7 As 82/2011 — Nejvyšší správní soud

31 A 134/2018- 149 - text [OBRÁZEK] 31 A 134/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: T. B. státní příslušnost Ukrajina bytem B. 404, M. zastoupen obecným zmocněncem JUDr. E.P. bytem D. 913/16,B. proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 9. 2018, č. j. MV-99566-15/SO-2015 takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 18. 9. 2018, č. j. MV-99566-15/SO-2015, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč, a to k rukám JUDr. E. P., obecného zmocněnce bytem D. 913/16, B., do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 4. 10. 2018 domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 18. 9. 2018, č. j. MV-99566-15/SO-2015 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná změnila výrok rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán prvního stupně“ nebo „ministerstvo“), ze dne 17. 4. 2015, č. j. OAM-41108-14/DP-2014 (dále též „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“ či „rozhodnutí ministerstva“), tak, že se žádost žalobce zamítá a povolení k dlouhodobému pobytu se podle § 44a odst. 3 v návaznosti na § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b) a § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neprodlužuje, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu účastníka řízení na území. 2. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně přitom byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání, a to výrokem I. dle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce neplnil účel povoleného dlouhodobého pobytu; a výrokem II. dle § 44a odst. 3, ve spojení s § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b) a v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobce na území. II. Obsah žaloby 3. Žalobce nejprve obecně konstatoval, že je dle jeho názoru napadené rozhodnutí stiženo vadou nesprávného právního posouzení a rovněž nebyly dodrženy zásady správního řízení a nebyl zjištěn skutkový stav k rozhodnému dni. 4. Konkrétně namítal, že jeho žádost o prodloužení platnosti k dlouhodobému pobytu byla zamítnuta na základě právního hodnocení činnosti vykonávané v rámci sdružení podnikatelů, jakož i neurčitého pojmu „jiná závažná překážka“ pobytu. Dle žalobce však skutkový stav projednávané věci vůbec nelze podřadit pod tento zákonný pojem. Skutkové okolnosti, ze kterých v daném případě vycházely správní orgány, byly přitom aktuální před více než čtyřmi roky (ke dni podání žaloby – pozn. soudu), přičemž posuzování skutku, k němuž došlo v minulosti prizmatem „současného“ právního názoru, jenž se vyvíjí v čase, odporuje zásadě zákazu retroaktivity a zásadně narušuje právní jistotu všech adresátů právní normy. Vývoj hodnocení výkonu podnikatelské činnosti v rámci sdružení je do současnosti skutečností velmi rozkolísanou a ve zcela obdobných skutkových případech není činnost v rámci sdružení podnikatelů hodnocena jako závislá práce (srov. např. rozhodnutí žalované ze dne 9. 6. 2016, č. j. MV-86533-13/SO-2012, ze dne 4. 10. 2014, č. j. MV-31245-9/SO-2014 a ze dne 20. 1. 2017, č. j. MV-149298-4/SO-2016). V souvislosti s tímto uvedl, že naprosto stejný skutkový a právní stav byl v případě žalobce posuzován žalovanou zcela opačně v rozhodnutí ze dne 7. 9. 2015, č. j. MV-81660-3/SO-2015. V minulosti bylo navíc za stejného skutkového stavu žalobci povolení k dlouhodobému pobytu území České republiky za účelem podnikání konstantně prodlužováno, přičemž pobytové orgány tuto změnu k hodnocení činnosti žalobce nijak nevysvětlily. 5. Dále měl žalobce za to, že pobytový správní orgán sám nemůže posuzovat činnost žadatele jako výkon nelegální práce, který v případě jeho prokázání je přestupkem a že takové eventuální posouzení činnosti žadatele je předběžnou otázkou v řízení, které s ním vedl o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. V souvislosti s tímto odkázal na věc pana S. M., v rámci které ministerstvo postupovalo tak, že podalo oblastnímu inspektorátu práce podnět k zahájení řízení. Oblastní inspektorát práce pak s panem M. zahájil správní řízení pro podezření ze spáchání přestupku podle § 139 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se měl dopustit tím, že měl vykonávat nelegální práci, když měl v roce 2014 vykonávat závislou práci, spočívající v úklidových pracích, na pracovišti areálu společnosti Vodňanská drůbež a.s., provozovně Chrlická 522, Brno, mimo pracovněprávní vztah. Oblastní inspektorát práce řízení s panem M. rozhodnutím zastavil. S žalobcem nikdy žádný oblastní inspektorát práce ani Státní úřad inspekce práce žádné řízení nevedl a neexistuje ani rozhodnutí o tom, že by se dopustil výkonu nelegální práce. Dokonce u jednotlivých osob, kterým měl JUDr. P. (obecný zmocněnec žalobce v nyní projednávané věci – pozn. soudu) umožnit výkon nelegální práce, nebyla oblastním inspektorátem práce o jejich jednání vedena žádná dokumentace. Podle sdělení oblastního inspektorátu práce, který žalobce přiložil k žalobě, byly navíc věci podezření ze spáchání přestupku všech těchto osob věci odloženy dle § 66 odst. 3 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2016, z důvodu, že odpovědnost za přestupek zanikla. 6. Žalobce odmítl argumentaci žalované založenou na rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Ads 272/2016-53, a jemu předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2016 č. j. 36 Ad 39/2014-73, neboť se toto řízení nijak žalobce netýkalo. Žádné rozhodnutí vydané v daném řízení s JUDr. P. se nemůže vztahovat na ostatní osoby, které nebyly účastníky tohoto řízení. Opak by byl porušením § 57 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „správní řád“). 7. Žalobce byl přesvědčen o tom, že není možné stejnou činnost prováděnou stejnými osobami na stejném místě a stejném čase posuzovat pobytovými orgány či jinými orgány u jiných osob různě. K tomu uvedl seznam 33 osob, kteří jsou či v minulosti byli společníky společnosti Servis Group, kterým byla živnostenským úřadem prodloužena platnost živnostenského oprávnění, které samozřejmě musí být podloženo prodloužením doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, nebo udělením pobytu trvalého. Přitom Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 12. 5. 2016, č. j. 5 As 155/2015-41, dovodil, že ze zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení vyplývá princip zásadní vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, že mu zákon dává prostor pro uvážení, pokud se taková praxe vytvořila. Na nejednotnost rozhodovací práce správních orgánů na úseku zaměstnanosti a dokonce správních soudů upozornil žalobce také v souvislosti s věcí družstva SHYPOT, družstvo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 Ads 404/2017-31). 8. Dále uvedl, že v případě cizinců z tzv. třetích zemí jsou problematiky pobytová, daňová, sociálního zabezpečení, zdravotního pojištění a podnikání velmi úzce spjaty. Žalobce byl přesvědčen, že z důvodu této propojenosti jeden orgán veřejné moci nemůže činit jakákoli rozhodnutí vůči takovému cizinci, aniž by nebral v úvahu rozhodnutí a jednání jiných orgánů veřejné moci vůči tomuto cizinci a nevypořádal se s nimi. Není možné, aby byla stejná nebo podobná činnost prováděná stejnou osobou, za stejného právního stavu, ve stejném období a dokonce mnohdy i na stejném místě, posuzována živnostenskými úřady jako podnikání a tato osoba jako podnikatel, orgány sociálního zabezpečení jako samostatná výdělečná činnost osoby samostatně výdělečně činné, daňovými orgány, zejména u DPH, jako činnost osoby povinné k dani a plátce DPH. 9. Judikatura Nejvyššího správního soudu při řešení problému švarcsystému ve většině případů soukromoprávní aspekty vztahu, který posuzuje, neignoruje, avšak současně je ani neabsolutizuje. V podstatě při své analýze konkrétního skutkového stavu kombinuje subjektivní a objektivní prvky právního vztahu, který posuzuje. Přitom pokud se smluvní strany rozhodnou, v souladu s obecnými principy smluvního práva (smluvní svoboda, dobrá víra, nezneužívání ekonomicky silnějšího postavení apod.) do tohoto smluvního vztahu vstoupit a dojde k jeho skutečné r