10 As 239/2017 — Nejvyšší správní soud

29 A 66/2019- 116 - text  13 29 A 66/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., ve věci žalobce: Prostor Prostějov, z. s., IČO: 04556402 sídlem Domamyslická 8/61, 796 04 Prostějov zastoupený advokátem Mgr. Ludvíkem Novotným sídlem Václavské náměstí 76, 561 51 Letohrad proti žalovanému: Vodovody a kanalizace Prostějov, a. s. IČO: 49451723 sídlem náměstí Krapkova 1635/26, 796 01 Prostějov zastoupený advokátem JUDr. Zdeňkem Klapkou sídlem T. G. Masaryka 8, 796 01 Prostějov o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2019, zn. 73/3/2019, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2019, zn. 73/3/2019, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 156 Kč, a to k jeho rukám do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh správního řízení 1. Žádostí ze dne 14. 1. 2019 se žalobce po žalovaném domáhal poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“). Konkrétně žádal o informace týkající se výše konkrétně jmenovaných členů dozorčí rady a představenstva žalovaného za období let 2001 až 2019, dále počet realizovaných schůzí dozorčí rady a představenstva žalovaného, včetně prezenční listiny týkající se účasti konkrétních osob na těchto schůzích. 2. Rozhodnutím ze dne 1. 3. 2019, č. j. 60/3/2019, žalovaný žalobci odmítl požadované informace poskytnout z důvodu ochrany osobních údajů. Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal odvolání, o němž žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím tak, že setrvává na svém stanovisku neposkytnout žalobcem požadované informace z důvodu ochrany osobních údajů dotčených osob. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 2. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhuje krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil. 3. Žalobce s důvody odmítnutí poskytnout mu požadované informace ze strany žalovaného nesouhlasí, neboť má za to, že poskytnutí požadovaných informací představuje veřejnou kontrolu nad hospodařením společností, které jsou ovládány územně samosprávnými celky, tím spíše, pokud v jejích řídících orgánech zasedají političtí představitelé (zastupitelé města). Setrvale odmítavý postoj žalovaného i k jen částečnému poskytnutí požadovaných informací dle žalobce tuto kontrolu bezdůvodně znemožňuje, neboť ani město Prostějov tyto informace žalobci neposkytlo s konstatováním, že se jedná o záležitost žalovaného. Žalobce dále uvádí, že se dlouhodobě zajímá o odměňování politických představitelů, zasedajících v řídících orgánech společností, kde má město Prostějov významnou majetkovou účast. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě i nadále setrvává na svém stanovisku, že žalobci nemusí požadované informace poskytnout, neboť žalovaný není povinným subjektem ve smyslu § 2 InfZ, jelikož se jedná o soukromoprávní korporaci, která ke své činnosti nečerpá veřejné prostředky a tudíž ani odměny členů řídících orgánů nejsou vypláceny z veřejných prostředků. Rozhodně se nejedná o „veřejnou instituci“, jak dovozuje žalobce, neboť žalovaný nesplňuje kritéria vymezená v judikatuře Ústavního soudu. Pouhý fakt, že municipalita je akcionářem v nějaké společnosti neodůvodňuje sama o sobě povinnost této osoby podřídit se InfZ. Nadto žalovaný nikdy ani nebyl municipalitou založen. Na uvedených závěrech nic nemění skutečnost, že členové těchto řídících orgánů jsou současně volenými zástupci (zastupitelé). Žalobce má nadto možnost se obrátit přímo na ně, aby mu tuto informaci poskytli. Ve vztahu k obchodní činnosti žalovaného nelze ani hovořit o tom, že by vykonávala veřejnou službu ve smyslu jejího monopolu, pokud jde o vytváření podmínek na trhu ze strany státu. IV. Ústní jednání konané dne 17. 6. 2020 5. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých tvrzeních již dříve písemně uplatněných v žalobě a ve vyjádření k žalobě. 6. V rámci ústního jednání krajský soud provedl listinný důkaz v podobě Výroční zprávy žalovaného za rok 2019, dostupná na webových stránkách žalovaného (https://www.vakpv.cz). V. Posouzení věci soudem 7. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 8. Podstatu nyní projednávané věci tvoří problematika poskytování informací dle InfZ. Právo na informace je klíčovým politickým právem, které slouží ke kontrole veřejné moci a v širším smyslu představuje záruku její zákonnosti, a představuje jednu z „komunikačních svobod“ ústavně zaručených v čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), s konkretizací ve vztahu k informacím o životním prostředí ve smyslu čl. 35 odst. 2 Listiny. Svoboda projevu ovšem není svobodou absolutní, z hlediska dělení základních práv tak jde zpravidla o svobodu (právo) relativní, připouštějící možnost omezení a vyvažování, neboť její realizace se nikoliv ojediněle dostává do kolize s realizací jiných zaručených práv a svobod, resp. s ústavně chráněnými hodnotami. V obou případech je třeba dostát nárokům plynoucím z ústavního imperativu úcty a respektu k základním právům a svobodám (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Svoboda projevu (a obecně komunikační svobody ve smyslu čl. 17 Listiny) musí být posuzovány v souvislosti s její funkcí ve společnosti a v souladu se zásadou proporcionality musí být v rovnováze s dalšími základními právy a ústavně chráněnými hodnotami. Článek 17 odst. 4 Listiny explicitně předpokládá omezení svobody projevu, a to pouze zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví či mravnosti. Při případném omezení svobody projevu je určujícím princip proporcionality, na jehož základě je zkoumána přiměřenost učiněných omezení (zásahů), přičemž nejzazší mez takového omezení určuje čl. 4 odst. 4 Listiny. S ohledem na samotnou povahu svobody projevu je třeba při jejím omezení ze strany veřejné moci důsledně trvat na uplatnění zásady výhrady zákona, sledujícího legitimní účel (cíl) omezení. Smyslem principu proporcionality je pak primárně zajistit, aby zákonem předvídané omezení svobody projevu dodržovalo správné míry, a to především v přiměřenosti účelu, který má být omezením dosažen, jakož i v přiměřenosti zvolených prostředků. Samotný princip (test) proporcionality je v judikatuře Ústavního soudu členěn do tří dílčích příkazů: (i) vhodnost (způsobilost) prostředku pro dosažení určitého účelu (cíle), (ii) potřebnost (nutnost) použití právě a jenom vybraného prostředku, (iii) proporcionalita (v užším smyslu) neboli přiměřenost vybraného prostředku v relaci k dotčenému právnímu statku – základnímu právu (srov. Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer 2012 s. 26-27). 9. Na zákonné úrovni je ústavní úprava práva na informace promítnuta do InfZ, jenž je – v souladu s konstrukcí článku 17 Listiny – postaven na zásadě publicity veřejné správy. Jinými slovy, povinné subjekty poskytnou na žádost každé fyzické či právnické osoby každou informaci, která nespadá pod některou ze zákonných výluk obsažených v § 7 – § 11 InfZ. 10. V nyní projednávané věci je nicméně mezi účastníky řízení již spornou samotná otázka, zda žalovaný je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 InfZ, tedy konkrétně, zda je „veřejnou institucí“. Tuto otázku je nutno vyřešit již jen s ohledem na vyřešení pasivní legitimace žalovaného v řízení. Pokud by totiž žalovaný nebyl povinným subjektem podle § 2 odst. 1 InfZ, nebyl by ani správním orgánem ve smyslu § 4 odst. 1 s. ř. s., a nebylo by proto možné v této věci vést řízení podle soudního řádu správního pro absenci pasivní žalobní legitimace. V takovém případě by žalobce nemohl vydat ani žádné rozhodnutí, které by bylo možné přezkoumávat ve správním soudnictví, a žalobu by soud pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2014, č. j. 9 As 56/2014-28, rozhodnutí správních soudů jsou rovněž dostupná na www.nssoud.cz). 11. Jak naznačoval i žalovaný, výkladem pojmu „veřejná instituce“ podle § 2 odst. 1 InfZ se zabývala judikatura jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího správního soudu. Klíčovými jsou zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 (ve věci státního podniku Letiště Praha, dále jen „nález Letiště Praha“), a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 (ve věci společnosti ČEZ, a.s., dále jen „nález ČEZ“, rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovn