2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

29 Af 84/2018- 76 - text  11 29 Af 84/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., ve věci žalobce: DOSY s. r. o., IČO 26935881 sídlem Kubelíkova 1224/42, 130 00 Praha zastoupený daňovým poradcem Ing. Pavlem Kučerou sídlem 28. října 214, 709 00 Ostrava proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2018, č. j. 27185/18/5300-22444-710968, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 6. 2018, č. j. 27185/18/5300-22444-710968, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15 342 Kč k rukám Ing. Pavla Kučery, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil platební výměry Finančního úřadu pro Zlínský kraj (dále též „správní orgán prvního stupně“ či „správce daně“) ze dne 21. 9. 2017, č. j. 1766286/17/3301-51523-709935, č. j. 1766327/17/3301-51523-709935, a dodatečný platební výběr ze dne 21. 9. 2017, č. j. 1766294/17/3301-51523-709935, kterými správce daně žalobci podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“); podle § 147, § 143 a § 139 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a podle Zprávy o daňové kontrole ze dne 13. 9. 2017, vyměřil daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období květen 2015 ve výši 352 268 Kč, za zdaňovací období červen 2015 ve výši 302 117 Kč a současně uložil povinnost zaplatit penále ve výši 60 423 Kč, a za zdaňovací období srpen 2015 ve výši 219 788 Kč. 2. Správce daně tak žalobci neuznal odpočet DPH na výstupu, uplatněný žalobcem v předmětných zdaňovacích obdobích, neboť dle názoru správce daně u žalobce vyvolávaly pochybnosti v souhrnných hlášeních uvedené dodávky zboží od dodavatelů (společností MORÁVIA – CHEM s.r.o. a MORÁVIA – PROINVEST s.r.o., jejímž subdodavatelem byla opět společnost MORÁVIA – CHEM s.r.o.), neboť společnost MORÁVIA – CHEM s.r.o. z předmětných prodejů zboží sice přiznala DPH, avšak tuto řádně správci daně neodvedla. Správce daně přitom shledal ve způsobu obchodování mezi žalobcem a jeho dodavateli existenci takových podezřelých okolností, které dle jeho názoru prokazují existenci daňového podvodu a účasti žalobce na něm. Žalobce tyto pochybnosti (přes výzvy k prokázání skutečností dle § 92 odst. 4 a § 86 odst. 3 daňového řádu) v rámci daňové kontroly neodstranil, a proto správce daně dospěl k závěru, že žalobce o záměru neodvést DPH na straně jeho dodavatele, resp. subdodavatele věděl, resp. přinejmenším mohl vědět a přitom neučinil adekvátní opatření, která lze po něm rozumně požadovat, aby účasti na podvodném jednání předešel. Žalovaný se s těmito závěry v žalobou napadeném rozhodnutí ztotožnil. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 3. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhuje krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil. 4. Žalobce svou argumentaci opírá zejména o závěr, že dodávky zboží žalobci nebyly vůbec stiženy daňovým podvodem. V první řadě žalobce uvádí, že DPH z předmětného zboží byla uhrazena společností MORÁVIA – PROINVEST s.r.o., a to jak z prodeje žalobci, tak i z titulu doměřené daně z titulu domnělého podvodu na DPH, a z tohoto důvodu proto v daném obchodním řetězci nemohla existovat žádná škoda, resp. nemohla vzniknout daňová ztráta. Naopak, doměřením daně žalobci by došlo k flagrantnímu porušení daňové neutrality a zvýhodnění státu, který by dostal zaplacenu stejnou DPH dvakrát. 5. Dle žalobce nadto závěr správce daně, uvedený v prvostupňovém rozhodnutí, nemá oporu ve správním spisu. Důvodem doměření daně je dle správce daně konstatování, že žalobce věděl, nebo vědět měl a mohl, že se svým nákupem od MORÁVIA – PROINVEST s.r.o. dopouští daňového podvodu. Dle žalobce však podvod představuje vědomé, úmyslné jednání s cílem přinést sobě nebo jinému finanční výhodu. Žalobce rozporuje, že by v případě jí prováděných obchodů vůbec k daňovému podvodu došlo, natož aby se jej účastnil. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu přitom dle žalobce jasně vyplývá, že je to správce daně, kdo musí spolehlivě prokázat existenci daňového podvodu, vč. jeho nejdůležitějšího znaku, kterým je porušení daňové neutrality. V nyní projednávané věci je přitom nesporné, že správce daně neunesl svou důkazní povinnost, neboť kromě „objektivních skutečností“ nijak dále neodůvodnil, a nijak neprokázal, v čem daňový podvod spočíval. Jedinou skutečnost, z níž správce daně v daňové kontrole dovodil existenci daňového podvodu, je dle žalobce skutečnost, že společnost MORÁVIA – CHEM s.r.o. neodvedla DPH. Dle žalobce přitom z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá také to, že pouhý výčet objektivních okolností (zejména v podobě neodvedení daně u dodavatele) není zdůvodněním daňového podvodu. Dle žalobce pak správce daně ve zprávě o daňové kontrole uvedl mnoho dalších skutečností, které dle jeho tvrzení prokazují účast žalobce na daňovém podvodu, tyto však podle žalobce nemají žádnou relevanci a navíc je správce daně vykládá tak, aby vyzněly vůči žalobci negativně. Žalobce přitom uvádí, že jeho hospodářská činnost byla a je provozována, DPH z prodaného zboží bylo odvedeno a nákup zboží nebyl učiněn pouze za účelem získání nadměrného odpočtu na DPH. 6. Žalobce také nikdy netvrdil, že věděl, že MORÁVIA – CHEM s.r.o. neuhradí DPH, zástupce daňového subjektu pouze uvedl, že věděl, že je zahájeno insolvenční řízení. Žalobce si přitom před jednáním o převzetí obchodní činnosti s MORÁVIA – CHEM s.r.o. ověřil z dostupné dokumentace, že tato společnost hradila závazky ve větší částce, než jaké byly její příjmy na účet, tudíž bylo dle žalobce zjevné, že MORÁVIA – CHEM s.r.o. disponuje dostatečnými prostředky pro hrazení svých závazků. Podle žalobce pak MORÁVIA – CHEM s.r.o. v žádném případě nemůže splňovat definici tzv. missing trader, neboť tento subjekt po celou dobu vedení daňového řízení řádně spolupracuje, vše bylo potvrzeno, včetně skutečného dodání zboží, což ostatně nezpochybnila ani insolvenční správkyně MORÁVIA – CHEM s.r.o. Žalobce pak dále tvrdí, že nebýt šikanózního postupu orgánů celní správy, v jehož důsledku byla MORÁVIA – CHEM s.r.o. nucena na sebe podat insolvenční návrh, žádný dluh by správci daně nevznikl, neboť MORÁVIA – CHEM s.r.o. by měla dostatek majetku pro úhradu veškerých svých závazků. Žalobce dále uvádí, že předpokládaná hodnota majetkové podstaty MORÁVIA – CHEM s.r.o. dosahuje okolo 60 milionů Kč, přičemž největší pohledávka – pohledávka orgánů celní správy – byla insolvenční správkyní popřena, tudíž v případě úspěchu insolvenčního řízení bude správci daně dluh na DPH uhrazen. 7. Žalobce dále nepopírá, že se osobně znal z minulé doby s panem M., jednatelem MORÁVIA – CHEM s.r.o., přičemž plná moc panu H., jednateli žalobce, byla ze strany MORÁVIA – CHEM s.r.o. udělena v roce 2014 za účelem zřízení nových bankovních účtů, a byla vypovězena 15. 1. 2015. Další skutkové okolnosti, z nichž správce daně dovozoval účast žalobce na daňovém podvodu – neuzavření písemných smluv o koupi či jednostranný zápočet dlužné částky, jsou přitom dle žalobce běžnou a dovolenou praxí, pročež z těchto skutečností nelze jakkoliv podporovat tvrzení o existenci daňového podvodu. Taktéž dle žalobce není pravda, že by mezi žalobcem a MORÁVIA – CHEM s.r.o. nebyly sjednány reklamační podmínky – z reklamačních protokolů je zjevné, že žalobce reklamoval část zboží u MORÁVIA – CHEM s.r.o., a ta reklamaci uznala. III. Vyjádření žalovaného k žalobě a replika žalobce 8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě v první řadě uvádí, že nepřiznání nároku na odpočet DPH nenahrazuje výběr chybějící daně, neslouží k tomu, aby stát na některém článku vybíral daň, nýbrž k ochraně smyslu a účelu směrnice, resp. k ochraně samotného systému DPH. Z judikatury Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora EU přitom plyne, že nikdo, u něhož byla prokázána účast na daňovém podvodu, nemá nárok uplatnit si odpočet na DPH. 9. Dále žalovaný uvádí, že správce daně není povinen identifikovat konkrétní výhodu, získanou daňovým subjektem v souvislosti s daňovým podvodem, pro neuznání nároku na odpočet DPH je podstatné účastenství na daňovém podvodu a skutečnost, zda daňový subjekt věděl nebo vědět mohl, že se na daňovém podvodu účastní. Argumentace žalobce, že nejednal s cílem přinést sobě nebo jinému finanční výhodu, proto není pro danou věc relevantní. 10. Žalovaný dále tvrdí, že ani on, ani správce daně nijak extenzivně