2 Azs 134/2005 — Nejvyšší správní soud

29 A 92/2014- 301 - text 11 29 A 92/2014 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., ve věci žalobce: Svaz vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO, IČO: 484 60 915 sídlem Žižkova 1867/93, Jihlava zastoupený advokátem JUDr. Oldřichem Chudobou, sídlem Kvestorská 5, Praha proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava za účasti: statutární město Jihlava sídlem Masarykovo nám. 1, Jihlava zastoupeno advokátem JUDr. Radkem Ondrušem sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2014, čj. KUJI 55559/2014, sp. zn. OOSČ 605/2014 OOSC/11, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 17. 9. 2014, čj. KUJI 55559/2014, sp. zn. OOSČ 605/2014 OOSC/11, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to k rukám jeho advokáta JUDr. Oldřicha Chudoby do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí průběhu správních řízení 1. Krajský úřad Vysočina, oddělení ostatních správních činností (dále jen „žalovaný“), rozhodl napadeným rozhodnutím spor vyplývající z veřejnoprávní smlouvy podle § 169 odst. 1 ve spojení s § 141 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“) mezi osobou zúčastněnou na řízení (navrhovatel) a žalobcem (odpůrce). Napadeným rozhodnutím vyhověl návrhu osoby zúčastněné na řízení a uložil žalobci povinnost zaplatit jí částku 32 284 952,88 Kč včetně úroků z prodlení. Náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. 2. Osoba zúčastněná na řízení požadovala úhradu této částky, jelikož se jednalo o její poměrný podíl na podílu žalobce v obchodní společnosti Svaz VKMO, s. r. o., IČO: 255 72 245, přičemž měla za to, že tento podíl je v souvislosti s vystoupením z žalobce rovněž třeba vypořádat. Skutečná hodnota obchodní společnosti (589 037 000 Kč) převyšuje čistý majetek společnosti (308 684 000 Kč), o kterém bylo rozhodnuto žalovaným dne 30. 4. 2014. 3. Žalovaný dospěl k závěru, že nárok osoby zúčastněné na řízení vyplývá z veřejnoprávní smlouvy o založení žalobce, resp. ze stanov žalobce, které jsou její nedílnou součástí. Jelikož shledal nárok za oprávněný, rozhodl se mu vyhovět. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. V žalobě ze dne 13. 11. 2014 žalobce označil rozhodnutí za nicotné. Dle jeho názoru žalovaný neměl zákonnou pravomoc napadené rozhodnutí vydat, jelikož řešená otázka nebyla sporem vyplývajícím z veřejnoprávní smlouvy. Toto tvrzení podrobně rozvedl řadou argumentů. 5. Dále uvedl, že absentovala jeho pasivní legitimace. Pokud by byl akceptován názor, že se jednalo o veřejnoprávní smlouvu, neměla osoba zúčastněná na řízení podávat návrh proti žalobci, jelikož ten jejím uzavřením teprve vznikl a nebyl tak stranou o vytvoření svazku obcí (žalobce). Jelikož není stranou veřejnoprávní smlouvy, nemůže být ani stranou sporu z veřejnoprávní smlouvy vyplývajícího. 6. Rozhodnutí označil rovněž za nepřezkoumatelné z nedostatku důvodů, jelikož z něho není zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry, z nichž žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel. 7. Žalovaný uvedl, že jednotlivé dohody o převodu hmotného majetku měly být podkladem pro vydání rozhodnutí, ačkoliv tyto dohody nebyly nikým předloženy. Dále není žalobci známo, že by rozsah majetku dle dohod o převodu hmotného majetku byl předmětem dokazování. Ani návrh města takovou specifikaci majetku neobsahuje, tudíž nemohl být vymezen „jednoznačně a přesně“. Dále je napadené rozhodnutí vnitřně rozporné, jelikož není zřejmé, zda osoba zúčastněná na řízení opírá svůj návrh o obecné zásady spravedlnosti a hospodárnosti; usnesení valné hromady ze dne 14. 12. 2012; stanovy žalobce; veřejnoprávní smlouvu o založení žalobce; nebo z jednotlivých dohod o převodu hmotného majetku. 8. Nejdůležitější otázka daného sporného řízení byla mezi účastníky řízení sporná, což žalovaný nezohlednil a vyšel z toho, že žalobce existenci nároku osoby zúčastněné na řízení uznal implicitně. Spornost nároku osoby zúčastněné na řízení vyplývá z vyjádření žalobce ze dne 28. 3. 2014. Napadené rozhodnutí tudíž nemá oporu ve spisovém materiálu a žalovaný nemohl nárok považovat za nesporný. 9. Žalovaný se nevypořádal ani s tím, že stanovy a usnesení valné hromady předpokládají uzavření smlouvy o majetkovém a finančním vypořádání. Usnesení valné hromady obsahovalo pouze zásady pro tvorbu této smlouvy a nezaložilo osobě zúčastněné na řízení žádné nároky, ani nepředstavovalo změnu či závaznou interpretaci stanov. Kvalifikovaný návrh smlouvy přitom předložil žalobce, je to tedy osoba zúčastněná na řízení, kdo je v prodlení. Jediný nárok, který na základě stanov mohl vzniknout, je právo na uzavření smlouvy o majetkovém a finančním vypořádání. 10. Žalovaný překlenul důkazní nouzi osoby zúčastněné na řízení vlastní fabulací nesporných skutečností včetně implicitního uznání nároku žalobcem. Akceptoval přitom výklad zastávaný osobou zúčastněnou na řízení a výklad žalobce vyžadoval podpořit relevantními důkazními návrhy. Pokud žalovaný nemohl na základě navržených důkazů zjistit skutečný stav věci, měl provést další potřebné důkazy za účelem jeho zjištění, případně návrh navrhovatele zamítnout. 11. Žalovaný nesprávně právně posoudil, resp. toto posouzení v podstatě zcela absentuje, klíčovou právní otázku. Osoba zúčastněná na řízení nemůže mít žádný jiný nárok, než který stanovy výslovně upravují. Žalobce je zájmovým sdružením právnických osob založeným podle § 20f dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „starý občanský zákoník“), a dle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, v rozhodném znění (dále jen „staré obecní zřízení“). Stanovy jsou jediným a samostatným lex contractus, který upravuje práva a povinnosti vystupujícího člena. Neexistence nároku na vypořádací podíl není v rozporu se zásadou spravedlnosti a hospodárnosti, v opačném případě by bylo v rozporu i ustanovení § 272 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), které stanoví, že člen veřejně prospěšného spolku nemá nárok na vypořádací podíl. 12. Způsob majetkoprávního vypořádání je ve stanovách úmyslně jiný pro případ vystoupení členské obce z žalobce a pro případ zrušení žalobce. Úmyslem členských obcí bylo nevyplácet jakýkoliv vypořádací podíl vystupující členské obci nad rámec článku 12 stanov. Neexistence nároku si je nepochybně vědoma i osoba zúčastněná na řízení, když její zastupitelstvo uložilo dne 14. 4. 2010 usnesením „bez odkladu navrhnout změnu stanov tak, aby garantovaly městu důslednou ochranu vlastního majetku a majetkových práv“. 13. Deklaratorní zásady vyplývající z usnesení valné hromady žalobce nelze považovat za právně závazné jednání vůči třetím osobám, na jehož základě by automaticky vznikl osobě zúčastněné na řízení nárok na vypořádání podílu. Jedná se o pouhé interní usnesení. I znění usnesení opakovaně používá pojem „návrh principů a zásad“. Usnesení valné hromady nelze považovat za smluvní zakotvení nároku. Toto bylo zároveň překonáno návrhem smlouvy o majetkovém a finančním vypořádání, které bylo schváleno valnou hromadou žalobce dne 27. 2. 2014. 14. Žalobce dále podáním ze dne 10. 7. 2019 zaslal soudu odborné právní stanovisko zpracované společností KVB advokátní kancelář, s. r. o., IČO: 014 60 412, ze dne 24. 2. 2019, které si nechal zpracovat v řízení s jinou obcí, nicméně je věnováno výkladu stejných stanov žalobce. Na základě odborného stanoviska žalobce argumentuje tím, že nároky statutárního města Jihlava nemají oporu ani v zákoně ani ve stanovách žalobce. Obec, která vystoupila z žalobce, má právo pouze na převod vlastnického práva k majetku podle čl. 12.6 stanov žalobce, přičemž se jedná o synallagmatický nárok k nároku žalobce na finanční vypořádání podle čl. 12.7 a 12.8 stanov žalobce. Aby bylo možné ze strany žalovaného návrhu vyhovět, musí obsahovat oba vzájemné nároky. Dále se žalobce vyjádřil k povaze usnesení 47. valné hromady, jehož prostřednictvím nemohlo dojít ke změně stanov žalobce. Uvedl, že bylo v rozporu s těmito stanovami, příslušné body tohoto usnesení nebyly předmětem jednání a nebyly ani uvedeny v programu jednání. Usnesení bylo následně překonáno a zrušeno za členství statutárního města Jihlavy v žalobci. Toto usnesení má povahu interního usnesení orgánu žalobce a nemá účinky vůči členským obcím. Obdobně nelze tvrdit vznik platného a vymahatelného nároku na základě usnesení zastupitelstva nebo rady statutárního města Jihlavy. Principy (usnesení) byly přitom navrženy Jihlavou, která měla v době jejich přijetí v žalobci rozhodující vliv. 15. Dne 20. 9. 2019 zaslal žalobce soudu rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterými byla v