5 Afs 48/2007 — Nejvyšší správní soud

29 Af 138/2018- 135 - text 6 29 Af 138/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., ve věci žalobce: V. V. zastoupený advokátkou Mgr. Evou Schrammovou, sídlem Ruská 2393/75, Praha proti žalovanému: Celní úřad pro Zlínský kraj sídlem Zarámí 4463, Zlín o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 7. 2018, čj. 38180-48/2018-640000-4, a ze dne 27. 7. 2018, čj. 38180-43/2018-640000-4, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Generální ředitelství cel obdrželo dne 11. 5. 2018 žádost ze Spolkové republiky Německo o poskytnutí mezinárodní pomoci při vymáhání finanční pohledávky po žalobci v celkové výši 846 003,24 Kč. Tato žádost byla postoupena žalovanému jako místně příslušnému správci daně, který nařídil daňovou exekuci exekučním příkazem ze dne 15. 6. 2018, čj. 38180-2/2018-640000-42, přikázáním jiné peněžité pohledávky. 2. Dne 9. 7. 2018 žalovaný obdržel námitku proti exekučnímu příkazu a návrh na zastavení daňové exekuce, které samostatnými (napadenými) rozhodnutími zamítl. Žalobce krom v záhlaví specifikovaných napadených rozhodnutí napadl žalobou i samotný exekuční příkaz, nicméně v této části byla žaloba pro opožděnost odmítnuta a její zbývající část byla vyloučena k samostatnému projednání v nynějším řízení (viz usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2018, čj. 29 Af 101/2018-58). II. Shrnutí žaloby 3. Žalobce uvedl, že napadená rozhodnutí porušují ustanovení o vymáhání pohledávky, jeho vlastnické právo a právo na rodinný život. 4. Žalovaný nebyl na základě celního výměru německého celního úřadu oprávněn exekuci vůči žalobci nařídit. Jelikož se jedná pouze o „pomoc“, nesmí žalovaný použít exekuční předpisy České republiky, ale výlučně Spolkové republiky Německo. 5. Dále žalobce popsal okolnosti vedoucí k vydání celního výměru a k jejich prokázání navrhl výslech svědků. Tyto okolnosti mají svědčit o tom, že se jedná o de facto peněžní trest za nedodržení celní formality, který není žalovaný oprávněn vymáhat, jelikož je v rozporu s celním zákonem České republiky. Výměr cla nenavazoval na dovoz zboží, ale na porušení celních předpisů. Veškeré opravné prostředky u německých finančních soudů proti tomuto celnímu výměru i žaloba na prominutí cla byly zamítnuté. Žalobce se nedopustil žádného nekalého jednání, pouze podlehl lidskému omylu. 6. S ohledem na uvedené navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno. Současně navrhl předložení věci Ústavnímu soudu a položení předběžné otázky ohledně porušení vlastnického práva a práva na rodinný život Soudnímu dvoru Evropské unie. III. Shrnutí vyjádření žalovaného 7. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž totožné námitky vypořádal. Ve vztahu k okolnostem, za kterých peněžitý závazek vznikl, uvedl, že tyto argumenty nemají v žalobě místo a nepodléhají přezkumu soudu v České republice. Zároveň odmítl názor, že neměl při vymáhání pohledávky postupovat podle předpisů České republiky, ale výlučně podle předpisů Spolkové republiky Německo. Použitelnost cizích právních předpisů vyloučil s odkazem na teritorialitu práva. Zároveň uvedl, že mu nepřísluší posuzovat ústavnost právních předpisů a při své činnosti je vázán zásadou zákonnosti. 8. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. IV. Shrnutí repliky žalobce 9. V podání ze dne 23. 12. 2019 žalobce uvedl, že okolnosti vedoucí německý soud k jeho rozhodnutí podléhají přezkumu v České republice, což vyplývá z principu „ordre public“ neboli „veřejného pořádku“ České republiky, podle něhož se posuzuje i platnost rozhodnutí cizího soudu. Ve věci měla být zohledněna i ochranná ustanovení proti exekuci Spolkové republiky Německo. V. Posouzení věci soudem 10. Ve věci bylo nařízeno na 29. 9. 2020 na žádost žalobce jednání. Advokátka žalobce následně soudu sdělila, že žalobce souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez jednání. Soud tedy nařízené jednání zrušil a o této skutečnosti informoval účastníky. Krajský soud v Brně (dále také „soud“) v souladu s § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“), přezkoumal v mezích žalobních bodů napadená rozhodnutí žalovaného včetně řízení předcházejícího jejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná. 11. Žalobce brojí jednak proti rozhodnutí o zamítnutí námitky proti exekučnímu příkazu (rozhodnutí ze dne 27. 7. 2018, čj. 38180-43/2018-640000-4) a jednak proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení daňové exekuce (rozhodnutí ze dne 27. 7. 2018, čj. 38180-48/2018-640000-4). Soud ověřil, že žaloba je v obou případech přípustná a způsobilá k projednání. Vzhledem k tomu, že žalobce v námitce proti exekučnímu příkazu i v návrhu na zastavení daňové exekuce uplatnil totožnou argumentaci, jsou i obě napadená rozhodnutí obsahově srovnatelná. 12. Žalobce formulovaným žalobním bodem brojí v zásadě proti oprávněnosti daňové exekuce, což blíže odůvodňuje jednak okolnostmi vedoucími ke vzniku vymáhané zahraniční celní pohledávky a jednak aplikací „nesprávného“ exekučního práva. Pro úplnost soud dodává, že po prostudování obsahu repliky žalobce, která byla soudu doručena (logicky) až po lhůtě pro uplatnění nových žalobních bodů (srov. ustanovení § 71 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 72 odst. 1 soudního řádu správního), dospěl k závěru, že obsahuje přípustné rozšíření či doplnění včas uplatněných žalobních bodů. 13. V nynější věci tedy jde o otázku správného vymáhání zahraniční celní pohledávky a z hlediska právní úpravy je pro posouzení merita sporu stěžejní zákon č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mezinárodní pomoci při vymáhání“), kterým byla do českého právního řádu provedena směrnice Rady 2010/24/EU ze dne 16. 3. 2010 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření (dále jen „směrnice 2010/24/EU“). Na danou otázku rovněž dopadá prováděcí nařízení Komise (EU) č. 1189/2011 ze dne 18. 11. 2011, kterým se stanoví prováděcí pravidla k některým ustanovením směrnice Rady 2010/24/EU o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření, ve znění účinném od 17. 11. 2017 (dále jen „prováděcí nařízení č. 1189/2011“). 14. Dle ustanovení § 1 odst. 2 zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání se prováděním mezinárodní pomoci pro účely tohoto zákona rozumí poskytování nebo dožadování mezinárodní pomoci při a) vymáhání finančních pohledávek; b) zajištění finančních pohledávek; c) výměně informací souvisejících s vymáháním nebo zajištěním finančních pohledávek; d) doručování dokumentů souvisejících s vymáháním nebo zajištěním finančních pohledávek. Dle odstavce 3 písm. b) se za finanční pohledávky pro účely tohoto zákona považují pohledávky z daní, poplatků a cel jakéhokoli druhu včetně jejich příslušenství ukládaných 1. členským státem Evropské unie jiným než Česká republika (dále jen „jiný členský stát“); 2. nižším územním nebo správním celkem jiného členského státu; 3. orgánem veřejné moci jiného členského státu; 4. orgánem Evropské unie. 15. Dle ustanovení § 17 zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání: (1) Na žádost kontaktního orgánu jiného státu o vymáhání zajistí tuzemský kontaktní orgán vymáhání finanční pohledávky. (2) Tuzemský kontaktní orgán může žádost o vymáhání finanční pohledávky odmítnout, pokud celková částka finančních pohledávek, které jsou předmětem žádosti o vymáhání, odpovídá částce, která činí méně než 1 500 EUR. (3) Tuzemský kontaktní orgán o odmítnutí žádosti bezodkladně informuje dožadující kontaktní orgán spolu s důvody tohoto odmítnutí. (4) Den obdržení žádosti o vymáhání finanční pohledávky z jiného státu se pro účely správy daní v České republice považuje za den splatnosti této finanční pohledávky. 16. Dle ustanovení § 20 odst. 1 zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání je součástí žádosti o vymáhání finanční pohledávky jednotný doklad o její vymahatelnosti v dožádaném státu. Dle odstavce 2 je jednotný doklad o vymahatelnosti finanční pohledávky ode dne obdržení žádosti o vymáhání finanční pohledávky jediným titulem pro vymáhání finanční pohledávky v České republice. 17. Článek 12 směrnice 2010/24/EU, který je věnován dokladu o vymahatelnosti pohledávky říká, že tento jednotný doklad o vymahatelnosti pohledávky v dožádaném členském státě odráží základní obsah původního dokladu o vymahatelnosti pohledávky a je jediným základem pro opatření k vymáhání pohledávky a předběžná opatření přijímaná v dožádaném členském státě. Nepodléhá žádnému úkonu uznání, doplnění nebo nahrazení v tomto členském státě. K tomu soud doplňuje, že text směrnice není sám o sobě právně závazný, nicméně slouží jako interpretační vodítko při výk