2 As 25/2007 — Nejvyšší správní soud

62 A 192/2019- 340 - text pokračování 12 62 A 192/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobkyně: PaedDr. L. R. bytem K. 22/83, B. proti žalovanému: Ministerstvo kultury sídlem Maltézské nám. 1, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 26.9.2014, č.j. MK 45945/2014 OLP, takto: I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . Odůvodnění: 1. Ministr kultury rozhodnutím ze dne 26.9.2014, č.j. MK 45945/2014 OLP zamítl rozklad, který podala žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11.11.1991, č.j. 14.323/91-PP, kterým byla prohlášena za kulturní památku „socha sv. Jana Nepomuckého v Bratčicích, okr. Brno – venkov, neboť žalobkyně rozklad podala opožděně. Žalovaný byl toho názoru, že rozkladem napadené rozhodnutí bylo doručeno žalobkyni již ve dnech 25. - 26.1.2006, a tedy lhůta pro podání rozkladu, která činila 3 měsíce, již marně uplynula. 2. Žalobkyně proti rozhodnutí o rozkladu podala v prosinci 2014 žalobu k Městskému soudu v Praze. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 23.10.2019 byla věc přikázána k rozhodnutí soudu zdejšímu. I. Shrnutí procesních stanovisek účastníků 3. V žalobě žalobkyně uvedla, že je výhradním vlastníkem pozdně barokní kamenné sochy sv. Jana Nepomuckého z roku 1771 provedené v životní velikosti spočívající na kamenném soklu opatřené v kartuši osmicípou hvězdou s tím, že socha štíhlého, staticky pojatého, průčelně modelovaného a charakteristicky drapovaného světce je doprovázena andílkem s krucifixem (dále jen „socha sv. Jana Nepomuckého“). Tato socha byla do dne 29.5.2006 umístěna v B. v domě č.p. 75 a v současnosti (od 29.5.2006) se nalézá „pod adresou“ K. 85, 625 00 B. Podle žalobkyně je socha sv. Jana Nepomuckého je věcí movitou, kterou nabyla do vlastnictví kupní smlouvu ze dne 31.7.1990 uzavřenou mezi žalobkyní jako kupující a paní M. Q. jako prodávající za kupní cenu 20 000 Kčs. Sochu sv. Jana Nepomuckého nabyla paní M. Q. děděním, a to od zůstavitelky M. M. (zemřelé dne ...). 4. Žalobkyně dále uvedla, že ve dnech 2.6.2014 a 4.6.2014 nahlédla do spisu sp.zn. 12176/90, resp. 14.323/91, aby se seznámila s podklady rozhodnutí a mohla uplatnit svá procesní práva účastníka správního řízení. Ze správního spisu podle žalobkyně vyplývá, že k zahájení správního řízení o prohlášení sochy sv. Jana Nepomuckého kulturní památkou dal podnět Místní národní výbor v Bratčicích podáním ze dne 12.9.1990, které došlo žalovanému dne 26.10.1990, správní řízení bylo zahájeno dne 2.11.1990 záznamem ve spisu a jako s účastníkem řízení bylo jednáno výhradně s M. Q., popř. s panem A. M. 5. Podle žalobkyně ve věci prohlášení sochy sv. Jana Nepomuckého kulturní památkou existují dvě rozhodnutí o téže věci, neboť jedno rozhodnutí je zaznamenáno ve spisu, a to úředním záznamem ze dne 6.11.1991, a druhé rozhodnutí je datováno dnem 11.11.1991. Navíc obě rozhodnutí nejsou identická, obě trpí podle žalobkyně zcela zásadními vadami a jedná se o nepřezkoumatelné paakty, neboť neobsahují výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. 6. Žalobkyně také namítá, že správní spis není úplný, neboť v něm chybí její podání ze dnů 30.1.2006, 30.4.2014 a 2.6.2014. Dále žalobkyně uvedla, že spis neobsahuje žádný originální dokument a jsou v něm obsaženy toliko kopie listin. Podle žalobkyně je z obsahu spisu zcela zřejmé, že prvním procesním úkonem, který byl ze strany správních orgánů učiněn v řízení, bylo právě až umožnění nahlédnutí žalobkyni do spisu, ke kterému došlo v řízení o rozkladu dne 2.6.2014. 7. Žalobkyně je tedy toho názoru, že v rozporu s § 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, nebyla ze strany žalovaného vyrozuměna o podání návrhu na prohlášení sochy sv. Jana Nepomuckého kulturní památkou, nebyla jí dána možnost se vyjádřit k tomuto návrhu a nebyla ani vyrozuměna o prohlášení sochy sv. Jana Nepomuckého kulturní památkou. 8. Žalobkyně dále uvedla, že podáním ze dne 11.6.2014 vyzvala žalovaného, aby byla písemně vyrozuměna o podání návrhu na prohlášení sochy sv. Jana Nepomuckého kulturní památkou, aby jí byl doručen stejnopis rozhodnutí o prohlášení sochy sv. Jana Nepomuckého kulturní památkou, aby jí bylo umožněno nahlédnout do celého a úplného správního spisu, který bude obsahovat všechny listiny v originálech a současně v něm budou i veškeré procesní úkony, a aby jí bylo oznámeno rozhodnutí o prohlášení sochy sv. Jana Nepomuckého kulturní památkou doručením do vlastních rukou. Nic z toho se však nestalo. 9. Žalobkyně poukázala na to, že Ústavní soud nálezem ze dne 26.4.2005, sp.zn. Pl ÚS 21/04, zrušil § 44 zákona č. 20/1987 Sb. v části vyjádřené výrazem "3,". Dále zdůraznila, že na věc bylo s ohledem na § 179 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, nezbytné aplikovat zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a jeho ustanovení upravující doručování rozhodnutí (§ 24 odst. 1 a § 51 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.), odvolání a rozklad (§ 54 a § 61 zákona č. 71/1967 Sb.). 10. Žalobkyně také namítala, že ve správním spisu není jediný doklad o doručování rozhodnutí žalobkyni, o tom, že by snad žalobkyně bezdůvodně odmítla jakoukoli písemnost převzít, o tom, že by jí snad jako účastníku řízení byl ustanoven opatrovník, kterému by bylo cokoli doručováno (a doručeno). Správní spis neobsahuje ani doklad o tom, že by byl jakýkoli správní orgán dožádán o doručování písemnosti pocházející od žalovaného. Žalobkyně upozornila, že to platí i pro Národní archiv, na který se v napadeném rozhodnutí nepřiléhavě odkazuje. 11. Podle žalobkyně tedy nebylo řízení o prohlášení kulturní památky řádně zahájeno, provedeno ani skončeno a tento protiprávní stav zde je a trvá 24 let. Rozhodnutí o prohlášení sochy sv. Jana Nepomuckého kulturní památkou (nerozhodno zda ze dne 6.11.1991 či ze dne 11.11.1991) je nezákonným a nepřezkoumatelným paktem, vydaným v nezákonně vedeném řízení. Nezákonnosti řízení před správním orgánem I. stupně nebyly zhojeny ani v řízení o rozkladu, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí. Toto rozhodnutí o rozkladu podle žalobkyně navozuje dojem, že zde marně uplynula lhůta pro podání rozkladu, neboť prvoinstanční rozhodnutí bylo doručeno. Žalobkyně namítla, že v napadeném rozhodnutí se žalovaný řádně nevypořádal s podáními žalobkyně ze dne 30.1.2006, ve kterém brojila jak proti ve správním řízení nastalým procesním vadám, tak proti tomu, jaké právní následky rozkladem dotčené rozhodnutí správního orgánu I. stupně vyvolalo, resp. mělo vyvolat, natož aby se žalovaný vypořádal s pozdějšími podáními žalobkyně. 12. Další překážkou, která bránila tomu, aby bylo vydáno napadené rozhodnutí, byl podle žalobkyně souběh dvou správních řízení v téže věci, a to konkrétně souběh s řízením vedeným žalovaným pod sp. zn. MK 45959/2014 OLP. Žalobkyně poukázala na to, že v dané věci již dříve rozhodoval Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp.zn. 7 Ca 267/2008. Podle názoru žalobkyně bylo nejdříve nutné dokončit řízení vedené žalovaným pod sp. zn. MK 45959/2014 OLP, a to tak, že dojde k doručení rozhodnutí o rozkladu žalobkyni, a teprve den poté, co se tak stane, může být vydáno rozhodnutí v řízení o rozkladu, které bylo skončeno nyní napadeným rozhodnutím. 13. Podle žalobkyně také žalovaný nesprávně interpretoval rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17.2.2009, č.j. 2 As 25/2007-118. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný pominul, že od samého počátku řízení o prohlášení sochy sv. Jana Nepomuckého kulturní památkou zde byla pochybnost o tom, s kým má být v řízení jednáno (reakce paní M. Q., resp. pana A. M.). Jediným účastníkem řízení měla být žalobkyně. Žalobkyně se o řízení dozvěděla více než 15 let po jeho zahájení, resp. 14 let od jeho „ukončení“. Jen shodou okolností, že žalobkyně byla vedena snahou zachránit sochu sv. Jana Nepomuckého před hrozícím poškozením, se dozvěděla o tom, že tato socha (snad) má být kulturní památkou; žalobkyně se ihned podáním ze dne 30.1.2006, tzn. ani ne týden poté, co shledala u třetí osoby (Národní archiv dne 25. či 26.1.2006), že předmět jejího vlastnictví se bez jakéhokoli jejího vědomí „stal“ kulturní památkou, ohradila proti průběhu správního řízení a vyslovila s tímto postupem nesouhlas. Navíc výslovně požadovala, aby socha sv. Jana Nepomuckého nebyla nemovitou kulturní památkou. Pokud by bylo řízení vedeno řádně a žalovaný by měl pochybnost o obsahu tohoto podání, měl žalobkyni vyzvat dle § 19 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. k doplnění či opravě tohoto podání. Tak se však nestalo. 14. Žalobkyně tedy navrhuje napadené rozhodnutí, event. prvostupňové rozhodnutí zrušit. Na svém procesním stanovisku setrvala po celou dobu řízení před zdejším soudem. 15.