1 Afs 394/2017 — Nejvyšší správní soud

31 Af 49/2017- 96 - text 12 31 Af 49/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: PENTAS HOŘICE a.s., IČO: 04281683 sídlem Pražákova 1008/69, Štýřice, 639 00 Brno zastoupen advokátem JUDr. Igorem Velebou sídlem Koliště 259/55, 602 00 Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2017, č. j. 14529/17/5100-41453-711866 takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 3. 2017, č. j. 14529/17/5100-41453-711866, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to k rukám JUDr. Igora Veleby, advokáta se sídlem Koliště 259/55, 602 00 Brno, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 28. 5. 2017 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2017, č. j. 14529/17/5100-41453-711866 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 15. 8. 2016, č. j. 3573029/16/3001-80542-711610 (dále též „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“). 2. Správní orgán prvního stupně jakožto příslušný správce daně rozhodl podle § 179 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „daňový řád“), ve věci daňové exekuce nařízené exekučním příkazem na přikázání pohledávky z účtu ze dne 8. 7. 2016, č. j. 1383826/16/2702-00540-602015 (dále též „exekuční příkaz č. 1“), a daňové exekuce nařízené exekučním příkazem na přikázání pohledávky z účtu ze dne 8. 7. 2016, č. j. 1383837/16/2707-00540-602015 (dále též „exekuční příkaz č. 2“), o návrzích žalobce a společnosti EURO MAGNET SYSTÉM a.s. v likvidaci (do 7. 11. 2016 zapsanou pod obchodní firmou PENT a.s.; dále jen „daňový dlužník“) ze dne 18. 7. 2016 na vyloučení majetku z daňové exekuce tak, že se jim nevyhovuje a že se majetkové hodnoty – finanční prostředky na běžných účtech nevylučují z daňové exekuce nařízené exekučními příkazy č. 1 a č. 2. II. Obsah žaloby 3. Žalobce obecně považoval napadené rozhodnutí za nesprávné a měl za to, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byla porušena jeho práva takovým způsobem, že to mělo za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Proto napadl rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu a navrhl, aby jej zdejší soud zrušil. 4. Konkrétně namítal, že okamžikem vzniku vlastnického práva žalobce k části závodu jako věci hromadné, stejně jako k jeho jednotlivostem, je den 3. 6. 2016, což je v souladu s § 2180 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „občanský zákoník“), tj. den, kdy v obchodním věstníku publikoval oznámení o uložení dokladu o koupi části závodu do sbírky listin obchodního rejstříku. Jakékoliv sdělení společnosti Komerční banka, a.s. o domnělém majiteli účtů, vycházející z nedostatečné informovanosti o skutečném stavu věci, toto nijak nemůže změnit. 5. V případě, že žalovanému vyvstaly pochybnosti o dobytnosti pohledávek za daňovým dlužníkem po realizaci převodu části závodu, mohl a měl využít svého zákonného práva odporu dle § 2181 občanského zákoníku a domáhat se u soudu vyslovení relativní neúčinnosti převodu části závodu vůči němu. Jelikož však žalovaný takto v prekluzivní lhůtě jednoho měsíce od zveřejnění oznámení v obchodním věstníku nepostupoval, toto právo mu zaniklo. Právě tuto prekluzi žalobce považoval za důvod tendenčního hodnocení důkazů žalovaným. 6. Dále měl žalobce za to, že dle znění § 502 občanského zákoníku je zcela na vůli podnikatele, jak určí a vymezí majetek, který tvoří obchodní závod a který již nikoli. Dne 2. 6. 2016 rozhodlo představenstvo daňového dlužníka o zřízení samostatné organizační složky označené jako „Konstrukce a výroba tlakových a netlakových nádrží a zařízení“ coby organizačně i účetně oddělené jednotky. Podle žalobce je předpokladem pro samostatnou existenci předmětné části závodu její vymezení zahrnující kromě nezbytného strojního vybavení a zaměstnanců i sporné bankovní účty, bez kterých by část závodu nemohla vyvíjet svoji činnost. Stejně tak neshledal žádné pochybení v tom, jak byla převáděná část závodu jím a daňovým dlužníkem vymezena, a to ať už v přílohách smlouvy o koupi části závodu ze dne 2. 6. 2016, nebo v protokolu o předání ze dne 3. 6. 2016, jelikož zákon žádné požadavky na toto jednání neklade. Odmítl také domněnku žalovaného o antedataci předmětného protokolu, jelikož tento již předpokládá sama smlouva o koupi části závodu, jejíž důvěryhodnost žalovaný nezpochybnil. Dle názoru žalobce předmětné bankovní účty vedené u společnosti Komerční banka, a. s. bez jakýchkoli pochybností tvořily součást převáděné části závodu, neboť z finančních prostředků na nich uložených daňový dlužník dlouhodobě hradil veškeré závazky vůči svým obchodním partnerům a zaměstnancům specifikovaným ve smlouvě o koupi závodu. Stejně tak rozporoval názor žalovaného o tom, že způsob ujednání kupní ceny spočívající v její krystalizaci vylučoval, aby inkriminované bankovní účty byly součástí převáděné části závodu. 7. Naposledy žalobce namítl, že žalovaný ani správní orgán prvního stupně neunesli důkazní břemeno v souladu s § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, podle něhož má správce daně povinnost prokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. Finanční orgány sice tvrdily určité skutečnosti, které se ovšem opíraly pouze o nedůvodné a neprokázané domněnky, že žalobce s daňovým dlužníkem účelově podváděli. Žalobce měl ovšem za to, že skutečným důvodem nezákonného postupu správního orgánu prvního stupně a následně i žalovaného na úkor žalobce je prekluze práva odporu žalovaného dle ustanovení § 2181 občanského zákoníku. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný v rámci svého vyjádření, které zdejšímu soudu došlo dne 11. 9. 2017, navrhl, aby soud žalobu zamítl. K samotným žalobním námitkám uvedl následující. 9. Přednesl, že okamžik nabytí části závodu žádným způsobem nerozporoval a ani – s ohledem na materiální publicitu veřejného (v daném případě obchodního) rejstříku – rozporovat nemohl. Rozporoval však skutečnost, zdali inkriminované bankovní účty byly součástí převáděné části závodu, v souvislosti s čímž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce bezpředmětnosti sdělení společnosti Komerční banka, a.s. uvedl, že pokud se žalobce domníval, že banka pochybila, nelze to dávat k tíži správci daně, ale je nutné činit odpovědnou pouze banku. 10. K žalobní námitce prekluze práva odporu žalovaného ve smyslu § 2181 občanského zákoníku žalovaný sdělil, že ji správní orgán prvního stupně nemohl namítat, jelikož dospěl v odůvodnění svého rozhodnutí k závěru (stejně jako žalovaný), že předmětné bankovní účty nebyly součástí převáděné části závodu. V opačném případě by „posvětil fabulaci“ žalobce o tom, že předmětné bankovní účty součástí převáděné části byly. Úvaha žalobce ohledně tendenčního hodnocení jím předložených důkazů má tak být zcela lichá. 11. Pro žalovaného nemělo žádnou právní relevanci tvrzení žalobce, že bylo vymezení převáděné části závodu zcela v souladu s obchodní praxí, pokud z něj neplyne, že předmětné bankovní účty byly jeho součástí. Jelikož byla převáděna pouze část závodu, měly strany věnovat zvýšenou pozornost vymezení předmětu převodu. Argument, že bez předmětných bankovních účtů by převáděná část závodu nemohla vykonávat svou činnost, považoval žalovaný za účelový a nesmyslný, neboť si nelze představit, že by nebylo možné založit si během několika hodin nový bankovní účet, či že by žalobce nemohl své stávající účty používat pro účely zakoupené části závodu. Argumentaci žalobce tím, že skrze předmětné účty byly dlouhodobě hrazeny veškeré závazky vůči obchodním partnerům a zaměstnancům specifikovaným ve smlouvě o převodu části závodu, žalovaný nepovažoval za obstojnou. Je jasné, že daňový dlužník musel z některého ze svých bankovních účtů uvedené platby realizovat a nelze usuzovat ze skutečnosti, kdy platby sloužící k úhradě závazků byly realizovány prostřednictvím jednoho účtu, že by automaticky měl být tento účet kvalifikován jako jedna z komponent části převáděného závodu. Z tohoto pohledu předložené výpisy z účtů nejsou s to tvrzené skutečnosti dostatečně prokázat. 12. Dále žalovaný považoval přinejmenším za zvláštní, že samotnou smlouvu o převodu části závodu opatřily obě smluvní strany formou notářského zápisu, zatímco protokol o předání pouze prostou písemnou formou. Hodnocení tohoto protokolu bylo