7 As 82/2011 — Nejvyšší správní soud

31 A 83/2017- 58 - text [OBRÁZEK] 31 A 83/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: H.L. N., narozen dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem U S. 123, R. zastoupen advokátem Mgr. Vratislavem Tauberem HLADÍK & TAUBER, advokátní kancelář, v.o.s. sídlem nám. 28. října 1898/9, 602 00 Brno proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2017, č. j. MV-175414-5/SO-2015 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 5. 4. 2017 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2017, č. j. MV-175414-5/SO-2015 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán prvního stupně“ nebo „ministerstvo“), ze dne 2. 11. 2015, č. j. OAM-1924-25/DP-2015 (dále též „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“). 2. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání - osoba samostatně výdělečně činná, a to výrokem I. dle § 44a odst. 3, ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. b), zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce neplnil účel povoleného pobytu; a výrokem II. dle § 44a odst. 3, ve spojení s § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b), a v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobce na území. II. Obsah žaloby 3. Žalobce nejprve uvedl, že zásadní otázkou pro rozhodnutí o plnění účelu pobytu bylo posouzení činnosti žalobce v rámci sdružení, resp. význam legitimního očekávání ve vztahu k právnímu názoru ministerstva a žalovaného. K tomu žalobce podotkl, že na území České republiky pobývá od roku 2008, tedy již (ke dni podání žaloby – pozn. soudu) 9 let, přičemž mu bylo dne 19. 2. 2009 mimo jiné vydáno živnostenské oprávnění, jehož předmětem byla výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, obor výroba potravinářských a škrobárenských výrobků. 4. Namítl, že jeho žádost byla zamítnuta na základě právního hodnocení činnosti vykonávané v rámci sdružení podnikatelů, jakož i neurčitého pojmu „jiná závažná překážka“ pobytu. Dle žalobce však skutkový stav projednávané věci vůbec nelze podřadit pod tento zákonný pojem. Již ze systematického členění § 56 zákona o pobytu cizinců jednoznačně vyplývá, že jinou závažnou překážkou se má na mysli ochrana zcela fundamentálních politických zájmů státu, když tento pojem spadá do kategorie pojmů jako „ochrana bezpečnosti státu“, „veřejný pořádek“, „veřejná bezpečnost“ atp. Ostatně takto uvedené pojmy chápou také všechny zákony České republiky, kdy postačuje poukázat např. na § 11 odst. 1 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem; na § 2, § 5 a § 15 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky; nebo na § 2 a § 3 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Žalobce se proto domníval, že jím realizované případné „nesamostatné podnikání“ nelze řadit mezi nejzávažnější jednání spadající pod tyto pojmy. K tomu upozornil na úpravu institutu správního vyhoštění, kdy překážka způsobilá neumožnit vstup cizinci na území musí být dostatečně závažná, ale především musí trvat, a rovněž na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, publ. pod č. 2420/2011 Sb. NSS. 5. Správní orgány shodně zahrnuly pod pojem jiné závažné překážky „neplnění účelu pobytu“, což však dle názoru žalobce představuje skutečnost, jejíž okolnosti musí správní orgán u každého konkrétního případu právně hodnotit a toto své hodnocení odůvodnit. V takovém případě je na správní orgán tím spíše kladem požadavek předvídatelnosti a konzistence ve svém rozhodování. Posuzování skutku, k němuž došlo v minulosti prizmatem „současného“ právního názoru, jenž se vyvíjí v čase, pak dle žalobce odporuje zásadě zákazu retroaktivity a narušuje právní jistotu všech adresátů právní normy. V souvislosti s tím rovněž upozornil na rozkolísanost hodnocení výkonu podnikatelské činnosti v rámci sdružení ze strany správních orgánů, k čemuž odkázal na dřívější rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2016, č. j. MV-86533-13/SO-2012, ze dne 4. 10. 2016, č. j. MV-31245-9/SO-2014, a ze dne 20. 1. 2017, č. j. MV-149298-4/SO-2016. 6. K otázce plnění účelu pobytu v současnosti žalobce uvedl, že vykonává souběžně jak samostatnou výdělečnou činnost, tak i závislou práci v zaměstnaneckém poměru. Skutečnost, že žalobce vykonává tuto svoji podnikatelskou činnost „po skončení pracovní doby“ nemění nic na tom, že podnikatelskou činnost vykonává. Posuzování „samostatnosti“ této činnosti ze strany ministerstva žalobce považoval za subjektivní, přičemž uvedl, že si o tomto správní orgán prvního stupně ani žalovaný úsudek udělat nemohou, neboť k tomu nemají zákonem danou pravomoc. Napadené rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v této části považoval za nulitní. Od roku 2014 žalobce disponuje povolením k zaměstnání. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ani žalovaného tak neodpovídala aktuálnímu skutkovému stavu, když tento mohl trvat nanejvýš do roku 2014, přičemž rozhodující by mělo být považováno chování cizince v poslední době. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný v rámci svého vyjádření, které zdejšímu soudu došlo 12. 5. 2017, navrhl, aby soud žalobu zamítl. K samotným žalobním námitkám uvedl následující. 8. Dle žalovaného je možné pod pojem „závažná překážka pobytu cizince na území“ podřadit mimo příklady uvedené žalobcem také nenaplnění účelu převážné části předchozího povolení k pobytu. Na podporu své argumentace odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011-69. K námitce rozkolísanosti hodnocení výkonu podnikatelské činnosti v rámci sdružení ze strany pobytových správních orgánů žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a doplnil, že každé správní řízení musí být posuzováno individuálně a jednotlivá kritéria v různých případech mohou mít s ohledem na skutkové okolnosti různý vliv. S každou podanou žádostí je třeba vyhodnocovat individuální okolnosti případu. Ve vztahu k pravomoci posuzování skutečného obsahu vykonávané činnosti žalobcem pak žalovaný pouze zopakoval svoje přesvědčení uvedené v napadeném rozhodnutí a doplnil, že opačný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona o pobytu cizinců. IV. Replika 9. Žalobce v replice podané dne 16. 6. 2017 nad rámec zopakování žalobních bodů obecně souhlasil s tvrzením žalovaného, že každé správní řízení musí být posuzováno individuálně. Nicméně je třeba rovněž respektovat zásadu předvídatelnosti správního rozhodování a legitimního očekávání, což dle názoru žalobce ve vztahu k rozkolísanosti rozhodovací praxe žalovaného, resp. ministerstva ohledně posuzování účasti ve sdružení jakožto výkonu podnikatelské činnosti není dodržováno. V tomto postupu žalobce spatřoval narušení i ústavněprávní maximy rovnosti všech před zákonem, vyjádřené v § 2 odst. 4 správního řádu. V. Ústní jednání 10. Ve věci proběhlo dne 26. 3. 2019 jednání před Krajským soudem v Brně, za účasti v substituci zmocněného advokáta žalobce. Žalovaný se z účasti na ústním jednání přípisem ze dne 5. 3. 2019 omluvil s tím, aby věc byla projednána a rozhodnuta bez jeho přítomnosti, a odkázal na své písemné stanovisko. 11. V rámci jednání žalobce setrval na své dosavadní argumentaci. Pouze zdůraznil, že by mělo být přihlíženo k míře „prohřešku“ žalobce v podobě závislosti vykonávané činnosti (a možného výkonu nelegální práce), když se ze strany žalobce v konkrétní věci nejedná ani o přestupek, natož o trestný čin. VI. Posouzení věci krajským soudem 12. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). O žalobě soud rozhodl po nařízeném soudním jednání, neboť žalobce vyslovil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání svůj nesouhlas. Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. 13. Ze spisového materiálu vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti. Dne 20. 1