2 Azs 289/2017 — Nejvyšší správní soud

41 A 18/2020- 14 - text  14 41 A 18/2020 Č. j. 41 A 18/2020-14 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou ve věci žalobce: A. A. J., nar. X., alias A. D., proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytových agend sídlem Pod Zámkem 922, 691 42 Valtice o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 5. 3. 2020, č. j. KRPB-247588-42/ČJ-2019-060027-SVZ, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Ve včas podané žalobě žalobce napadal rozhodnutí vydané Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje pod č. j. KRPB-247588-42/ČJ-2019-060027-SVZ dne 5. 3. 2020, které bylo téhož dne žalobci doručeno a jedná se o rozhodnutí ve věci prodloužení zajištění žalobce v Zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „ZZC“) Vyšní Lhoty podle ust. § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění žalobce se podle ust. § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců prodlužuje o 60 dnů, tj. od 8. 3. 2020 do 7. 5. 2020. 2. Žalobce se domnívá, že byl výše uvedeným rozhodnutím zkrácen na svých právech a proto proti rozhodnutí správního orgánu podává v zákonné lhůtě správní žalobu. Žalobce rozhodnutí žalovaného napadá v celém rozsahu výroku. 3. Žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního jsou následující: - došlo k porušení ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod („Listina“) a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“), - dále § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť správní orgán nejistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, - 50 odst. 2 a 3 správního řádu, neboť si žalovaný neopatřil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci, - § 50 odst. 4 správního řádu, neboť žalovaný nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, - § 52 správního řádu, neboť žalovaný neprovedl důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci, - § 68 odst. 2 správního řádu, neboť je odůvodnění napadeného rozhodnutí nedostatečné co se týká uvedení úvah, kterými se žalovaný řídil při hodnocení podkladů rozhodnutí. 4. V napadeném rozhodnutí správní orgán uvádí, že do současné doby nebyl jmenovanému vystaven náhradní cestovní doklad potřebný k cestě do země původu a zabezpečené veškeré náležitosti k realizaci výkonu správního vyhoštění, tudíž nelze provést výkon správního vyhoštění v době uvedené v rozhodnutí o zajištění ze dne 10. 11. 2019, vedené pod č. j. KRPB-247588-18/ČJ-2019-060027-SVZ. 5. Správní orgán uvádí, že je v této věci povinen zajistit náležitosti, které jsou nezbytné k realizaci vyhoštění tak, aby bylo uskutečnitelné v době trvání zajištění. Při stanovení doby prodloužení zajištění správní orgán přihlédl k době, která je nutná zejména k vystavení náhradního cestovního dokladu a zabezpečení přepravních dokladů, kdy Ředitelství služby cizinecké policie jako příslušný orgán obstarává letenku nebo vyjednává průvoz cizince přes jiné státy Evropské unie, kdy je nutné zajistit policejní eskortu přes dotčený stát a komunikuje s domovským státem cizince o vrácení zpět. 6. Z napadeného rozhodnutí však vůbec nevyplývá, jaké kroky k vydání náhradního cestovního dokladu, byly již podniknuty. Žalovaný správní orgán dostatečně neodůvodnil, na jakém základě se domnívá, že v běhu prodloužení zajištění bude vydán náhradní cestovní doklad a bude tak moci být naplněn účel tohoto rozhodnutí, a to zejména bude moci být realizováno žalobcovo správní vyhoštění zpět do domovského státu. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 119/2011-39 ze dne 2. 11. 2011, správní orgány jsou povinny při rozhodování o prodloužení doby zajištění cizince podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců na území ČR, důkladně a svědomitě posuzovat skutečnosti, které by prodloužení zajištění odůvodňovaly. Uvedené skutečnosti musí být přesvědčivým a nezpochybnitelným způsobem doloženy ve spisovém materiálu. Nejsou-li tyto podmínky respektovány, nemá skutková podstata, z níž správní orgán v řízení vychází, oporu v předloženém spisovém materiálu. 7. Z rozhodnutí o prodloužení zajištění plyne pouze tolik, že doba zajištění žalobci byla stanovena s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Jakékoliv další úkony směřující k realizaci správního vyhoštění ze spisu v tomto ohledu neplynu. Žalobce se domnívá, že liknavý přístup správních orgánů nemůže být důvodem prodloužení zajištění. Má za to, že prodloužení zajištění je nezákonné, protože účel zajištění nemůže být naplněn. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že délka zajištění nesmí přesáhnout dobu přiměřenou vzhledem ke sledovanému cíli (rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 29. 1. 2008 ve věci S. proti Velké Británii, stížnost č. 13229/03, bod 79). Jedná se o jedno z kritérií, jímž se posuzuje soulad zbavení osobní svobody s čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011-79). Podle Evropského soudu pro lidská práva lze zbavení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Evropské úmluvy ospravedlnit pouze probíhajícím vyhošťovacím nebo vydávacím řízením. Pokud takové řízení není vedeno s náležitou pečlivostí, zajištění přestává být v souladu s tímto ustanovením. Je tedy nutné posuzovat, zda délka řízení o vyhoštění nebyla nepřiměřeně dlouhá (rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 1996 ve věci Ch. proti Spojenému království, stížnost č. 22414/93, bod 113). Správní orgány jsou povinny při rozhodování o zajištění za účelem správního vyhoštění aktivně a svědomitě postupovat v řízení o správním vyhoštění, aby důvody trvajícího zajištění byly ospravedlnitelné. Pokud však tento řádný postup směřující k vyhoštění cizince nepřetrvává po celou dobu zajištění bez rozumného důvodu, zajištění cizince přestává být oprávněné (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 10. 2011 ve věci M. a ostatní proti Bulharsku, stížnost č. 41416/08, body 71 – 75). 8. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva tedy vyplývá, že harmonogram konkrétních kroků, které správní orgán v řízení o správním vyhoštění žalobce činí, je sice na úvaze správního orgánu, nicméně řízení o správním vyhoštění musí být vedeno s náležitou pečlivostí, aktivně a svědomitě, aby prodloužení zajištění žalobce bylo oprávněné. Z uvedeného případu neplyne, že od ověření totožnosti žalobce došlo k jakémukoliv posunu. Z napadeného rozhodnutí o prodloužení zajištění není seznatelné, jakými úvahami se správní orgán řídil, když dospěl k závěru, že správní vyhoštění bude možné realizovat v době stanovené rozhodnutím o prodloužení zajištění (60 dnů). Vzhledem k tomu, že žalobce je v zajištění v Zařízení pro zajištění cizinců od 10. 11. 2019 a i když se povedlo ověřit jeho totožnost, přesto k jinému posunu nedošlo, přestává jeho zajištění být oprávněné. Kromě toho se žalobce domnívá, že v rozhodnutí musí být reflektována skutečnost, kolikrát v minulosti byl v obdobných případech vydán náhradní cestovní doklad, za účelem uskutečnění správního vyhoštění do Alžírska. Správní orgán přece musí svou úvahu o realizovatelnosti správního vyhoštění do Alžírska podepřít minulou praxi. 9. Institut zajištění cizince a jeho následné umístění do zařízení pro zajištění cizinců (až na 180 dní, resp. 90 dní v případě cizince mladšího 18 let) představuje mimořádný institut, který umožňuje policii zasáhnout do ústavně chráněného práva na osobní svobodu, které je jednou ze základních součástí nedotknutelnosti člověka zakotvené obecně v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právo na osobní svobodu je zaručeno v čl. 8 odst. 1 Listiny, přičemž podle odst. 2 téhož článku nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 9 As 5/2010-74). Pokračující zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je zásahem do jeho osobní svobody, a proto může být provedeno pouze v souladu se zákony, Ústavou a Listinou a v neposlední řadě Úmluvou, již je Česká republika vázána. 10. Zde žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 12/2009-61 ze dne 15. 4. 2009, podle kterého je třeba trvat na tom, aby orgány při rozhodování o zajištění „cizince zvážily, zda výkon vyhoštění je alespoň potenciálně možný. Pokud by správní vyhoštění nepřipadalo v úvahu, ať již z důvodu § 119a zákona o pobytu cizinců anebo pro důvod znemožňující vycestování do země původu, postrádalo by zákonem aprobovaného smyslu.“ A dále také usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 79/2010-150, ze dne 23. 11, 2011: „Správní orgá