2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

29 Ad 3/2017- 135 - text 11 29 Ad 3/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., ve věci žalobkyně: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group IČO: 471 16 617 sídlem Pobřežní 665/21, Praha zastoupená advokátkou JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D. sídlem Budějovická 1550/15a, Praha proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2017, čj. 6059/1.30/16-3, sp. zn. S9-2016-120, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj se sídlem v Brně (dále jen „oblastní inspektorát práce“) rozhodnutím ze dne 1. 6. 2016, čj. 6661/9.30/16-12, shledal, že se žalobkyně dopustila správního deliktu na úseku náhrad dle ustanovení § 27 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), tím, že neposkytla blíže specifikovaným zaměstnancům (23 zaměstnanců) náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za mzdu, která jim ušla v důsledku svátku, neboť tito zaměstnanci dne 1. 1. 2015 nepracovali proto, že svátek připadl na jejich obvyklý pracovní den, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém jim vzniklo právo na náhradu mzdy; dále dalším blíže specifikovaným zaměstnancům (3 zaměstnanci) neposkytla náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za mzdu, která jim ušla v důsledku svátku, neboť tito zaměstnanci ve dnech 1. 1. 2015, 6. 4. 2015, 1. 5. 2015 a 8. 5. 2015 nepracovali proto, že svátek připadl na jejich obvyklý pracovní den, a to nejpozději v kalendářním měsíci, který následuje po měsíci, ve kterém jim vzniklo právo na náhradu mzdy. Tímto jednáním žalobkyně měla porušit povinnost stanovenou v § 115 odst. 3 a § 144 v návaznosti na § 141 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v rozhodném znění (dále jen „zákoník práce“). 2. Dále oblastní inspektorát práce shledal, že se žalobkyně dopustila správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců dle ustanovení § 26 odst. 1 písm. i) zákona o inspekci práce tím, že provedla ze mzdy zaměstnanců bez dohody o srážkách ze mzdy jiné než stanovené srážky, čímž porušila § 146 písm. b) zákoníku práce. - Konkrétně žalobkyně panu Ing. M. L. provedla v lednu 2015 srážku ze mzdy ve výši 1 478 Kč, v dubnu 2015 srážku ze mzdy ve výši 3 300 Kč, v červnu 2015 srážku ze mzdy ve výši 3 142 Kč. - Paní Ing. J. T. provedla v dubnu 2015 srážku ze mzdy ve výši 1 882 Kč, v květnu 2015 srážku ze mzdy ve výši 2 475 Kč, v červnu srážku ze mzdy ve výši 3 242 Kč. - Paní J. K. provedla v dubnu 2014 srážku ze mzdy ve výši 4 252 Kč. 3. Za uvedené správní delikty oblastní inspektorát práce udělil žalobkyni pokutu ve výši 230 000 Kč a rovněž jí stanovil povinnost uhradit náklady řízení ve výši paušální částky 1 000 Kč. 4. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl podané odvolání a rozhodnutí oblastního inspektorátu práce potvrdil. II. Shrnutí žaloby 5. V žalobě ze dne 23. 3. 2017 žalobkyně uvedla, že se žalovaný nevypořádal s jejími námitkami, tudíž je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, nadto vychází z nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení. 6. Dle ustanovení § 115 odst. 3 zákoníku práce má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy, pokud jsou kumulativně splněny podmínky, že svátek připadne na jeho běžný pracovní den a ujde mu v důsledku svátku mzda. Zaměstnanci žalobkyně (pojišťovací poradci) byli v předmětném období odměňováni specifickým způsobem – tzv. měsíční provizní mzdou. Tato mzda měla dvě složky: pečovatelskou a získatelskou. Pečovatelská složka byla zcela nezávislá na aktivitě zaměstnance a počtu pracovních dnů, závisela pouze na tom, zda pojistná smlouva nadále trvá a pojištění řádně platí pojistné, nabíhala tedy i za dobu dovolené. Získatelská složka byla závislá na aktivitě zaměstnance, odvíjela se ale od počtu uzavřených pojistných smluv. Neexistuje přitom přímá úměra mezi počtem uzavřených pracovních smluv a počtem pracovních dní v měsíci. Výše této složky výrazně kolísá, bez ohledu na počet pracovních dnů v jednotlivých měsících. Každý měsíc zaměstnanci vznikal nárok na doplatek do tzv. zaručené mzdy, tedy nárok na doplatek do měsíční částky mzdy, kterou zaměstnanec obdrží vždy. 7. Vzhledem ke specifickému výpočtu měsíční provizní mzdy, zadala žalobkyně vypracování závislosti její výše na odpracované době, resp. počtu odpracovaných dnů v kalendářních měsících. Analýza byla provedena na vzorku 1 717 zaměstnanců a jejich provizní mzdy za roky 2013 a 2014. Jejím výsledkem byl závěr, že v případě měsíců, které mají rozmezí 19 – 23 pracovních dnů, je výše měsíční provizní mzdy zcela nezávislá na odpracovaném čase. 8. S ohledem na výše uvedené tedy pojišťovacím poradcům žádná mzda v důsledku svátku neucházela. Přesto žalobkyně předmětnou náhradu mzdy poskytovala do 31. 12. 2014. S účinností od 1. 1. 2015 tento benefit přestala pojišťovacím poradcům poskytovat 9. Z důkazů provedených ve správním řízení nevyplývá, že by pojišťovacím poradcům ucházela jakákoliv část mzdy v případě, že svátek připadne na jejich pracovní den. Dle teorie žalovaného by mzda za únor 2015 musela být nejnižší, naopak mzda za březen 2015 nejvyšší. Tomu ovšem neodpovídají údaje ze mzdových listů zaměstnanců. V rámci řízení nebyly provedeny žádné důkazy, ze kterých by vyplývalo, že by kontrolovaným zaměstnancům v případě svátku, který připadne na jejich běžný pracovní den, ucházela mzda. Tento názor vychází pouze z úvahy správních orgánů, nicméně není podpořen provedenými důkazy. 10. Ustanovení § 146 zákoníku práce umožňuje zaměstnavateli provádět srážky ze mzdy pouze 1) v případech stanovených zákonem; 2) na základě dohody o srážkách ze mzdy; 3) k úhradě členských příspěvků člena odborové organizace, bylo-li to sjednáno v kolektivní smlouvě a zaměstnanec s tím souhlasí. 11. Poskytování záloh na mzdu zákoník práce naopak blíže neupravuje. Pouze ustanovení § 147 odst. 1 písm. c) zákoníku práce upravuje oprávnění zaměstnavatele srazit zaměstnanci ze mzdy zálohu na mzdu, kterou je zaměstnanec povinen vrátit proto, že nebyly splněny podmínky pro přiznání této mzdy. Zákoník práce tedy předpokládá, že zaměstnavatelé budou zálohu na mzdu poskytovat, konkrétní podmínky ovšem ponechává zcela na vůli účastníků pracovněprávních vztahů. V ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce se stanoví, že zaměstnanec musí obdržet celou mzdu za příslušný měsíc nejpozději do konce následujícího kalendářního měsíce. Nestanoví však, v kolika splátkách může být mzda vyplacena nebo kdy nejdříve může být poskytnuta. 12. Žalobkyně měla ve svých vnitřních předpisech zakotveno, že pokud měsíční provizní mzda pojišťovacího poradce nedosáhne určené částky (pro jednotlivé pozice v rozmezí 12 500 Kč – 17 500 Kč), žalobkyně mzdu zaměstnanci do této určené výše doplatí. Jednalo se však o vratný doplatek s tím, že bude zúčtován v měsíci, kdy měsíční provizní mzda pojišťovacího poradce určenou hranici přesáhne. O této praxi byli při svém nástupu informováni všichni zaměstnanci přijímaní na pozici pojišťovacího poradce a bylo přijato v jejich prospěch. 13. Žalobkyně nesouhlasí s názorem žalovaného, že není určeno, v jakém měsíci má být záloha zúčtována. K zúčtování dojde v měsíci, kdy mzda zaměstnance přesáhne konkrétní jednoznačně určenou částku. Žalobkyně ve vnitřních předpisech označila tuto částku jako zaručenou mzdu. Použití termínu bylo jistě nevhodné, nicméně zaručená mzda, resp. její jednotlivé úrovně jsou stanoveny právními předpisy a nikoliv zaměstnavatelem. Ačkoliv nepraktická praxe žalobkyně, která zákonným termínům ve svých vnitřních předpisech přikládala jiný význam, než s jakým počítá zákon, nebyla ideální, zaměstnancům seznamovaným s vnitřními předpisy byla srozumitelná a nepředstavuje porušení povinností. V řízení nebylo prokázáno, že by povaha doplatku nebyla zálohou. 14. V tomto ohledu žalobkyně poukázala i na kontrolu vykonanou Oblastním inspektorátem práce pro hlavní město Prahu se sídlem v Praze (dále jen „oblastní inspektorát práce pro Prahu“), který prověřoval odměňování zaměstnanců v letech 2009 – 2012, přičemž shledal praxi žalobkyně při výše popsaném poskytování doplatků za souladnou se zákonem. Od této doby nedošlo ke změně právní úpravy ani k významné změně společenských poměrů, která by odůvodňovala náhlou změnu správní praxe. V dané věci žalobkyně vycházela z rozhodnutí, které se týkalo její vnitřní praxe. V ní následně pokračovala v oprávněné důvěře, že jedná v souladu se zákonem. 15. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno. III. Shrnutí vyjádření žalovaného 16. V podání ze dne 27. 6. 2017 žalovaný uvedl, že trvá na svých závěrech. Má za to, že obě rozhodnutí byla vydána na základě skutkového stavu, o kterém