62 A 84/2013

Žalobce se z důvodu shledání závažného veřejného zájmu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22.12.2010, č.j. 13154-12/2010-ERU, kterým byla osobě zúčastněné na řízení udělena licence na výrobu elektřiny na dobu 25 let, se vznikem oprávnění a termínem zahájení výkonu licencované činnosti ke dni nabytí právní moci rozhodnutí, pro celkový instalovaný sluneční výkon 4,998 MW pro provozovnu fotovoltaické elektrárny Jeníkov (dále jen „FVE Jeníkov“), vymezenou na pozemcích p.č. 317/1 a p.č. 351/6 v katastrálním území Jeníkov u Duchcova.

Žalobce odůvodňuje podání žaloby tím, že pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí nebyly splněny podmínky stanovené zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění do 31.12.2010 (dále jen „energetický zákon“), a prováděcí vyhláškou k energetickému zákonu č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích (dále jen „vyhláška č. 426/2005 Sb.“).

Žalobce namítá, že podle smlouvy o dílo ze dne 22.9.2010, kterou osoba zúčastněná na řízení uzavřela se společností LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s.r.o., přechází vlastnictví k dílu na objednatele až úplným zaplacením díla. Osoba zúčastněná na řízení tedy neprokázala nabytí vlastnického práva k FVE Jeníkov, které bylo možné na základě smlouvy o dílo nabýt pouze zaplacením dohodnuté ceny, přičemž v této souvislosti žalobce poukazuje na to, že podle závazné nabídky společnosti UniCredit Bank Czech Republic, a.s., ze dne 1.12.2010, bylo čerpání úvěru podmíněno předložením licence s vyznačenou doložkou právní moci v roce 2010, jakož i předložením kolaudačního souhlasu. Osoba zúčastněná na řízení dále nedoložila, ačkoliv k tomu byla žalovaným dne 25.11.2010 vyzvána, že by jí bylo energetické zařízení předáno k užívání.

Žalobce také poukazuje na to, že z článku 5.1 smlouvy o dílo vyplývá, že cena díla činila 393 925 600 Kč bez DPH. Z rozvahy a výkazu zisku a ztrát ke dni 31.12.2009 vyplývá, že osoba zúčastněná na řízení nedisponovala finančními zdroji v rozsahu investičních nákladů. Objem finančních prostředků k realizaci projektu se podává až ze závazné nabídky společnosti UniCredit Bank Czech Republic, a.s. na poskytnutí úvěru do výše 290 000 000 Kč, zbývající část investic měla pocházet z vlastních zdrojů osoby zúčastněné na řízení. Osoba zúčastněná na řízení tak podle žalobce neprokázala splnění finančních předpokladů ve smyslu § 8 odst. 5 písm. a) a § 8 odst. 7 vyhlášky č. 426/2005 Sb. Přes výzvu žalovaného nedoložila měsíční výpisy z bankovního účtu – toliko výpis ke dni 13. 12. 2010, z něhož vyplývá, že měla k uvedenému dni na účtu 15 852 850 Kč, nedoložila vyjádření banky či smlouvu o úvěru, či obdobného typu – toliko závaznou nabídku financování. Nedoložila ani konečný rozpočet realizovaných investic potřebných pro uvedení zařízení do provozu.

Žalobce dále namítá, že zpráva o výchozí revizi se vztahuje toliko k „NN“ instalacím. VN instalace, jako např. transformátory, VN rozvaděč či VN přípojka, které zmiňuje popis provedení stavby, posouzeny nebyly a jejich bezpečnost nebyla doložena.

Ze zprávy o výchozí revizi dále vyplývá, že venkovní prostor je prostorem zvlášť nebezpečným. Mají-li venkovní prostory povahu prostoru zvlášť nebezpečného, pak se jedná ve smyslu přílohy č. 1 vyhlášky č. 73/2010 Sb., o stanovení vyhrazených elektrických technických zařízení, jejich zařazení do tříd a skupin a o bližších podmínkách jejich bezpečnosti (dále jen „vyhláška č. 73/2010 Sb.“), o vyhrazené zařízení třídy I. skupiny B, jehož montáž je třeba oznámit organizaci státního odborného dozoru a k jehož uvedení do provozu je nutné stanovisko organizace státního odborného dozoru, resp. Technické inspekce. Nebylo-li předmětné stanovisko v řízení předloženo, nelze uzavřít, že byly splněny technické předpoklady ve smyslu 5 odst. 3 energetického zákona.

Žalobce dále poukazuje na to, že obsah zprávy o revizi nekoresponduje s obsahem ostatních listin. Zpráva o revizi zmiňuje panely o výkonu 190 Wp o celkovém počtu 26 304 kusů a celkovém instalovaném výkonu 4 997,76 kWp, ale ze smlouvy o dílo a popisu provedení stavby vyplývá, že měly být použity panely CEEG 230-60P o výkonu 230 Wp v počtu 21 680 kusů. Důvody těchto rozporů při absenci dalších listin, zejména protokolu o předání a převzetí díla, nejsou známy. Žalovaný je nijak neodstraňoval a neprovedl ani důkaz ohledáním ve smyslu § 54 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Žalobce dále namítá, že žalovaný případné vady žádosti může odstraňovat pouze zákonem stanoveným postupem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č.j. 3 Ads 30/2007-168). Osoba zúčastněná na řízení se domáhala navýšení výkonu na celkových 5 MW, avšak dle přílohy k žádosti činil celkový instalovaný výkon 4,986 MW. Žalovaný, aniž by se tímto rozporem zabýval, udělil celkový instalovaný výkon 4,998 MW.

Z výše uvedených důvodů se žalobce domáhá zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před zdejším soudem.

Žalovaný nejprve uvedl, že s ohledem na systémová a personální opatření s podporou vlády a prezidenta ČR k zajištění revize licenčních spisů, jejichž součástí je i podání žaloby nejvyššího státního zástupce, ponechává posouzení důvodnosti žaloby zcela na úvaze soudu.

V průběhu řízení, po rozhodnutí Ústavního soudu v této věci nálezem ze dne 11.12.2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17, žalovaný své procesní stanovisko doplnil tak, že i v případě zamítnutí žaloby je na soudu, aby posoudil, k jakému okamžiku byla předmětná výrobna elektřiny řádně nainstalována a zahájen její bezpečný provoz, protože jen od takového okamžiku mohl držitel licence legitimně očekávat a legálně přijímat výhody spojené s danou licencí, tj. podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů. V posledním konečném návrhu pak žalovaný navrhl, aby zdejší soud žalobu zamítl, neboť se nepodařilo zcela vyvrátit existenci dobré víry osoby zúčastněné na řízení ve správnost udělené licence.

Osoba zúčastněná na řízení argumentaci žalobce odmítá a zdůrazňuje, že pro systém financování byl zvolen model tzv. sponzorů vlastního kapitálu, pomocí ovládajících osob, což je u takových projektů typické; garantoval-li členský stát EU jistý legislativní rámec a pevnou výkupní cenu elektřiny a na základě toho byla realizována investice s legitimním očekáváním jasného a predikovatelného cash flow, pak takový podnikatelský záměr, zejména jeho míra jistoty a pravděpodobnosti, je druhově nejvyšší. Pak není nutné a je i zbytečné ve společnosti alokovat jiné finanční prostředky, než jaké budou v budoucnu generovány. FVE Jeníkov je nadto od počátku řádně provozována a úvěrová smlouva, kterou osoba zúčastněná na řízení dokládá, byla řádně plněna.

Osoba zúčastněná na řízení dále poukazuje na to, že splnila technické podmínky pro uvedení výrobny do provozu s distribuční soustavou ČEZ. V případě kladného stanoviska provozovatele distribuční sítě, mohl být zdroj paralelně provozován s distribuční sítí a je proto zjevné, že všechny technické předpoklady musely být naplněny. K namítaným rozporům ohledně použitých fotovoltaických panelů osoba zúčastněná na řízení zdůrazňuje, že smlouva o dílo byla uzavřena před budováním elektrárny a jde tedy o plánovaný stav. Naopak revizní zpráva zachycuje reálný stav, tedy to, co bylo skutečně postaveno. V žádném případě nedošlo k situaci, kdy by elektrárna nebyla dostavěna. Pokud jde o splnění technických předpokladů a pochybností vznesených ohledně revizní zprávy, osoba zúčastněná na řízení uvádí, že ve skutečnosti vzrostl počet fotovoltaických panelů podle smlouvy o dílo a reálně provedeného díla o 4 624 kusů, nicméně tím osoba zúčastněná na řízení neporušila zhola nic. Fotovoltaické panely se na konci roku 2010, jako nedostatkové zboží, obchodovaly jako genericky určené věci, tzn., že se obchodovalo s wattpeaky, nikoli s konkrétními panely.

Pokud jde o užívací právo ke stavbě FVE Jeníkov, osoba zúčastněná na řízení uvádí, a to kontinuálně od počátku soudního řízení, že jejím užívacím titulem bylo svolení zhotovitele, tedy vlastníka věci společnosti LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s.r.o. (dále jen „LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT“) ve smyslu kontrahované výhrady vlastnického práva (viz čl. VIII. odst. 8.1 smlouvy o dílo), což dokládá čestným prohlášením zhotovitele a tehdejšího vlastníka. Nadto veškeré jednání, popsané soudem první instance v jeho předchozím zrušeném rozsudku (veřejnoprávní smlouva, jednání s bankou, uzavření úvěrové smlouvy, žádost o povolení zkušebního provozu, které si zajistila osoba zúčastněná na řízení sama) podporují tu skutečnost, že osoba zúčastněná na řízení jednala vždy se svolením vlastníka. V průběhu licenčního řízení navíc o užívacím právu osoby zúčastněné na řízení nevyvstala žádná pochybnost. Shodně postupoval LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT jako majoritní systémový integrátor v roce 2010 u více jak desítek dalších fotovoltaických elektráren, které mají identickou adhezní smlouvu o dílo. Jejich licence by tedy touto logikou též měly být zrušeny.

Osoba zúčastněná na řízení dále uvádí, že se nedokáže relevantně vyjádřit k tomu, zda energetické zařízení bylo či nebylo, muselo či nemuselo být ke dni 18.11.2010 osázeno fotovoltaickými panely, neboť to neví. K této otázce jí LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT sdělil, že úmyslem revize je posoudit bezpečnost hotového a provedeného elektrozařízení, přičemž panely jsou samostatným elektrickým zařízením, které je samostatně certifikováno (viz označení CE) a revizní technik na žádné elektrárně panely nereviduje. Podstatou revize je kontrola rozvaděčů, elektrorozvodů a střídačů, případně VN části. Osoba zúčastněná na řízení zdůraznila, že FVE Jeníkov byla ke dni vydání licence kompletně dostavěna a nic na tom nemění skutečnost, že úpravy např. vstupní brány, oplocení, kamer či terénní úpravy se realizovaly později.

Osoba zúčastněná na řízení zdůrazňuje, že zrušení rozhodnutí o udělení licence by pro ni bylo naprostou ekonomickou katastrofou a akcentuje princip ochrany práv nabytých v dobré víře s tím, že po přípravných pracích, jednáním se zastupiteli obce Jeníkov, žádostmi o stanoviska dotčených orgánů, uzavřela dne 22.9.2010 smlouvu o dílo s LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT, a dále se již aktivně na realizaci nepodílela, a to ani co do zajištění revizních zpráv či zastupování v licenčním řízení. Osoba zúčastněná na řízení jednoznačně odmítá, že by se dopustila jakéhokoli podvodného jednání. FVE Jeníkov byla včas postavena a byla včas uvedena do zkušebního provozu. Osoba zúčastněná na řízení též akcentovala politický a mediální tlak, který doprovází soudní řízení.

Po rozhodnutí Ústavního soudu v této věci nálezem ze dne 11.12.2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17, osoba zúčastněná na řízení akcentovala, že již uplynulo 10 let ode dne, kdy získala licenci na provoz FVE Jeníkov, s tím, že od roku 2022 má docházet ze strany státních orgánů ke kontrole návratnosti investic do fotovoltaických elektráren postavených v roce 2010, a osoba zúčastněná na řízení se důvodně domnívá, že nyní probíhající řízení ztratí jakékoli opodstatnění a stane se samoúčelným, neboť FVE Jeníkov již žádnou podporu inkasovat nebude.

Osoba zúčastněná na řízení k vyjádření žalovaného podanému po nálezu Ústavního soudu uvádí, že žalobce ani nikdy netvrdil, že by FVE Jeníkov byla dokončena až v kalendářním roce 2011, s tím, že protokol o prvním paralelním připojení je datován dnem 27.12.2010. Není tedy sporu o tom, že FVE Jeníkov byla řádně nainstalována a rovněž byl zahájen její bezpečný provoz v kalendářním roce 2010.

Pokud jde návrh žalobce uskutečněný po nálezu Ústavního soudu na opakované dokazování záznamy o podaném vysvětlení revizním technikem M. V., osoba zúčastněná na řízení s interpretací žalobce ohledně nepravdivosti a účelovosti tvrzení revizního technika policii nesouhlasí. Proto navrhuje k tomu jako důkaz svědeckou výpověď M. V., aby se k této otázce mohl vyjádřit a měl mít sám prostor se obhájit, protože osoba zúčastněná na řízení žádnou jeho obhajobu nevede. V této souvislosti osoba zúčastněná na řízení poukazuje na to, že pokud jde o žalobcem akcentovanou revizi transformátorů, ohledně nichž měl někdo činit na M. V. nátlak, tak transformátory nejsou předmětem výchozí revize pro účely licenčního řízení. Osoba zúčastněná má na to, že revizní zpráva v této věci se nikterak neliší od revizní zprávy na FVE Tuchlovice.

Osoba zúčastněna na řízení důrazně odmítá konstrukci žalobce, že v roce 2010 věděla, že zprávu o výchozí revizi lze vydat až po ukončení prací a konfrontování skutečného stavu s projektovou dokumentací, a považuje ji za zlovolně účelnou. Této problematice se během několika let věnovaly mnohé znalecké posudky zpracované renomovanými vědeckými pracovišti a osoba zúčastněná na řízení se necítí povolána k tomu, aby k této otázce erudovaně argumentovala, neboť její poznatky se odvíjí pouze od poznatků v tomto soudním řízení.

K argumentům žalobce ohledně dobré víry a otázky „komu to prospívá“ osoba zúčastněná na řízení zdůrazňuje, že dokazování smlouvou o dílo uzavřenou s LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT jako zhotovitelem (a SKANSKOU jako subdodavatelem) vyplynulo, že nárok zhotovitele díla na jeho úhradu vzniká až dnem získání licence k provozování fotovoltaické elektrárny s výkupními cenami roku 2010, a pakliže by ji zhotovitel nezískal, tak nevznikne jeho nárok na úhradu ceny díla a logicky tedy ani povinnost osoby zúčastněné cokoli hradit. Pokud jde o návrh na dokazování projektovou dokumentací, kterou údajně zpracoval Ing. J. M., tak takovou dokumentaci si osoba zúčastněná na řízení nikdy neobjednala, nikdy nepřevzala a její vypracování nikdy neřídila, vždy chtěla pouze kompletní dílo tzv. na klíč, na což uzavřela smlouvu.

Osoba zúčastněná na řízení dále uvádí, že nesouhlasí s argumentací žalobce o podobnosti nyní posuzované věci s věcí „FVE Mozolov“ ani s argumentací týkající se řízení a rozhodnutí Městského úřadu Duchcov o žádosti o povolení zkušebního provozu. K návrhu žalobce dokazovat spisem stavebního úřadu osoba zúčastněná na řízení uvádí, že tento spis má žalobce mnoho let k dispozici, přičemž není zřejmé, proč jím navrhuje dokazovat až nyní. Pokud jde o výtky žalobce k obsahu rozhodnutí o povolení zkušebního provozu, tak pochybení či nedůslednost stavebního úřadu jsou žalobcem systematicky kladeny k tíži osoby zúčastněné na řízení, což je nepřijatelné. Osoba zúčastněná na řízení materiálně usilovala o získání správně-právního podkladu pro vydání licence, čili rozhodnutí stavebního úřadu o tzv. předčasném užívání stavby nebo zkušebním provozu.

Osoba zúčastněná s odkazem na rozsudky správních soudů ve věci „FVE Tuchlovice“ uzavírá, že ve skutkově obdobných věcech by měly správní soudy rozhodovat stejně. S ohledem na výše uvedené osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Podle § 66 odst. 2 zákona č.150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), je žalobu oprávněn podat nejvyšší státní zástupce, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem.

Podle § 72 odst. 2 věty první s.ř.s. může žalobu podle § 66 odst. 1 až 3 s.ř.s. oprávněný žalobce podat do tří let od právní moci rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, a nenabývá-li rozhodnutí právní moci, od doručení rozhodnutí poslednímu účastníku, který proti němu mohl žalobu sám podat. Žaloba byla podána dne 15.10.2013, žalobou napadené rozhodnutí o licenci nabylo právní moci dne 23.12.2010; žaloba tedy byla podána včas.

Pokud jde o aktivní legitimaci a (další) podmínky řízení o žalobě, ty pokládá zdejší soud rovněž za splněné. Aktivní procesní legitimace podle § 66 odst. 2 s.ř.s. nevyžaduje „prostý“ („jakýkoli“) veřejný zájem, nýbrž „závažný“ veřejný zájem. Zdůrazněním kritéria závažnosti se vyčleňují užší kategorie potenciálních případů z širšího rámce dotčeného veřejného zájmu. Jak vyplývá z důvodové zprávy k s.ř.s., „…může tu jít o případy nepříliš časté, ale veřejností citlivě vnímané, například tam, kde nezákonné rozhodnutí bylo dosaženo úplatkem a není tu již jiná právní cesta, kterou by bylo možné takové rozhodnutí odstranit…“ (důvodová zpráva k návrhu zákona ze dne 15. 4. 2002, sněmovní tisk č. 1080/0, digitální repositář www.psp.cz). Smyslem této žaloby není chránit soukromý zájem, ale ani každý veřejný zájem, nýbrž musí být dána existence kvalifikované formy veřejného zájmu, kterou je závažný veřejný zájem. Aktivní procesní legitimace proto má místo v závažných případech, kdy bude skutečně s ohledem na závažný veřejný zájem žádoucí podání této žaloby, byť to samo o sobě ještě nepředznamenává její důvodnost a výsledek řízení o ní. Judikatura správních soudů přitom dospěla k závěru, že úvaha nejvyššího státního zástupce, zda je ve věci dán závažný veřejný zájem, nepodléhá přezkumu správními soudy. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007 ve věci sp. zn. 8 As 27/2006, publ. pod č. 1455/2008 Sb. NSS, je úvaha, zda je v konkrétní věci dán závažný veřejný zájem, vyhrazena nejvyššímu státnímu zástupci; záleží na nejvyšším státním zástupci, zda tohoto svého práva podat žalobu v konkrétní věci z důvodu závažného veřejného zájmu, který sám shledal, využije, jeho aktivní legitimace k podání takové žaloby je dána, existence závažného veřejného zájmu je tím presumována (shodně Šimíček, V., Potěšil, L. a kol.: Soudní řád správní. Komentář. Nakladatelství Leges 2014, str. 574 a násl.).

Žalobce tedy bezpochyby v nyní posuzované věci k podání žaloby aktivně legitimován je, a to bez ohledu na charakter a obsah jednotlivých jím uplatněných žalobních bodů.

Pokud jde v této souvislosti o obecné otázky řízení o žalobě ve veřejném zájmu, jejichž zodpovězení je pak určující konkrétně ve vztahu k nyní posuzované věci, pak zdejší soud, zčásti s ohledem na již uvedené, vychází z toho, že řízení o žalobě ve smyslu § 66 odst. 2 s.ř.s. neslouží k ochraně žádných konkrétních subjektivních veřejných práv, jako je tomu v případě řízení o žalobě ve smyslu § 65 odst. 1 a 2 s.ř.s., kde soud zkoumá právě míru a povahu dotčení na subjektivních veřejných právech toho, kdo žalobu podává a kdo o sobě tvrdí, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých subjektivních veřejných právech. Institut zvláštní žaloby podle § 66 odst. 2 s.ř.s. byl zaveden k ochraně objektivního práva (zákonnosti), a to ve specifických případech, kdy to vyžaduje (závažný) veřejný zájem; tím je tento prostředek zcela mimořádným, což se nutně musí projevit při posuzování důvodnosti žalobních bodů, jež jsou v žalobě podle § 66 odst. 2 s.ř.s. uplatněny.

Smyslem soudního přezkumu na základě takto podané žaloby není a ani nemůže být realizace neohraničeného dozoru nad absolutní správností postupů a rozhodnutí správních orgánů, ani tu správní soud není od toho, aby se v tomto typu řízení metodicky vyjadřoval k tomu, jak má konkrétní správní orgán realizovat výkon státní správy (to je primárně otázkou pro moc výkonnou), ani aby se aktivně podílel na prosazování systémových opatření, byť by ohledně jejich nezbytnosti v rámci moci výkonné panovala shoda, či na všeobecné revizi licenčních řízení vedených žalovaným. Rozhodování o udělení licence představuje čistě vertikální vztah mezi žalovaným a osobou zúčastněnou na řízení, přitom rozhodoval-li žalovaný o veřejném subjektivním právu osoby zúčastněné na řízení získat licenci, pak především bylo na žalovaném, aby řízení proběhlo bez vad a aby žádnou vadou nebylo zatíženo ani rozhodnutí o udělení licence. Přestože v situaci, kdy žádosti o udělení licence bylo vyhověno, neexistoval prvek jakékoli vnější kontroly nad procesem rozhodování o udělení licence, a tedy ani nad jeho výsledkem (osoba zúčastněná na řízení ani žalovaný sám z povahy věci proces rozhodování ani výsledek neměl důvodu napadat), „otevření případu“ na samém konci tříleté lhůty pro podání žaloby ve smyslu § 66 odst. 2 s.ř.s. za situace, kdy v mezidobí především žalovaný nevyužil možnosti přezkumného řízení či obnovy řízení dané správním řádem a kdy již jsou právní vztahy navazující na udělení licence stabilizovány, představuje nepochybný zásah do právní jistoty osoby zúčastněné na řízení, jenž by se jistě umocnil především v případě zrušení rozhodnutí o udělení licence. Takové narušení právní jistoty by tedy muselo být vyváženo vskutku závažným důvodem, který by vyvážil rizika a negativní důsledky zpětného přehodnocení právních vztahů založených rozhodnutím o udělení licence.

Za této situace musí být nutným východiskem zdejšího soudu i základní imperativ demokratického právního státu, že podstatou uplatňování veřejné moci je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, přitom princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Zásada ochrany dobré víry bezprostředně souvisí zejména se zásadou právní jistoty a se zásadou presumpce správnosti aktů veřejné správy. Pro vznik a trvání dobré víry je podstatná zejména doba, která uplynula od vydání nezákonného rozhodnutí, ale také příčina, míra a povaha zjištěné nezákonnosti, čili její materiální závažnost (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12.2.2015, č.j. 2 As 241/2014-36, ze dne 26.8.2015, č.j. 2 As 103/2015-171). Zvláště v případech čistě vertikálních vztahů (konkrétně vztahů stát – jednotlivec), v nichž byly nezákonnými rozhodnutími založena oprávnění nebo výhody jednotlivce oproti stavu, který měl podle objektivního práva nastat, avšak který v důsledku nezákonnosti nenastal, je nutno prvek právní jistoty za naplnění nutného vstupního předpokladu existence dobré víry jednotlivce, resp. za neexistence skutečností opravňujících k závěru, že dobrá víra dána není, pokládat za kardinální a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení vskutku závažného veřejného zájmu, neboť je věcí státu, aby ve správních řízeních, která vede, nechyboval, a pokud ano, aby zásadně sám nesl následky svých pochybení. Kupř. podle nálezu Ústavní soudu ze dne 9.10.2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS 150/01 či podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.7.2011 ve věci sp. zn. 7 As 26/2011 musí být podstatou uplatňování veřejné moci kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, přitom princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci.

Závěr o důvodnosti žaloby podle § 66 odst. 2 s.ř.s., by tak měl být podle přesvědčení zdejšího soudu založen výlučně na závažných zjištěních, jimiž by v podstatné míře byla zpochybněna či vyvrácena zjištění žalovaného, jež učinil z obsahu správního spisu a jež se stala základem pro vyhovění žádosti o udělení licence a zároveň za situace, kdy nemohla být dána dobrá víra žadatele o udělení licence ve správnost rozhodnutí o udělení licence.

Dalším východiskem soudního přezkumu v nyní posuzované věci je, že předmětem licenčního řízení je pouze povolení k podnikatelské činnosti. Pokud jde o právo uvést zařízení do provozu a nadále jej provozovat ke konkrétnímu věcnému účelu rozhodnutí žalovaného meritorně nezakládá; posuzování naplnění předpokladů pro udělení licence dle § 5 odst. 3 energetického zákona nelze směšovat s rozhodováním o povolení provozu energetického zařízení, které je v pravomoci stavebního úřadu. Proto ani „v licenčním řízení nelze posuzovat technickou dokumentaci energetického zařízení z toho hlediska, do jaké třídy ve smyslu vyhlášky č. 73/2010 Sb. spadá, a to obzvláště za situace, kdy stavební úřad jeho provoz za stanovených podmínek již povolil. Není totiž úkolem žalovaného, aby v řízení o vydání licence nahrazoval a dubloval činnost stavebního úřadu, v jehož pravomoci je povolení provozu předmětného zařízení.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.7.2015, č.j. 4 As 84/2015-37). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31.8.2009, č.j. 8 As 18/2008-74, řízení o udělení licence (tam v oblasti plynárenství) „…není založeno na správním uvážení správního orgánu, který by se mohl pohybovat volně v zákonem vytyčených hranicích. Právní úprava stanoví přesně požadavky, které musí žadatel o licenci splnit; na druhou stranu však nedává správnímu orgánu možnost např. ve veřejném zájmu licenci po splnění zákonných požadavků neudělit. Důvodová zpráva k energetickému zákonu a ostatně sama logika věci nabízí přirovnání licence dle energetického zákona k živnostenskému oprávnění. Specialita této regulace a tedy vynětí z obecné úpravy živností je dána jen strategickým významem energetiky pro chod národního hospodářství a životní úroveň obyvatelstva…Znamená to, že při splnění zákonem stanovených podmínek musí správní orgán licenci udělit, nemá volbu, zda tak učiní či nikoliv…“. To je východisko využitelné i ve vztahu k nyní posuzované věci.

S tím souvisí i to, jakým prizmatem ve vztahu k řízení o udělení licence nahlížet na roli žalovaného a roli stavebního úřadu ve vztahu k významu revizní zprávy. Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud, „Na revizní zprávu je třeba nahlížet jako na dokument osvědčující bezpečnost práce [viz § 9 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb.] a s tím související bezpečnost budoucího provozu energetického zařízení (což je patrné zejména z normy ČSN 33 1500). Právní předpisy (ani české technické normy) však nestanovovaly, že revizní zprávou měla být osvědčena stavební dokončenost energetického zařízení ve všech jeho prvcích. Tento účel se naproti tomu pojil s kolaudačním souhlasem, umožňujícím uvedení do provozu (který v licenčním řízení předložen byl). Bylo na bedrech stavebního úřadu, aby zkontroloval, že stavba byla provedena v souladu se stavebním povolením a ověřenou stavební dokumentací, v souladu se závaznými stanovisky dotčených orgánů a za dodržení obecných požadavků na výstavbu [§ 122 odst. 3 věta první zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v rozhodném znění]… Přestože revizní zpráva i kolaudační souhlas slouží k ověření bezpečnosti fotovoltaické elektrárny, je bezpečnost na základě každého z těchto dvou dokumentů posuzována jinou optikou, a tudíž se nejedná o vzájemně zaměnitelné dokumenty. Revizní technik kontroluje ty aspekty stavby a jejího budoucího provozu, pro jejichž hodnocení stavební úřad není kompetentní. Stavební úřad (resp. jeho zaměstnanci) nedisponuje takovými odbornými znalostmi, a tudíž sám neověřuje bezpečnost energetického zařízení v rozsahu, v jakém tak činí revizní technik. V tomto ohledu má tedy revizní zpráva nezastupitelný význam…“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.3.2017, č.j. 2 As 313/2015-492).

Pokud jde o samotnou revizi energetického zařízení pro účely licenčního řízení, v citovaném rozsudku Nevyšší správní soud dále po dokazování za účasti téhož žalobce a žalovaného vyslovil, že „Dokazování před Nejvyšším správním soudem ukázalo, že problematika náležitostí revizí fotovoltaických elektráren byla v rozhodné době natolik složitá a neustálená, že ani nyní, s odstupem času, nelze nalézt mezi předními znaleckými ústavy, jakými nepochybně jsou ČVUT i VUT, shodu na tom, zda bylo pro řádné provedení tzv. výchozí revize potřeba, aby byly na fotovoltaické elektrárně nainstalovány všechny fotovoltaické panely….“ s tím, že po provedeném dokazování se Nejvyšší správní přiklonil k závěrům znaleckého ústavu ČVUT, že bezpečnost fotovoltaické elektrárny jako celku lze osvědčit až po montáži fotovoltaických panelů; „v souladu s poznatky oboru dostupnými v roce 2010 mohla být zpráva o tzv. výchozí revizi fotovoltaické elektrárny způsobilá deklarovat bezpečnost energetického zařízení jako celku pouze v případě, že revize byla provedena až poté, co byly na elektrárně namontovány všechny fotovoltaické panely. Pochybil ten revizní technik, který v rozhodné době osvědčil bezpečnost celé fotovoltaické elektrárny bez toho, aby předtím (mimo jiného) zkontroloval, že skutečný stav fotovoltaické elektrárny odpovídá projektové dokumentaci (včetně kontroly typu a počtu fotovoltaických panelů) že fotovoltaické panely jsou opatřeny označením CE nebo že k nim byla vydána prohlášení o shodě, že byly namontovány a uzemněny v souladu s návody výrobců a že nejsou viditelně poškozeny do té míry, aby tím byla ohrožena bezpečnost zařízení.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.3.2017, č.j. 2 As 313/2015-492).

Konečně, pokud jde o otázku dobré víry držitele licence, z nálezu Ústavního soudu ze dne 30.5.2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, na který odkazuje ve svém vyjádření i žalovaný, vyplývá, že „…mohou nastat v zásadě tři modelové skupiny situací, jejichž hranice však nebudou vždy jasně vymezitelné a rozlišení v konkrétních případech tak bude na aplikační praxi. První skupinu situací představuje nezákonnost aktu veřejné moci způsobená čistě pochybením na straně veřejné moci, zejména procesními vadami či nesprávným výkladem práva. Za této situace může být důvěra jednotlivce narušena jen ze zcela zásadních důvodů veřejného zájmu…Druhou skupinu představuje nezákonnost způsobená pochybením na obou stranách vertikálního vztahu veřejná moc - jednotlivec. Půjde o pochybení orgánů veřejné moci, o nichž osoba, jíž svědčí žalobou napadené rozhodnutí, musela vědět. Do této skupiny patří zejména rozhodnutí vydaná na základě nesprávných či zjevně neúplných, zejména skutkových zjištění a předpokladů, na což jednotlivec přes svou vědomost před vydáním rozhodnutí či po něm neupozornil. Za takové situace nemůže být dána dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, což však nevylučuje důvěru v jeho zákonnost a neměnnost (zejména s ohledem na plynutí času a rozvoj navazujících právních vztahů) ... Pokud správní soud přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, je nezbytné, aby negativní dopady na oprávněnou osobu z tohoto rozhodnutí byly pokud možno zmírněny…Třetí skupinu pak představuje nezákonnost způsobená především či výlučně ze strany oprávněného ze správního rozhodnutí. Půjde zejména o situace, v nichž oprávněný orgány veřejné moci úmyslně uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu). Za takové situace nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Pokud správní soud přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob). Je-li správní rozhodnutí napadené žalobou k ochraně veřejného zájmu v rozporu s objektivním právem (nebo vydáno na základě vad řízení), musí správní soudy při svém rozhodování zohlednit, z jakých důvodů k přijetí takového rozhodnutí došlo, a jaké následky by jeho zrušení mělo. V mezích výše nastíněných modelových skupin situací tedy budou jednotlivé případy hodnotit z hlediska dobré víry, důvěry v zákonnost vydaných rozhodnutí, ale i podílu na důvodech jejich nezákonnosti. Platí přitom, že je na veřejné moci, aby se včas a řádně vypořádala se zvýšeným počtem žádostí o vydání rozhodnutí, pokud vytvoří faktický tlak na jejich urychlené podávání. Následné vady při výkonu pravomoci nejsou způsobeny pochybením žadatelů, ale pochybením úřadu.“.

K obecným otázkám řízení o žalobě ve veřejném zájmu je třeba zdůraznit i východisko akcentované Ústavním soudem, že „Zdánlivá převaha nejvyššího státního zástupce v řízení o žalobě k ochraně veřejného zájmu neplyne jen ze lhůty k zahájení řízení, ale též z možnosti uplatňovat v průběhu řízení žalobní body a tím určovat rozsah a intenzitu soudního přezkumu. Ústavní soud již dříve uvedl, že správní soudy nemohou k povinnostem žalobce, podávajícího žalobu ve veřejném zájmu, přistupovat benevolentněji než k povinnostem žalobce se standardní aktivní legitimací (cit. nález sp. zn. II. ÚS 3189/16). Žalobce ve veřejném zájmu vážou procesní pravidla, včetně vázanosti soudu včas uplatněnými žalobními body a lhůty pro možné rozšíření žaloby o další žalobní body (§ 75 odst. 2 a § 71 odst. 2 soudního řádu správního). Toto východisko má svůj základ nejen ve výslovné zákonné úpravě, ale též smyslu přezkumného řízení před správními soudy: žalobce vymezuje důvody žaloby svým tvrzením o porušení subjektivního či objektivního práva v žalobní lhůtě. To slouží k racionalizaci a efektivitě řízení před správním soudem tak, aby nedocházelo k jeho zbytečnému prodlužování, k opakování stejné či podobné argumentace anebo naopak k dodatečnému předkládání dalších tvrzení, názorů a důkazů, které mohly být bez větších obtíží účastníky řízení uplatněny již dříve [nález sp. zn. II. ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016 (N 6/80 SbNU 65)]. Pokud takové tvrzení žalobce včas nepředloží, lze vycházet z toho, že případné vady řízení či důvody nezákonnosti nepovažuje pro posouzení své věci za zásadní. To platí i pro vady řízení či nezákonnost, o nichž se žalobce včas nedozví, neboť k nabytí povědomosti o tom, co by měl napadenému správnímu rozhodnutí vytýkat, slouží právě účast v předchozím správním řízení, doručení výsledného správního rozhodnutí či prodloužená lhůta k podání žaloby k ochraně veřejného zájmu…“ (nález Ústavního soudu ze dne 30.5.2018, sp. zn. I. ÚS 946/16). Proto musí být skutkové důvody, jimiž naplňuje žalobce jednotlivé žalobní body žaloby podávané ve veřejném zájmu podle § 66 odst. 2 s.ř.s., uplatněny v rámci tříleté lhůty pro podání žaloby. Časové omezení tří let k podání žaloby ve smyslu § 66 odst. 2 s.ř.s. zrcadlí i princip ochrany dobré víry adresátů v akty orgánů veřejné moci a princip právní jistoty. (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2017, čj. 62 A 96/2013-424).

Zdejší soud již o žalobě rozhodoval, a to nikoli jen jednou. Nejprve žalobu zamítl rozsudkem ze dne 29.1.2015, č.j. 62 A 84/2013-112, neboť dospěl k závěru, že žalobcem namítané nedostatky nejsou dostatečným důvodem pro to, aby rozhodnutí o udělení licence zrušil. Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl a citovaný rozsudek zrušil. Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 15.12.2015, č.j. 9 As 30/2015-70, dospěl k závěru, že zpráva o výchozí revizi je jedním ze dvou dokumentů prokazujících splnění technických předpokladů, jenž má ze své povahy osvědčit technický stav věci a bezpečnost budoucího provozu. Podle kasačního soudu je tedy velmi podstatné, zda údaje uvedené ve zprávě o výchozí revizi odpovídají skutečnosti a zda zpráva osvědčuje bezpečnost fotovoltaické elektrárny ve skutečné podobě. Jestliže vznikly pochybnosti o tom, zda se revizní zpráva vztahuje k energetickému zařízení v podobě deklarované ve smlouvě o dílo (zejména počet a složení jednotlivých panelů), tedy v podobě, v jaké měla být elektrárna vystavěna, pak žalovaný za situace, kdy pochybnosti nerozptýlil, nebyl oprávněn licenci udělit.

Zdejší soud proto o žalobě rozhodoval znovu. Rozsudkem ze dne 9.6.2016, č.j. 62 A 84/2013-282, napadené rozhodnutí po provedeném dokazování zrušil, neboť s vědomím závaznosti právního názoru Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že revizní zpráva předložená žalovanému v licenčním řízení nebyla způsobilým podkladem pro prokázání technických předpokladů z toho důvodu, že revizní technik M. V. revidoval elektrárnu v době, kdy ještě nebyla dokončena ve všech podstatných částech, protože probíhalo osazování FVE Jeníkov fotovoltaickými panely. Osoba na řízení zúčastněná tedy neprokázala splnění technických předpokladů, neboť nepředložila před vydáním licence řádnou revizní zprávu na celé zařízení. Licence tak byla udělena v rozporu se zákonem. S ohledem na závažnost zjištěné vady zdejší soud dále dospěl k závěru, že se osoba zúčastněná na řízení nemůže dovolávat své dobré víry. Zdejší soud vycházel v tomto aspektu z názoru rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17.2.2016, č.j. 9 As 256/2015-229, a dospěl k závěru, že pokud byl žadatel o licenci byl v průběhu výstavby informován zhotovitelem stavby o změně počtu a typu fotovoltaických panelů, nelze na něj nahlížet jako na pouhého pasivního příjemce díla na klíč.

Proti v pořadí druhému rozsudku zdejšího soudu ze dne 9.6.2016, č.j. 62 A 84/2013-282, podala osoba zúčastněná na řízení kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8.6.2017, č.j. 9 As 155/2016-224, zamítl. Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu, stejně jako rozsudek zdejšího soudu ze dne 9.6.2016, č.j. 62 A 84/2013-282, však zrušil Ústavní soud svým nálezem ze dne 11.12.2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že této věci Nejvyšší správní soud zaujal opačný postoj než v rozhodnutí v podobné věci Tuchlovice (rozsudek č.j. 2 As 313/2015-492 ze dne 30.3.2017), aniž své odlišné zacházení uspokojivě odůvodnil, s tím, že argumentaci Nejvyššího správního soudu, pokud jde o odlišnosti nyní posuzované věci od věci FVE Tuchlovice, Ústavní soud odmítl.

Zdejší soud tedy posoudil ve světle výše uvedených východisek důvodnost žaloby opětovně, vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve výše citovaném nálezu.

Licence na výrobu elektřiny č. 111017612 byla osobě zúčastněné na řízení udělena dne 22.12.2010, a to na dobu 25 let ode dne vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti a na celkový instalovaný výkon 4,998 MW. V rozhodnutí o udělení licence je uveden seznam jednotlivých provozoven k předmětné licenci, a to evid. číslo 1: FVE Jeníkov, k.ú. Jeníkov u Duchcova, kód katastru 658332, obec Jeníkov, vymezení parc. č. 317/1 a 351/6.

Správní spis sp. zn. LIC-13154/2010-ERU vztahující se k žádosti o udělení licence obsahuje žádost osoby zúčastněné na řízení o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích, s přílohami, z nichž relevantní ve vztahu k nyní posuzované věci jsou: - veřejnoprávní smlouva o provedení stavby ze dne 30.8.2010 uzavřená mezi Městským úřadem Duchcov a osobou zúčastněnou na řízení, jejímž předmětem je nahrazení územního rozhodnutí a stavebního povolení pro stavbu FVE Jeníkov; - smlouva o dílo ze dne 22.9.2010 uzavřená mezi osobou zúčastněnou na řízení a LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT na vyprojektování a výstavbu fotovoltaické elektrárny na klíč včetně zajištění související realizační dokumentace, o instalovaném výkonu 4 986,4 kWp. Podle bodu 2.2. čl. II smlouvy o dílo se termínem dokončení stavby rozumí datum úplného dokončení všech prací zhotovitele, odstranění vad a nedodělků bránících provozování, včetně uvedení díla do provozu, připojením k distribuční soustavě a zajištění pravomocné licence ERU, kdy bude podepsán protokol o předání a převzetí stavby. Podle bodu 2. 3. čl. II smlouvy o dílo je pod pojmem stavba (nebo také práce zhotovitele či dílo) nutno rozumět veškeré montážní práce a služby související s realizací předmětu plnění zhotovitele dle smlouvy a jejích příloh. Podle bodu 6. 1. čl. VI smlouvy o dílo bude cena díla objednatelem hrazena vždy na základě daňových dokladů vystavených zhotovitelem ve dvou splátkách po řádném dokončení díla a po splnění povinností zhotovitele podle smlouvy o dílo. Podle bodu 8. 1. čl. VIII. této smlouvy vlastnictví k dílu přechází na objednatele až úplným zaplacením díla. V příloze č. 1 smlouvy o dílo (Cenová nabídka FVE Jeníkov 4 986,4 kWp) jsou v části popis specifikovány fotovoltaické panely CEEG 230Wp, 21 680 kusů, a v příloze č. 2 smlouvy o dílo (Popis provedení stavby FVE Jeníkov) je uvedeno v kapitole 2. (Základní technologické části FVE výroben), že počet a poloha PV panelů včetně podkonstrukcí, bude určena zadávací dokumentací a že celkový instalovaný výkon bude 4 986,4 kWp. Z bodu 2.1. této přílohy pak vyplývá, že typ panelu bude CEEG 230-60P, v počtu 21 680ks; - výzva žalovaného ze dne 25.11.2010, č.j. 13154-3/2010-ERU, k doložení mimo jiné majetkového vztahu osoby zúčastněné na řízení k výrobně; - vyplněný formulář - příloha č. 12 k vyhlášce č. 426/2005 Sb. „Seznam jednotlivých provozoven“, v níž je uveden celkový instalovaný elektrický výkon provozovny FVE Jeníkov 5,000 Mw, počet zdrojů v provozovně rukou vepsané 26 304, termín zahájení výkonu licencované činnosti nejpozději 1.12.2010; - vyplněný formulář - příloha č. 13 k vyhlášce č. 426/2005 Sb., z níž se podává celkový instalovaný výkon provozovny 4,986 MW, celkové investiční náklady, rozpis investičních nákladů, předpokládané provozní náklady, předpokládaná výroby elektřiny, tepla a předpokládané další výnosy; - výpis z LV 417 katastru nemovitostí ke dni 26.7.2010 vlastníka - osoby zúčastněné na řízení k pozemkům p.č. 317/1 a 351/6; - kopie zápisu o předání a převzetí staveniště ze dne 20.9.2010; - výkaz zisků a ztrát a rozvaha ke dni 31.12.2009; - podnikatelský záměr osoby zúčastněné na řízení, z něhož se mimo jiné podává, že dne 20. 4. 2010 byla vydána veřejná vyhláška o změně územního plánu č. 2 obce Jeníkov formou opatření obecné povahy č. 1/2010 (č.j. 377/2010) stanovující umístění stavby FVE Jeníkov; - výstup z insolvenčního rejstříku, prohlášení a potvrzení bezdlužnosti a neexistence nedoplatků od příslušných orgánů státní správy, formulář příloha č. 23 k vyhlášce č. 426/2005 Sb. „Finanční bilance žadatele o licenci pro licencovanou činnost – výhled“; - návrh možnosti financování a závazná nabídka financování pro osobu zúčastněnou na řízení od UniCredit Bank Czech republic, a.s., z níž se mimo jiné podává, že podmínkou čerpání úvěru je předložení licence s nabytím právní moci v roce 2010; - kopie výchozí zprávy o revizi a zkouškách FVE Jeníkov revizního technika M. V., č. 100NN2010, ze dne 19.11.2010, s výsledným posudkem, že předmětné elektrické zařízení splňuje podmínky bezpečného provozu; - rozhodnutí Městského úřadu Duchcov, odboru výstavby a životního prostředí (dále jen „stavební úřad Duchcov“), o povolení zkušebního provozu ze dne 14.12.2010, č.j. MD/136736/10-VŽP/330/Pu.

Žalobce ve vztahu ke skutkovým podkladům rozhodnutí o udělení licence namítá, že osoba zúčastněná na řízení v řízení o udělení licence neprokázala ani vlastnické a ani užívací právo k FVE Jeníkov.

Podle § 5 odst. 3 energetického zákona fyzická nebo právnická osoba, která žádá o udělení licence, musí prokázat, že má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti. Fyzická nebo právnická osoba žádající o udělení licence je povinna doložit vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti. Není-li žadatel o udělení licence vlastníkem energetického zařízení, je povinen doložit i souhlas vlastníka energetického zařízení s jeho použitím k účelům vymezeným tímto zákonem, a to nejméně po dobu, na kterou má být licence udělena. Energetické zařízení musí mít technickou úroveň odpovídající právním předpisům a technickým normám. Finanční předpoklady není povinen prokazovat žadatel o licenci na výrobu elektřiny, pokud bude instalovaný elektrický výkon výrobny elektřiny nižší než 200 kW, nebo žadatel o licenci na výrobu tepelné energie, pokud bude instalovaný tepelný výkon zdroje tepelné energie nižší než 1 MW.

Podle § 7 odst. 4 písm. e) energetického zákona se k žádosti o licenci připojí doklady prokazující vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení.

Podle § 98a odst. 2 písm. a) energetického zákona Energetický regulační úřad stanoví vyhláškou způsoby prokazování finančních a technických předpokladů a odborné způsobilosti pro jednotlivé druhy licencí, způsoby určení vymezeného území a provozovny, prokázání vlastnického nebo užívacího práva k užívání energetického zařízení, náležitosti prohlášení odpovědného zástupce, a vzory žádostí k udělení, změně a zrušení licence.

Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 426/2005 Sb. vlastnické právo k energetickému zařízení žadatel prokazuje a) výpisem z katastru nemovitostí, zapisuje-li se vlastnické právo do katastru nemovitostí podle zvláštního právního předpisu, odpovídající stavu zápisů v katastru nemovitostí ke dni předložení výpisu, b) smlouvou, na základě které dochází k převodu nemovitosti, pokud vlastnické právo k nemovitosti není předmětem zápisu do katastru nemovitostí, c) smlouvou, na základě které dochází k převodu vlastnického práva k movitému energetickému zařízení, d) smlouvou, ze které je zřejmé, že žadatel je vlastníkem daného movitého energetického zařízení, e) originálem nebo ověřenou kopií rozhodnutí soudu nebo správního orgánu, pokud žadatel nabyl vlastnické právo k energetickému zařízení na základě rozhodnutí soudu nebo správního orgánu nebo je jeho vlastnické právo takovým rozhodnutím potvrzeno, nebo f) potvrzením o nabytí vlastnictví, bylo-li energetické zařízení předmětem veřejné dražby.

Podle § 7 odst. 4 vyhlášky č. 426/2005 Sb., nelze-li nabytí vlastnického práva k energetickému zařízení nebo užívacího práva k energetickému zařízení prokázat způsoby uvedenými v § 7 odstavci 1 nebo 2 této vyhlášky, protože takové nabývací tituly nelze doložit, došlo k nabytí ze zákona nebo je již nelze dohledat, lze nabytí vlastnického práva nebo užívacího práva k energetickému zařízení doložit i jiným způsobem, nevzbuzujícím důvodné pochybnosti.

Právo užívat energetické zařízení v soukromoprávním smyslu je prvotním předpokladem pro to, aby za splnění dalších podmínek daných veřejnoprávními předpisy mohl uživatel získat licenci k podnikání ve státem regulovaném odvětví. Existence soukromoprávního vztahu k energetickému zařízení je prvotním předpokladem pro provozování energetického zařízení, které s ohledem na dotčení veřejných zájmů podléhá regulaci veřejnoprávními předpisy; jedná se o omezení sledující legitimní cíl, za současného zachování přiměřenosti veřejnoprávní regulace, která shodně dopadá jak na vlastníka, tak i na oprávněného uživatele energetického zařízení. S tím ostatně koresponduje i důvodová zpráva k návrhu energetického zákona, která uvádí, že „…základním předpokladem udělení licence je splnění podmínek uvedených v tomto zákoně, obdobně jako je tomu v živnostenském zákoně. Vzhledem k charakteru energie, ke složitosti energetických systémů a náročnosti jejich obsluhy, a to i z hlediska veřejného ohrožení, je stanovena věková hranice pro udělení licence na 21 let. Z obdobných důvodů musí žadatel o udělení licence stanoveným způsobem prokazovat svoji odbornou způsobilost a bezúhonnost. Žadatel musí kromě výše uvedených podmínek prokázat, že je schopen dlouhodobě financovat své podnikatelské aktivity, že vlastní, nebo má pronajato, technologické zařízení pro plynulé zajištění dodávek.“ (důvodová zpráva k návrhu zákona, sněmovní tisk č. 535/0, digitální repositář www.psp.cz).

Naroveň dokladům prokazujícím vlastnické právo jsou stavěny doklady jinak prokazující užívací právo (§ 7 odst. 4 písm. e/ energetického zákona), nadto nelze-li některé z těchto práv doložit (prokázat) tak, jak předpokládá § 7 odstavci 1 nebo 2 vyhlášky č. 426/2005 Sb., lze tak učinit i jinak, pokud zvolený způsob nevzbuzuje důvodné pochybnosti (§ 7 odst. 4 vyhlášky č. 426/2005 Sb.).

Z obsahu smlouvy o dílo předložené v licenčním řízení vyplynulo, že vlastnické právo k FVE Jeníkov přechází na osobu zúčastněnou na řízení až úplným zaplacením díla. S ohledem na podmínky čerpání úvěru podle čl. IV smlouvy o úvěru reg. č. 972/10-120, uzavřené dne 22.12.2010 mezi osobou zúčastněnou na řízení a UniCredit bank Czech Republic, a.s., osoba zúčastněná na řízení vlastníkem FVE Jeníkov v době udělení licence dne 22.12.2010 nebyla, neboť jednou z podmínek žádosti o čerpání bylo předložení rozhodnutí o udělení licence žalovaným a kolaudačního souhlasu. Uzavření smlouvy o úvěru je podle osoby zúčastněné na řízení přitom též jednou z okolností prokazující existenci užívacího práva ke stavbě FVE Jeníkov, jež opírá o souhlas LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT.

Není sporu o to, že k výzvě žalovaného ze dne 25.11.2010, č.j. 13154-3/2010-ERU, osoba zúčastněná na řízení konkrétní listinu, obsahující výslovný souhlas LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s tím, aby s energetickým zařízením umístěným na jejích pozemcích v určité míře disponovala, nepředložila, Tudíž žalovanému v licenčním řízení svůj majetkový vztah k výrobně elektřiny, resp. titul, od něhož své užívací právo odvozovala, neprokázala, což ostatně akcentoval i Nevyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku ze dne 15.12.2015, č.j. 9 As 30/2015-70.

Zdejší soud proto k otázce existence soukromoprávního titulu ke stavbě FVE Jeníkov dokazoval a umožnil tak osobě zúčastněné na řízení zhojit výše zmiňovanou vadu a prokázat existenci soukromoprávního titulu k užívání stavby FVE ke dni udělení licence v řízení před zdejším soudem.

Samotné nedoložení konkrétní listiny prokazující užívací právo v licenčním řízení za situace, kdy žalovaný k udělení licence přistoupil po zohlednění ostatních listin, by samo o sobě podle přesvědčení zdejšího soudu ke zrušení rozhodnutí o udělení licence vést nemohlo, a to též s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu, podle něhož je vždy nutné pečlivě zkoumat materiální (faktickou) závažnost tohoto pochybení, zejména s ohledem na dobu provozu fotovoltaické elektrárny, a nutné je řádně odůvodnit, proč by se mělo jednat o pochybení natolik závažné, že by mělo mít za následek zrušení rozhodnutí o udělení licence (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.8.2015, č.j. 2 As 103/2015-171). Žalobce v této souvislosti neargumentuje žádnými závažnými důsledky, které by nedoložení užívacího titulu v licenčním řízení v tomto konkrétním případě mělo, a to za situace, kdy osoba zúčastněná na řízení vlastnila pozemky pod stavbou, předložila rozhodnutí stavebního úřadu Duchcov, dále smlouvu o dílo a veřejnoprávní smlouvu na stavbu FVE Jeníkov. Zároveň nebylo zpochybněno, že by vlastnické právo k FVE Jeníkov na osobu zúčastněnou na řízení po udělení licence nepřešlo či že by se osoba zúčastněná na řízení v licenčním řízení pouze vydávala za oprávněného uživatele a dopustila se podvodného jednání. Nic takového žalobce nezmiňuje.

Dovozovala-li užívací právo k FVE Jeníkov osoba zúčastněná na řízení z několika listin soudu předložených, tak listinou, která by podle zdejšího soudu v licenčním řízení ve smyslu § 7 odst. 4 vyhlášky č. 426/2005 Sb. po stránce obsahové obstála, je čestné prohlášení LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT ze dne 28.12.2015 o tom, že osoba zúčastněná na řízení měla, a to ode dne uzavření smlouvy o dílo, svolení zhotovitele/vlastníka díla s užíváním díla/FVE Jeníkov pro veškeré správní a jim charakterově podobná řízení, jejichž účastníkem byla osoba zúčastněná na řízení. Tímto deklarovaným projevem vůle vlastníka díla má zdejší soud za zhojenou vadu postupu žalovaného, který udělil licenci osobě zúčastněné na řízení i přesto, že nedoložila soukromoprávní titul od vlastníka díla, jež ji opravňoval k užívání díla v míře vlastníkem dovolené, v době udělení licence. Především je také tímto způsobem doloženo, že osoba zúčastněná na řízení v licenčním řízení vystupovala v dobré víře jako oprávněný uživatel díla FVE Jeníkov s výhradou vlastnického práva ve smyslu výše citovaného bodu 8. 1. čl. VIII. smlouvy o dílo, jež měla souvislost se způsobem financování (viz níže).

Za této situace k dalším důkazním návrhům ze strany osoby zúčastněné na řízení k této žalobní námitce soud pouze konstatuje následující: pokud jde o kopii protokolu o předání a převzetí díla FVE Jeníkov – kompletní dodávky fotovoltaické elektrárny na klíč, který je za objednatele podepsán Ing. A. M. a Ing. P. M. a za zhotovitele J. M., a u položky záruční lhůta má předtištěno datum 14.12.2010, tak věrohodnost a průkaznost co do okamžiku předání dokončeného díla byla zpochybněna (viz níže). Pokud jde pak o smlouvu o provozování fotovoltaické elektrárny ze dne 11.11.2010, uzavřenou mezi osobou zúčastněnou na řízení jako objednatelem a LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT jako provozovatelem, jejímž účelem je zajištění řádného chodu elektrárny provozovatelem, tak tato smlouva sama o sobě v intencích závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v jeho zrušovacího rozsudku nemůže být oním soukromoprávním titulem k užívání díla, neboť její obsah nezakládá osobě zúčastněné na řízení užívací právo k dílu, ale upravuje vzájemná práva a povinnosti související s provozem elektrárny (zejména s tzv. servisní činností). Stejně tak z téhož důvodu tímto titulem nemůže být smlouva o úvěru reg. č. 972/10-120, uzavřená dne 22.12.2010 mezi osobou zúčastněnou na řízení a UniCredit bank Czech Republic, a.s.; ani tato smlouva užívací právo osobě zúčastněné na řízení nezakládá.

Podle § 5 odst. 6 energetického zákona se finančními předpoklady rozumí schopnost žadatele finančně zabezpečit provozování činnosti, na kterou je vyžadována licence, a schopnost zabezpečit závazky nejméně na období 5 let. Finanční předpoklady žadatel nesplňuje, pokud v průběhu uplynulých 3 let soud zrušil konkurs vedený na majetek žadatele proto, že bylo splněno rozvrhové usnesení, nebo soud zamítl insolvenční návrh proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, nebo rozhodl o zrušení konkursu proto, že majetek dlužníka je zcela nepostačující. Žadatel o licenci není finančně způsobilý, jestliže má evidovány nedoplatky na daních, clech a poplatcích, pojistném na sociálním zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistném na všeobecné zdravotní pojištění a na pokutách.

Z obsahu správního spisu vyplynulo, že část ceny za dílo měla být osobou zúčastněnou na řízení uhrazena zhotoviteli na základě úvěru od UniCredit Bank Czech republik, a.s. (závazná nabídka financování), který bylo možné čerpat po udělení licence. Tato skutečnost byla ověřena u jednání, kdy bylo zjištěno, že podmínkou čerpání úvěru podle čl. IV smlouvy o úvěru reg. č. 972/10-120, uzavřené dne 22.12.2010 mezi osobou zúčastněnou na řízení a UniCredit Bank Czech Republic, a.s., bylo předložení rozhodnutí o udělení licence žalovaným.

Pokud za tohoto stavu žalobce namítal, že osoba zúčastněná na řízení v licenčním řízení neprokázala dostatek finančních předpokladů, tak to by znamenalo, že z možnosti podnikání v regulované oblasti měly být vyloučeny subjekty, které se na základě tehdy platné regulace tržní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů rozhodly vstoupit na trh a financovat vybudování energetického zařízení pomocí mimo jiné bankovního úvěru. Takové omezení podnikání však z rozhodné právní úpravy dovodit nelze. Pakliže bankovní instituce jako podmínku již samotného čerpání úvěru požadovala předložení rozhodnutí o udělení licence, nelze z této skutečnosti dle právní úpravy licenčního řízení dovodit následek, že by takový žadatel neměl licenci za splnění technických požadavků získat; nelze ani dovodit, že by žadatel o licenci měl mít v době licenčního řízení vlastní majetek v hodnotě investic do energetického zařízení, či že by jeho aktuální finanční cash flow v době řízení o udělení licence mělo pokrývat náklady na výstavbu fotovoltaické elektrárny.

Požadavek na povinný důkaz ve smyslu § 8 odst. 7 vyhlášky č. 426/2005 Sb., podle něhož žadatel o udělení licence na výrobu elektřiny ze zařízení využívajícího obnovitelný zdroj energie, které je nově uváděno do provozu, finanční předpoklady dále prokazuje konečným rozpočtem jednotlivých položek realizovaných investic potřebných pro uvedení tohoto zařízení do provozu, souvisí s prokazováním finančních předpokladů žadatele o licenci, což je legitimní požadavek s ohledem na to, že se jedná o podnikání v licencované oblasti s energií, která má strategický význam z hlediska hospodaření, jak se podává i z již citované důvodové zprávy k energetickému zákonu. Součástí správního spisu pak je formulář - příloha č. 13 k vyhlášce č. 426/2005 Sb., z níž se podávají celkové investiční náklady na provozovnu celkem, z toho dále pro stavební část, technologie, jiné investiční náklady, předpokládané provozní náklady celkem, z toho palivové náklady, opravy a údržba, mzdové náklady, pojištění, jiné provozní náklady, a dále formulář - příloha č. 23 k vyhlášce č. 426/2005 Sb. „Finanční bilance žadatele o licenci pro licencovanou činnost - výhled“.

Žalovaný ve výzvě ze dne 25.11.2010, č.j. 13154-3/2010-ERU, po osobě zúčastněné na řízení požadoval doložit výši dostupných finančních prostředků - např. bankovní reference, výpis z účtu za delší časové období (posledních 12 měsíců) nebo úvěrovou smlouvu. Za situace, kdy osoba zúčastněná na řízení doložila vyplněné formuláře – přílohy č. 13 a č. 23 k vyhlášce č. 426/2005 Sb., bezdlužnost, výsledky svého hospodaření k 31.12.2009, podnikatelský záměr, návrh možnosti a způsobu financování a závaznou nabídku od UniCredit Bank Czech republik, a.s. a dále výpis z účtu ze dne 13.12.2010, nelze dospět k závěru, že by doložení finančních předpokladů pro podnikání v licencované oblasti vykazovalo tak závažné deficity skutkových zjištění, že by soud mohl dospět k závěru o nedostatku skutkových důvodů pro udělení licence ve vztahu ke splnění finančních předpokladů žadatele o licenci k podnikání v regulované oblasti. Ostatně ani žalobce nezpochybňuje, že osoba zúčastněná na řízení bez jakýchkoli finančních problémů od okamžiku udělení licence FVE Jeníkov provozuje.

Namítal-li žalobce, že tím, že osoba zúčastněná na řízení v licenčním řízení nedoložila stanovisko Technické inspekce České republiky, nebyly splněny technické předpoklady ve smyslu 5 odst. 3 energetického zákona, tak tu soud setrvává na svém opakovaně vysloveném závěru, který byl potvrzen Nejvyšším správním soudem, že z energetického zákona ve spojení s vyhláškou č. 426/2005 Sb. vyplývá, že technické předpoklady dokládá žadatel o licenci jednak rozhodnutím stavebního úřadu a dále dokladem prokazujícím splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce (zpráva o revizi) stanovených zvláštním právním předpisem. Zákonodárce odkázal v poznámce pod čarou, která jako nenormativní část legislativního aktu slouží jako výkladová pomůcka, na § 6c odst. 1 písm. a) zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, podle kterého organizace a podnikající fyzické osoby zajistí při uvádění do provozu a při provozování vyhrazených technických zařízení bezpečnostní opatření a provedení prohlídek, revizí a zkoušek ve stanovených případech při výrobě vyhrazených tlakových zařízení, nevztahuje-li se na ně platné nařízení vlády vydané k provedení z