7 As 82/2011 — Nejvyšší správní soud

29 A 138/2018- 86 - text 13 29 A 138/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Mariana Kokeše ve věci žalobce: L. V. T. zastoupený obecným zmocněncem Ing. V. V. T. bytem K. 1051/28, P. proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 7. 2018, č. j. MV-88244-9/SO-2015, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Výše označeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 24. 4. 2015, č. j. OAM-43100-30/DP-2014, a toto rozhodnutí potvrdila. Napadeným rozhodnutím správní orgán prvního stupně výrokem I. zamítl žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, podanou dne 6. 11. 2014, a dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu dle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a ve spojení s § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) neprodloužil, neboť žalobce neplní účel povoleného dlouhodobého pobytu. Výrokem II. správní orgán prvního stupně podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců žádost žalobce zamítl a platnost povolení k dlouhodobému pobytu neprodloužil, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu účastníka řízení na území. 2. Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí uvedla, že z výslechu žalobce vyplynulo, že po celou dobu svého pobytu vykonává práci pro sdružení podnikatelů, kdy však se de facto jedná o závislou práci, nikoliv o podnikání na základě živnostenského oprávnění. Správní orgán prvního stupně tak správně dospěl k závěru, že žalobce v době vydání napadeného rozhodnutí neplní požadovaný účel podnikání. Jelikož po celou dobu platnosti předchozího pobytového oprávnění nevykonával fakticky podnikání, ale vykonával závislou činnost v rozporu se zákonem o zaměstnanosti, neboť neměl vydané povolení k zaměstnání od úřadu práce, jednalo se současně o závažnou překážku v pobytu. Komise dospěla k závěru, že zákonná ustanovení byla v daném případě použita v souladu s právními předpisy a plně odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Žalované je též z úřední činnosti známo, že Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj dne vydal 15. 1. 2014 rozhodnutí č. j. 10702/9.30/13/14.3-RZ, kterým byla panu JUDr. E. P. uložena pokuta z důvodu, že se při své podnikatelské činnosti dopustil správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č- 435/2004 Sb. o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kdy umožnil výkon nelegální práce na pracovišti Vodňanská drůbež, a.s. na adrese Chrlická 522, Modřice celkem 23 cizincům vietnamské státní příslušnosti, kdy se jednalo o výkon závislé práce mimo pracovněprávní vztahy. Proti rozhodnutí bylo podáno odvolání, které bylo Státním úřadem inspekce práce zamítnuto. Proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce byla podána žaloba ke Krajskému soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č. j. 36 Ad 39/2014-73, publikovaném pod č. 3553/2017 Sb. NSS (všechna zde uvedená rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), žalobu zamítl. Proti rozsudku byla podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Ads 272/2016-53, zamítl. Rozsudek Nejvyššího správního soudu řešil mimo jiné výkon závislé práce občany vietnamské státní příslušnosti v areálu společnosti Vodňanská drůbež, a.s., kde pracoval mimo jiné i žalobce, a taktéž byl ve sdružení osob, které zastupoval pan JUDr. E. P. Z tohoto rozsudku vyplynul závěr, že není možné ze smlouvy o sdružení automaticky vyvodit, že se jedná o nezávislou práci, neboť je nutné se zabývat faktickou povahou cizinci vykonávané práce. Po posouzení spisového materiálu se žalovaná ztotožnila s výrokem napadeného rozhodnutí, kdy bylo prokázáno, že žalobce fakticky neplnil účel dlouhodobého pobytu podnikání, neboť vykonával závislou činnost bez příslušného povolení k zaměstnání. Správní orgán prvního stupně podle žalované dostatečně posoudil i otázku přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 3. Ve včas podané žalobě žalobce navrhl soudu, aby rozhodnutí žalované i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a aby žalované uložil povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení. 4. Předně žalobce uvedl, že důvodem pro zamítnutí žádosti bylo neplnění účelu povoleného dlouhodobého pobytu a zjištění jiné závažné překážky pobytu účastníka řízení na řízení. Co se týče nesprávnosti posouzení výkonu činnosti v rámci sdružení jako závislé práce, žalobce odkázal na argumentaci uvedenou v odvolání. 5. Žalobce namítal, že jeho žádost byla zamítnuta ryze na základě právního hodnocení vykonávané činnosti v rámci sdružení a neurčitého pojmu „jiná závažná překážka“, jehož interpretace je ponechána správnímu orgánu. Dle žalobce skutkový stav projednávané věci vůbec nelze podřadit pod tento zákonný pojem. Již ze systematického členění ustanovení § 56 zákona o pobytu cizinců jednoznačně vyplývá, že jinou závažnou překážkou se má na mysli ochrana zcela fundamentálních politických zájmů státu, když tento pojem spadá do kategorie pojmů jako „ochrana bezpečnosti státu“, „veřejný pořádek“, „veřejná bezpečnost“ atp. Ostatně takto uvedené pojmy chápou také všechny zákony České republiky, kdy postačuje poukázat např. na § 11 odst. 1 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem; na § 2, § 5 a § 15 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky; nebo na § 2 a § 3 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Pod uvedené pojmy tedy spadají oblasti ochrany základů ústavního zřízení České republiky, resp. ochrany všeobecné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. K tomu žalobce poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, publikované pod č. 2420/2011 Sb. NSS, dle něhož narušení veřejného pořádku musí spočívat na takovém jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Žalobce má za to, že jím realizované nesamostatné podnikání není tím nejzávažnějším jednáním, které lze pod tyto pojmy podřadit. 6. Žalobce zdůraznil, že v případě neplnění účelu pobytu musí být skutkový stav každého konkrétního případu právně hodnocen, přičemž na správní orgány jsou kladeny požadavky předvídatelnosti a konzistence rozhodování. Posuzování skutku, k němuž došlo v minulosti, prizmatem „současného“ právního názoru, jenž se v čase vyvíjí, odporuje zásadě zákazu retroaktivity a zásadně narušuje právní jistotu adresátů právní normy. Žalobce rovněž poukázal na rozkolísanost hodnocení výkonu podnikatelské činnosti v rámci sdružení ze strany správních orgánů, kdy v obdobných skutkových případech není činnost v rámci sdružení podnikatelů hodnocena jako závislá práce (viz dřívější rozhodnutí žalované ze dne 9. 6. 2016, č. j. MV-86533-13/SO-2012, ze dne 4. 10. 2014, č. j. MV-31245-9/SO-2014, a ze dne 20. 1. 2017, č. j. MV-149298-4/SO-2016). Pokud ani správní orgány nemají jasno v tom, co je a není podnikáním, nelze vyžadovat po cizinci žádajícím o prodloužení pobytového oprávnění, aby požadavku, který není jednoznačný, vyhověl. Žalobce má za to, že nelze sankcionovat (neudělit pobyt) za něco, čeho se objektivně nebylo možné vyvarovat. 7. Ve zbývající části relativně rozsáhlé žaloby žalobce namítal, že závěry správních orgánů obou stupňů jsou pouze právními hodnoceními a že jsou v příkrém rozporu s fakty, které následně rozebírá. Poukázal na rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 3. 3. 2015, č. j. 530/9.30/15-11, kterým bylo zastaveno řízení o přestupku podle § 139 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, kterého se měl dopustit S. M., ačkoli tato osoba vykonávala stejnou nebo podobnou činnost v rámci sdružení podnikatelů založeného smlouvou ze dne 2. 1. 2007 jako žalobce. Namítal, že s ním osobně inspektorát práce nikdy nevedl žádné řízení ani neexistuje žádné rozhodnutí o tom, že by se dopustil výkonu nelegální práce. Žalobce se nenachází ani mezi osobami, kterým měl podle rozhodnutí oblastního inspektorátu práce JUDr. E. P. umožnit výkon nelegální práce. Podle žalobce není přípustné, aby žalovaná toto rozhodnutí vztahovala i na další účastníky sdružení podnikatelů fakturující společnosti Vodňanská drůbež, a.s. v letech 2008 a pozdějších. Správní