4 As 40/2007 — Nejvyšší správní soud

32 A 58/2018- 40 - text Pokračování 26 32 A 58/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: M. Č., bytem X zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Dejvice, Praha 6 proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín o žalobě proti rozhodnutí ze dne 17. 7. 2018, č. j. KUZL-47659/2018, sp. zn. KUSP-78312/2017/DOP/Ků, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci 1. Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým byl změněn výrok o sankci a náhradě nákladů řízení a ve zbytku bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště, odboru dopravních a správních agend (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 10. 2017, č. j. MUUH-DSA/19513/2017/PrchJ, sp. zn. Spis/3983/2017 (dále též „prvostupňové rozhodnutí). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 silničního zákona, kterého se z nedbalosti dopustil tím, dne 28. 2. 2017 v 15:37 hod v katastru obce Zlechov na sil. I/50 u bývalé autobusové zastávky ve směru na Brno řídil osobní motorové vozidlo zn. X, reg. zn. X, nedovolenou rychlostí, přičemž mu byla orgány Policie ČR, KŘP ZLK DI Uherské Hradiště (dále jen „PČR“) naměřena rychlost jízdy 149 km/h. Při zvážení možné odchylky měřicího zařízení ve výši ± 3 % mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 144 km/h. Nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích pro jízdu mimo obec na 90 km/h tak překročil nejméně o 54 km/h. Tím žalobce porušil ustanovení § 18 odst. 3 silničního zákona a dopustil se přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 silničního zákona, neboť v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 50 km/h a více. 3. Za spáchání přestupku byla žalobci podle ustanovení § 125c odst. 5 písm. d) a § 125c odst. 6 písm. b) silničního zákona a v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. b), c) a § 14 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o přestupcích“), uložena pokuta ve výši 9 000,- Kč a sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců od data nabytí právní moci rozhodnutí. Současně byla žalobce podle ustanovení § 79 odst. 1 zákona o přestupcích a v souladu s ustanovením § 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2017, uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000,- Kč. 4. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil výrok o sankci a výrok o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci uložil pokutu ve výši 7 500,- Kč a výši paušální částky nákladů řízení ve výši 1 000,- Kč, kterou žalobci uložil nahradit, určil na základě ustanovení § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb. II. Žaloba 5. V žalobě ze dne 24. 9. 2017 žalobce předně obsáhle rozvedl argumentaci týkající se námitky podjatosti. 6. Nejprve se žalobce věnoval včasnosti námitky podjatosti, když uvedl, že v odvolacím řízení vznesl námitku podjatosti proti žalovanému, resp. všem jeho zaměstnancům, jakož i hejtmanovi. Žalovaný však námitku podjatosti řádným způsobem nevyřídil, ale považoval ji za opožděnou. Aby bylo možné námitku podjatosti označit za opožděnou, musel by žalovaný prokázat, kdy se žalobce dozvěděl o skutečnostech, na kterých svou námitku podjatosti stavěl. Žalovaný se však k okamžiku, kdy se žalobce tyto skutečnosti dozvěděl, nevyjádřil. Toliko mylně dovodil, že námitku podjatosti je nutné podat od okamžiku, kdy se účastník řízení dozví, kdo bude v jeho věci rozhodovat. Okamžik tohoto zjištění je však pro posouzení včasnosti námitky podjatosti irelevantní. Přístup žalovaného k posouzení včasnosti námitky podjatosti tak stojí na nesprávném právním posouzení věci. O důvodech námitky podjatosti se žalobce dozvěděl bezprostředně před tím, než byla námitka podána, neboť tyto informace získal z webu www.30kmh.cz. Žalobce však zastává názor, že nebylo jeho povinností prokazovat, že námitka podjatosti byla podána včas, resp. žalobci není zřejmé, jak by měl žalobce prokázat, kdy se tyto informace dočetl na internetu. Žalobce v této souvislosti odkázal na ustanovení § 40 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), dle kterého by měla být lhůta v pochybnostech považována za zachovanou. 7. Dále se žalobce zaměřil na důvodnost námitky podjatosti , když měl za to, že pokud jsou skutečně úředníci žalovaného placeni a jinak odměňováni podle toho, jak rozhodují, konkrétně jsou pozitivně motivováni k tomu, aby zamítali odvolání, tak se jedná o důvod podjatosti. V takovém případě by byli úředníci motivováni i jinými než zákonnými kritérii, a to vlastním ekonomickým i jiným prospěchem, a nedalo by se hovořit o nestrannosti, nýbrž o střetu zájmů. Žalovaný sice uvedl, že systém odměňování tvrzený žalobcem je nepodložený, nicméně nelze přehlédnout, že žalobce navrhoval provedení dokazování, a to právě porovnáním odměňování úředníků a jejich rozhodovací praxe. Žalobce z povahy věci ani nemůže předložit žádný hmatatelný důkaz. Žalobce vycházel z informací, které získal na webu www.30kmh.cz, kde mj. mnozí bývalí nebo současní úředníci uvádějí, jaká je praxe na jejich úřadech, mj. i na úřadě žalovaného. Žalovaný však žalobcem navržené dokazování neprováděl, neboť tyto skutečnosti vyplývají ze zákona. Pochybnost o nepodjatosti žalovaného vzbuzuje i to, že žalovaný nebyl dosud ochoten provést dokazování, na základě kterého by bylo možné objektivně ověřit, zda úřady pozitivně motivují finančně i jinak své úředníky k tomu, aby zamítali odvolání, nebo aby vydávali odsuzující rozhodnutí. Žalobce tak trval na tom, aby byla námitka řádně vypořádána a aby bylo provedeno řádné dokazování, neboť podezření na nezákonné motivování úředníků k rozhodování určitým způsobem je zcela reálné a vysoce pravděpodobné. Žalobce tak nesouhlasil s názorem žalovaného, že prokázat podjatost je úkolem žalobce, neboť k vyloučení úřední osoby by mělo dojít již tehdy, jsou-li pochybnosti o nepodjatosti. 8. Žalobce rovněž zpochybnil způsob, jakým bylo s námitkou podjatosti naloženo, neboť jej považoval za rozporný se zákonem. Jelikož se jednalo o včasnou námitku a byla vznesena i vůči hejtmanovi, měl žalovaný námitku podjatosti postoupit Ministerstvu dopravu, k čemuž nedošlo. Následně měl žalovaný vyčkat jejího vyřízení a do té doby neměl činit žádné úkony, což však žalovaný nedodržel a mj. vydal i napadené rozhodnutí. 9. Žalobce dále namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, protože mu nebylo umožněno prokázat, že měření rychlosti bylo ovlivněno tzv. slip effectem. K prokázání tohoto tvrzení žalobce navrhoval provedení zcela způsobilého dokazování (vyšetřovací pokus, znalecký posudek, zahraniční zdroje). Žalovaný se však spolehl na odborné vyjádření subjektu, který PČR použitý rychloměr prodal. Vyjádření prodejce rychloměru nelze označit za odborné, neboť to, že prodáváte určitý produkt, z vás ještě nedělá odborníka, a prodejce rychloměru nijak neprokázal, že by byl odborníkem. Nelze přehlédnout ani motivaci prodejce tvrdit, že jím prodávaný výrobek je dokonalý. Žalovaný se však věrohodností a pravdivostí tohoto vyjádření nezabýval. Dle žalobce nemá odborné vyjádření prodejce rychloměru žádnou důkazní hodnotu. Dokazování navržené žalobcem přitom nelze označit za nadbytečné, neboť vyjádření prodejce žádné pochybnosti neodstranilo. Žalobci není zřejmé, jak by měl prokázat, že ke slip effectu došlo, když mu nikdo použitý rychloměr nepůjčí. Nebyla tak dodržena procesní rovnost, když žalovaný navzdory návrhům žalobce opřel své rozhodnutí o nepodložené tvrzení prodejce rychloměru, případně ČMI, která ani nemá v pravomoci jakkoli se vyjadřovat k provedeným měřením rychlosti. Navíc ani vyjádření ČMI není přezkoumatelné a jedná se o ničím nepodložená tvrzení. 10. Žalobce rovněž tvrdil, že mu odborné vyjádření prodejce nebylo poskytnuto a nemohl se k němu vyjádřit. Rovněž nebyl tento důkaz řádně proveden při jednání a za přítomnosti žalobce. 11. Správní orgán také rozhodoval na základě Návodu k ob