2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

29 Af 94/2018- 74 - text  11 29 Af 94/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., ve věci žalobce: DRYLL TRADE s. r. o., IČO: 25560514 sídlem Hrobice č. p. 145, 763 15 Hrobice zastoupený daňovým poradcem Ing. Pavlem Kučerou sídlem 28. října 214, 709 00 Ostrava proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2018, č. j. 31893/18/5300-22441-711776, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 16. 7. 2018, č. j. 31893/18/5300-22441-711776, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15 342 Kč k rukám Ing. Pavla Kučery, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce (dříve MORÁVIA – PROINVEST, s. r. o.) se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil platební výměr Finančního úřadu pro Zlínský kraj (dále též „správní orgán prvního stupně“ či „správce daně“) ze dne 7. 11. 2016, č. j. 1909330/16/3301-51525-707715, kterým správce daně žalobci podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“); podle § 147 a § 139 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a podle Zprávy o daňové kontrole ze dne 2. 11. 2016, vyměřil daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2015 ve výši 2 208 963 Kč. 2. Správce daně takto postupoval proto, že žalobci neuznal odpočet DPH na výstupu, uplatněný žalobcem v předmětném zdaňovacím období, neboť dle názoru správce daně u žalobce vyvolávaly pochybnosti v souhrnných hlášeních uvedené dodávky zboží od dodavatele, společnosti MORÁVIA – CHEM s. r. o., neboť tato společnost z předmětných prodejů zboží sice přiznala DPH, avšak ji řádně správci daně neodvedla. Správce daně přitom shledal ve způsobu obchodování mezi žalobcem, jeho dodavatelem a jeho odběrateli existenci takových podezřelých okolností, které dle jeho názoru prokazují existenci daňového podvodu a účasti žalobce na něm. Žalobce tyto pochybnosti (přes výzvy k prokázání skutečnosti dle § 92 odst. 4 a § 86 odst. 3 daňového řádu) v rámci daňové kontroly neodstranil, a proto správce daně dospěl k závěru, že žalobce o záměru neodvést DPH na straně jeho dodavatele věděl, resp. přinejmenším mohl vědět a přitom neučinil adekvátní opatření, která lze po něm rozumně požadovat, aby své účasti na podvodném jednání předešel. S uvedeným hodnocením se následně ztotožnil i žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 3. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhuje krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil. 4. Žalobce svou argumentaci opírá zejména o závěr, že dodávky zboží žalobci nebyly vůbec stiženy daňovým podvodem. Žalobce DPH při nákupu zboží od MORÁVIA – CHEM s. r. o. řádně zaplatil, a následně si z přiznané DPH odečetl pouze částku ve výši, ve které zaplatil DPH na vstupu. Opačný závěr žalovaného i správně daně dle žalobce nemá oporu se správním spise, kdy důvodem doměření daně je dle správce daně konstatování, že žalobce věděl, nebo vědět měl a mohl, že se svým nákupem od MORÁVIA – CHEM s. r. o. účastní daňového podvodu. Dle žalobce však podvod představuje vědomé, úmyslné jednání s cílem přinést sobě nebo jinému finanční výhodu. Žalobce rozporuje, že by v případě jím prováděných obchodů vůbec k daňovému podvodu došlo, natož aby se jej žalobce účastnil. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu přitom dle žalobce jasně vyplývá, že je to správce daně, kdo musí spolehlivě prokázat existenci daňového podvodu, vč. jeho nejdůležitějšího znaku, kterým je porušení daňové neutrality. V nyní projednávané věci je přitom nesporné, že správce daně neunesl svou důkazní povinnost, neboť kromě „objektivních skutečností“ nijak dále neodůvodnil, a nijak neprokázal, v čem daňový podvod spočíval. Jedinou skutečností, z níž správce daně v daňové kontrole dovodil existenci daňového podvodu, je, že společnost MORÁVIA – CHEM s. r. o. neodvedla DPH. Dle žalobce přitom z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá také to, že pouhý výčet objektivních okolností (zejména v podobě neodvedení daně u dodavatele) není zdůvodněním daňového podvodu. 5. Dle žalobce pak správce daně ve zprávě o daňové kontrole uvedl mnoho dalších skutečností, které dle jeho tvrzení prokazují účast žalobce na daňovém podvodu, tyto však podle žalobce nemají žádnou relevanci a navíc je správce daně vykládá tak, aby vyzněly vůči žalobci negativně. Žalobce přitom uvádí, že jeho hospodářská činnost byla a je provozována, DPH z prodaného zboží bylo odvedeno a nákup zboží nebyl učiněn pouze za účelem získání nadměrného odpočtu na DPH. 6. Žalobce také nikdy netvrdil, že věděl, že MORÁVIA – CHEM s. r. o. DPH neuhradí, zástupce daňového subjektu pouze uvedl, že věděl, že je zahájeno insolvenční řízení. Žalobce si přitom před jednáním o obchodní činnosti s MORÁVIA – CHEM s. r. o. ověřil z dostupné dokumentace, že tato společnost hradila závazky ve větší částce, než jaké byly její příjmy, tudíž bylo dle žalobce zjevné, že MORÁVIA – CHEM s. r. o. disponuje dostatečnými prostředky pro hrazení svých závazků. Podle žalobce pak MORÁVIA – CHEM s. r. o. v žádném případě nemůže splňovat definici tzv. missing trader, neboť tento subjekt po celou dobu vedení daňového řízení řádně spolupracuje, vše bylo potvrzeno, včetně skutečného dodání zboží, což ostatně nezpochybnila ani insolvenční správkyně MORÁVIA – CHEM s. r. o. Žalobce pak dále tvrdí, že nebýt šikanózního postupu orgánů celní správy, v jehož důsledku byla MORÁVIA – CHEM s. r. o. nucena na sebe podat insolvenční návrh, žádný dluh by správci daně nevznikl, neboť MORÁVIA – CHEM s. r. o. by měla dostatek majetku pro úhradu veškerých svých závazků. Žalobce dále uvádí, že předpokládaná hodnota majetkové podstaty MORÁVIA – CHEM s. r. o. dosahuje okolo 60 milionů Kč, přičemž největší pohledávka – pohledávka orgánů celní správy – byla insolvenční správkyní popřena, tudíž v případě úspěchu insolvenčního řízení bude správci daně dluh na DPH uhrazen. 7. Žalobce dále nepopírá, že se osobně znal z minulé doby s panem M., jednatelem MORÁVIA – CHEM s.r.o., přičemž plná moc panu H., jednateli žalobce, byla ze strany MORÁVIA – CHEM s.r.o. udělena v roce 2014 za účelem zřízení nových bankovních účtů, a byla vypovězena 15. 1. 2015. Další skutkové okolnosti, z nichž správce daně dovozoval účast žalobce na daňovém podvodu (tj. neuzavření písemných smluv o koupi či jednostranný zápočet dlužné částky), jsou přitom dle žalobce běžnou a dovolenou praxí, pročež z těchto skutečností nelze jakkoliv podporovat tvrzení o existenci daňového podvodu. Taktéž dle žalobce není pravda, že by mezi žalobcem a MORÁVIA – CHEM s. r. o. nebyly sjednány reklamační podmínky, když z reklamačních protokolů je zjevné, že žalobce reklamoval část zboží u MORÁVIA – CHEM s. r. o., a ta reklamaci uznala. Žalobce dále uvádí, že správce daně měl za situace, kdy MORÁVIA – CHEM s. r. o. neuhradila správci daně dlužnou DPH, využít institutu ručení dle § 109 odst. 1 zákona o DPH, nikoliv odepření nároku na odpočet DPH vůči žalobci, neboť § 109 odst. 1 zákona o DPH je vůči § 72 a § 73 zákona o DPH lex specialis. III. Vyjádření žalovaného k žalobě, replika žalobce a další podání účastníků řízení 8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě v první řadě opakuje svou argumentaci z napadeného rozhodnutí, dle které bylo v daňovém řízení dostatečným způsobem prokázáno, že v obchodním řetězci mezi žalobcem a MORÁVIA – CHEM s. r.o . došlo k daňovému podvodu, na němž byl žalobce účasten, přičemž o tom věděl, nebo vědět měl či mohl, a následně žalobce neprokázal, že by učinil veškerá opatření, která po něm bylo možno požadovat pro odvrácení účasti na daňovém podvodu. Z tohoto důvodu byly splněny podmínky pro odepření nároku na odpočet DPH. Dále žalovaný uvádí, že správce daně není povinen identifikovat konkrétní výhodu, získanou daňovým subjektem v souvislosti s daňovým podvodem, pro neuznání nároku na odpočet DPH, neboť je rozdíl mezi zneužitím práva a daňovým podvodem, přičemž i z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že za osobu účastnící se daňového podvodu je nezbytné považovat takovou osobu povinnou k dani, která věděla nebo musela vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, a to bez ohledu na to, zda tato osoba má z následného prodeje prospěch či nikoliv. Žalo