v bodu 6) napadeného rozhodnutí nikoliv proto, že se jedná o zjištěnou skutečnost, nýbrž s odkazem na tvrzení dotčené zaměstnankyně žalobce. Žalobci bylo přitom uloženo opatření začít vést evidenční knihy podle § 30 odst. 1 zákona č. 321/2004 Sb., a to způsobem a v rozsahu podle § 14 odst. 10 vyhlášky č. 323/2004 Sb. a dále začít vést evidenční knihy podle vzoru uvedeného v příloze č. 33 vyhlášky č. 323/2004 Sb., a to do 12.7.2013.

Pokud žalobce dále namítá, že neměl uloženu povinnost na den 13.7.2013, a proto takovou povinnost ani nemohl porušit, a dále že správní orgán nemá zákonné oprávnění ukládat žalobci, zda evidenci povede duplicitně také v pevné vazbě za stavu, když ji vede již elektronicky, tak podle zdejšího soudu z předmětného opatření vyplývá, že žalobce měl povinnost splnit jej do 12.7.2013 a ani dne 16.8.2013 při kontrole tak neučinil, a dále z argumentace žalované (ani z uloženého opatření) nevyplývá, že by žalobce měl vést také duplicitně evidenci v pevné vazbě; dovodit lze pouze závěr, že žalobce nevedl evidenci v pevné vazbě a ani žalobcem elektronicky vedená evidence nevyhověla požadavkům právních předpisů. Pokud žalobce namítá, že podle výroku rozhodnutí neměl v evidenci vyplněnou část „prodej vína“ v daném měsíci a v kolonce „nákup vína v měsíci“ byl uveden pouze záznam měsíce, přičemž takové deliktní jednání mu nebylo vytýkáno, tak k tomu soud uvádí, že předmětné kontrolní zjištění vyplývá z protokolu o kontrole č. P046-71039/13 ze dne 16.8.2013 (strana 4 protokolu). Pokud žalobce tvrdí, že prvostupňový orgán se nezabýval tím, zda se nějaký nákup či prodej uskutečnil, tak z předmětného protokolu vyplývá, že zástupce kontrolované osoby přítomný provedení kontroly se na místě ke kontrolním zjištěním nevyjádřil. K tomu zdejší soud dále uvádí, že žalobce tuto skutečnost nenamítal ani v rámci odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Nadto není podle zdejšího soudu zřejmé, jakým způsobem by mohla tato skutečnost mít vliv na závěr o tom, že nebylo splněno uložené opatření.

Žalobce v této souvislosti také namítal, že pokud prvostupňový orgán dovodil, že délka protiprávního st